Prosinec 2009

Problém české hrdosti

Bohumil Doležal

Agentura Median uspořádala v prvním pololetí tohoto roku široce založený výzkum ohledně české národní hrdosti. Zúčastnil se ho vzorek 7500 reprezentativních příslušníků všech vrstev našeho národa. Z průzkumu vyplynulo, že na svou národnost je hrdo 48,6 % populace (18,2 % určitě, 30,5 spíše). Naproti tomu 15,8 % hrdo není, 30,5 % odpovědělo, že ani ano, ani ne. 2 % neodpověděla vůbec. Z výzkumu plyne, že stav hrdosti na češství se v naší vlasti oproti loňsku mírně vylepšil, a to o 2,6 %. Obávám se, že je to v rámci statistické chyby.

V internetových Lidovkách opatřili zprávu titulkem „Češi se stydí za to, že jsou Češi“. Myslím, že není úplně přesný. Když někdo řekne, že není hrdý, neznamená to ještě, že se stydí. Základní problém otázky „jste hrdý na to, že jste Čech“ spočívá totiž v tom, že je to otázka pitomá. Říkat ´jsem hrdý na to, že jsem Čech´, je pitomé, a to úplně stejně jako říkat zrcadlový opak, totiž že se za to stydím. Člověk si totiž (až na naprosto výjimečné případy) nevybírá, že je Čech (Švýcar, Guinejec atd.). Prostě se jako Čech (Švýcar, Guineje) rodí. Není to ani jeho zásluha, ani jeho hanba. Dá se s tím dělat ještě méně, než s tím, že je člověk modrooký nebo blonďatý.

Národ je tedy společenství, do něhož se člověk rodí. (Zase: může z národa odejít nebo z něho být vyštván, ale to jsou zase krajní případy.) Zároveň je národ závazek a úkol: aby člověk pro to společenství, do něhož se narodil, něco kloudného udělal, když už pro nic jiného, tedy proto, že to dělá taky sám pro sebe, že čím bude národ vyspělejší, kulturnější, civilizovanější, tím líp se mu v něm bude žít a uskutečňovat to individuální poslání, které mu bylo shůry uloženo. K tomu musí člověk znát, kde a jak se má národní společenství změnit k lepšímu. Musí k němu mít kritický vztah. Ten, kdo místo toho sepne ruce na panděru a nadme se pýchou (případně skáče, což je novodobá varianta téhož), dává najevo, že na závazek a úkol kašle.

společnosti

A pokud se člověku povede – byť v pár maličkostech – na základě střízlivého, kritického posouzení stavu něco kloudného udělat, pak může být hrdý. Může být hrdý na to, že se mu to povedlo.

Výzkum agentury Median má ještě druhou část: otázku, zda si Češi jako národ musí v podstatě pomoci sami, protože jim nikdo příliš nepomůže. 63,9 % respondentů odpovídá ano, necelých 10 % ne. Už v otázce je skryt signál zamindrákovanosti: stejně se na nás každý vy…. Tu je třeba poznamenat, že aby nám někdo pomohl, musí vidět, že to za to stojí. Aby to viděl, musíme dát najevo, že si dokážeme pomoci sami. Pomoz si, člověče, a Pán Bůh ti pomůže. Což, převedeno do sekulární řeči, znamená: aby ti někdo pomohl, musíš mu nějak dát najevo a) že o to stojíš, a b) že za to stojíš.

(www.bohumildolezal.cz)