Prosinec 2009

Náš český polostát

Bohumil Doležal

Zvláštní povaha současného českého státu – přesněji řečeno našeho vztahu k němu – vyjde nejlépe najevo ve chvílích, kdy se ho pokoušíme oslavovat. Moc nám to nejde. Najednou se například zjistí, že mu chybí některé základní atributy státnosti. Například nemá vlastní vlajku. Místo toho si slouží vlajkou státu, který tu byl před ním, a kterou jsme si zrekvírovali při dělení federace. Mečiar tenkrát protestoval, a právem. Nebylo to fair.

Navíc nemá ani vlastní svátek. Existuje sice Den české státnosti, ale to je jen krycí jméno pro svátek svatého Václava. K němu se nehlásíme, protože za války kolaboroval s Němci. Shodou okolností svatováclavská legenda symbolizovala v minulosti (mimo jiné) příklon našich předků k sjednocené Evropě. K Evropě sjednocené západním křesťanstvím, ovšem. Křesťanství nám nevoní, provinilo se prý podobnými zločiny jako Hitler. Pak je tu den vzniku České republiky. Byl vybrán velmi nešťastně: následuje totiž bezprostředně po jediném křesťanském svátku, který národ slaví kolektivně, náruživě a s plným nasazením: svátku sv. Silvestra.

Stát by měl stát na nějaké ideji. Na jaké ideji vznikla Česká republika? O její vznik se zasloužil Václav Klaus. Nemyslím to ironicky, byl to obtížný úkol a zvládl ho dobře. Až na jednu maličkost. Jeho zdůvodnění bylo: my jsme to nechtěli, ale když Slováci jinak nedají, budeme jejich vůli respektovat. Ve skutečnosti rozdělení nechtěli ani Češi, ani Slováci. Bohužel jejich představy o společném státě byly nekompatibilní. Každý si chtěl ponechat výhody společné státnosti pro sebe a její náklady svalit na druhého. Ústup od této koncepce k rozdělení federace byl kompromis v tom nejlepším slova smyslu. Bohužel to z české perspektivy nevypadá tak, že po dohodě vznikly dva rovnocenné suverénní státy, nýbrž že se od Československa odštěpili Slováci a založili si vlastní stát. Z toho pak pro Čechy plyne, za prvé, že legitimním nástupcem Československa je pouze nebo aspoň v první řadě český stát, a za druhé (stinná stránka téže věci), že tento český stát je jen nedůstojný zbytek něčeho velkého, krásného a autentického.

Takže hlavním státním svátkem České republiky se jaksi samospádem stal svátek vzniku tohoto ideálního, dnes už virtuálního státu. Protože už neexistuje, musí se o to víc realizovat v symbolické rovině: fanglemi, blýskavými šavlemi, uniformami historickými (sokolové s brky za čepicemi) i imaginárními (Hradní stráž). Oslava státu, který je sedmdesát let mrtvý (jeho další realizace byly jen pitvorné karikatury) má i svou morbidní stránku. Z hrobů vylézají přízraky (bojovnice Anděla Dvořáková) a zalévají přítomnost žlučí. Abychom mohli zbožňovat minulé a zaniklé, musíme dehonestovat přítomnost. Lidem to nevadí, remcat na „poměry“ jsou zvyklí.

Stát, který oslavujeme, vznikl v době, kdy byla Evropa osudově rozdělena. Důsledkem byly dvě mimořádně krvavé světové války. Nakonec se výrazně uplatnily mocenské zájmy (sovětského) Ruska, kde se prosadily ty nejhorší imperiální tradice. Rozdělení Evropy mělo v sobě Československo zakódováno. V nelehké situaci je jeho tvůrci pojali jako pevnost, která má odolávat zároveň minulosti a sousedům. Tato koncepce se příliš neosvědčila. Po druhé světové válce, v důsledku ruského nebezpečí, Evropa své rozdělení postupně překonávala. Výrazem překonání jsou EU a NATO. Zbytkové Československo do Evropy zavleklo stopy někdejšího rozdělení. Zhmotnily se v Benešových dekretech, s nimiž čeští politici každou chvíli bojovně mávají.

Integrace zbytkového Československa do Evropy byla provázena mimořádně hloupými řečmi. Václav Klaus například prohlásil, že se do Evropy nevracíme, protože jsme v ní odjakživa byli. Nesmysl, mimo jiné i vlastní indolencí jsme se na třiačtyřicet let odebrali do Ruska. Tentýž Václav Klaus si před časem stěžoval, že nás v Evropě nepřijímají jako někoho, na koho se velmi těšili, ale jako cizí nechtěné dítě. Ve skutečnosti nás přijali jako marnotratného syna, jenže marnotratnému synovi to bylo a je pořád ještě málo.

V roce 1989 jsme dostali svobodu. Moc jsme se o to sami nezasloužili, byl to Boží dar. Máme se jako prasata v žitě (přes hospodářskou krizi). Těšíme se takové míře občanských práv a svobod jako nikdy v našich novodobých dějinách. Měli bychom si toho – a našeho nynějšího státu – pořádně vážit, a k minulosti se stavět jako civilizovaný národ kriticky: umět ocenit její přednosti a odsoudit její nedostatky. Pokud si totiž toho daru dostatečně vážit nebudeme, přijdeme o něj, ani se nenadějeme.

(www.bohumildolezal.cz)