Prosinec 2009

Za komunistů nám bylo líp!

Michael Van Der Brugg

Za tuhle větu bych si zasloužil natrhnout hubu hákem, ale nebylo nám přeci jen lépe? Neřešili jsme tenkrát to, který politik je dobrý a který je ksindl, všichni byli komunistické svině, na které se hřeje voda a zcela paušálně jsme jejich sliby o lepších zítřcích považovali za zvratky, ve kterých jsme se naučili dýchat. U piva za 1,90 Kčs jsme snili o utopii, jak se jednoho dne stane zázrak, jak se někdo (my rozhodně ne!) vzbouří a všechny komunisty přes noc pověsí na lampy. My jsme totiž komunisti nebyli, my jsme jen „byli“ u komunistů a to je prosím velký rozdíl, to se nepočítá. Prostě jsme v tom měli jasno a nemuseli jsme pátrat po tom, kdo to s námi mysli dobře, i když nám slibuje, že nejdříve musí být hůř, aby mohlo být lépe.

Kde jsou ty časy, kdy jsme si v klidu ukradli, co jsme chtěli. Přestože nikde nic nebylo, každý si ukradl, co potřeboval a přestože si každý ukradl, co potřeboval, nikde nic nechybělo. A kdo držel hubu a krok a mávátko, ten si mohl užívat do sytosti své chatičky z nakradeného materiálu.

Jo, to byla doba, kdy jsme se nemuseli vůbec pozastavovat nad tím, jak kdo přišel k titulu, protože každý titul byl spojen automaticky s členstvím ve straně, ale hlavně s protekcí. Všechna ta pracující inteligence, byl jeden ksindl a basta, ještě že nad nimi bděla naše dělnická třída. Strana a vláda za nás rozhodovala, co je dobré, co je skvělé, co je špatné a co je imperialisticky záškodnické a zastřeleníhodné.

V našich retardovaných představách jsme demokracii spatřovali ve svobodě hromadného prohlížení katalogů Quelle, Neckermann, Burda. Jedním z pilířů demokratické svobody bylo podle nás právo na hromadné prohlížení oslizlého porna na videu, kde monotónně znuděný mužský hlas překládal herecké výkony aktérek stylem „ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“. Snili jsme po demokracii převtělené ve velikou oříškovou čokoládu, v pestrobarevně potištěnou igelitovou tašku, v mýdlo Fa, v bony a Tuzex. Tak jsme ve svých tužbách byli skromní. Neunavovali jsme se myšlenkami o spolupodílení se na správě státní moci. Vždyť jsme ani nevěděli, co to je. Vždyť nás strana a vláda utvrzovala, že My žijeme v té opravdové demokracii, ne ti, co žili za ostnatými dráty, na kterých kupodivu do zad stříleli nás a ne je. Nikdo po nás však nechtěl žádnou osobní odpovědnost ani statečnost, ba co víc, osobní zodpovědnost byla nežádoucí, neboť všechnu odpovědnost za život ve společnosti si usurpovala KSČ v čele se soudruhem Husákem, Biľakem, Indrou, Pitrou, Štrougalem. Nemuseli jsme řešit, komu dáme svůj hlas ve volbách, stačilo jít a hodit, třeba i do koše, stejně to nikdo nepočítal. Nebyli jsme dennodenně utloukáni informacemi o tajných spolčeních a zpronevěrách, o tunelech bez trestu, protože nikdo nic nevěděl, nikdo nic nesměl vědět, kdo věděl, ten musel mlčet, kdo nemlčel, ten bručel. Nebyla to pohodička nic neřešit? Jen držet hubu a krok a mávátko, odpíchnout si svou šichtu, vyšmelit pár bonů na rifle a kazeťák, ukradnout si pytel cementu a nějakou tu fošnu.

Tolik demokracie, kolik nám jí bylo dopřáno, tolik jsme si přeci ani nepřáli! Nám by přeci stačilo více banánů, více toaletního papíru a dámských vložek, barevné igelitky a mýdla Fa. Kdo se prosil o to, že si můžeme říci, co chceme? Kdo se prosil o to, že teď můžeme beztrestně říkat, že president je vůl, co si za to koupíme? Kdo se prosil o otevření hranic, když nás tam mají za zloděje? K čemu to je? A za jakou cenu? Vždyť teď se nikdo o nás nestará, nikdo neříká, co se smí a co se nesmí. Zůstali jsme na holičkách a bez kompasu. Nikdo nám dokonce neslibuje lepší zítřky a bez těch slibů se prostě žít nedá. Nikdo nám nevytyčuje plány pětiletky a směr kudy směle vpřed. A krade se ve velkém, ale nás už k lizu nepustí. Tak k čemu to je? Když krást, tak všichni, jako dříve, a nejen ti nahoře. A co s tím naděláme?, zase nic. Raději bychom zase kradli i za cenu mlčení, než abychom měli být bezbranně zavalováni informacemi o tom, jak krade každý, kromě nás.

Je to prostě k nasrání, takovou demokracii jsme si rozhodně nevycinkali. Pověsit všechny provdoláskaře přes noc na stromy. Pozor, my jsme nebyli v tom Občanském fóru, my jsme jen byli v nesprávný čas na nesprávném místě.

Joooo, zlaté časy za komunistů.

(Blog.iDNES.cz)