Prosinec 2009

Republikánský experiment stále ještě trvá

Finrod Felagund

Dnes je to přesně 91 let od vzniku kontroverzního projektu zvaného Československo. Projektu, který vznikl proti vůli, nebo přinejmenším bez souhlasu většiny obyvatel českých zemí a který od svého založení periodicky okrádal, vyháněl, nebo v nejhorším případě vraždil své občany. Je na místě otázka - je vůbec co oslavovat?

Českým národním svátkem, potřebujeme-li takový, rozumím 28. září, den svatého Václava. Svatý Václav a především svatováclavská legenda měla velký význam ve formování středověkého českého státu a jeho osoba zůstává dodnes symbolem, k němuž Češi vzhlížejí, pokud jim není nejlépe. Nebyl to Masaryk, Beneš ani nikdo z mužů 28. října - ba dokonce ani legionáři - ke komu vzhlíželi Češi, když jim bylo v různých momentech dvacátého století špatně. Byl to svatý Václav - symbol spravedlnosti, kontinuity a vznešenosti, která byla násilně rozbita spolu s mariánským sloupem na Staroměstském náměstí v roce 1918.

S první republikou se - u kdysi hrdého, silného a světového českého národa - začalo projevovat zlo v podobě tolik oblíbené "zaprděnosti", které spočívalo v závisti, touze legálně, tedy na základě zákona, okrádat své spoluobčany o majetek a především v pojetí dějin jako síně slávy, v nichž si někteří zaslouží být a někteří ne, místo jednoznačného popisu událostí. Z Jeho císařského veličenstva Františka Josefa I. se stal "degenerovaný stařec", maršál Radecký byl odstraněn z paměti společnosti, stejně skončily i statisíce našich vojáků, kteří bojovali v první světové válce - ti, kteří padli i ti, kteří přežili. Najednou byli všude jen legionáři, z nich se stali jediní čeští hrdinové první světové války, o nichž se smělo hovořit s respektem. Zapomnělo se na to, že více než polovinou nákladů na Národní divadlo přispěl z osobních peněz císař František Josef, bylo systematicky mazáno z paměti, že česky i německy mluvící Češi byli často patrioty, kteří spolupracovali jako jedna skupina. Vždyť i onen diskriminační Kutnohorský dekret, který poslal Karlovu univerzitu mezi provinční školy německy mluvící Čechy považoval automaticky za plnohodnotné Čechy - i mezi českými stavy, kteří se vzbouřili v roce 1618, bylo mnoho německy mluvící aristokracie (která se mimochodem vybouřila druhou defenestrací na pánech Slavatovi a Martinicovi, kteří oba byli česky mluvící).

První republika nedlouho po svém založení začala velkolepě krást. Pozemková reforma hned v roce 1919 zabavila půdu všem, kteří vlastnili nad 150 ha orné půdy nebo 250 ha jiných pozemků. Mnohým byla vyplacena náhrada, ale té se nedočkali mnozí aristokraté a žádní občané Německa, Rakouska a Maďarska. Rovněž byla o mnohý majetek okradena katolická církev. Samotná první republika byla založená jako národní stát "Čechoslováků", kategorie zcela uměle vytvořené proto, aby se mohlo vytvořit schéma "dominantního národa" a "menšin", které měly být umlčeny, respektive asimilovány. Toto opatření se týkalo zejména menšiny německé a maďarské. Během trvání první republiky nebyla po celou dobu národnostní otázka řešena - ačkoliv se při svém vzniku republika v čele s T. G. Masarykem odvolávala na národní sebeurčení, byli za tytéž snahy - sebeurčit se - němečtí, maďarští a polští spoluobčané trestáni. Československý stát tak měřil různým občanům různým metrem.

Stát se rovněž podílel na zrůdné Trianonské smlouvě, která na rozdíl od Mnichovské dohody byla opravdovým "o nás bez nás" - Maďarů se nikdo neptal ani koutkem úst, co si myslí o tom, že přes tři miliony etnických Maďarů zůstanou mimo samotné Maďarsko. Maďaři přitom nebyli o nic více vinni válkou, nežli Češi, posuzovaní jako "vítězná mocnost". První republika se podílela rovněž na sedmidenní válce o Těšínsko, kterou vyprovokovala - Těšínsko mělo neutrální status, nebylo součástí ani českých zemí ani Polska a bylo národnostně velmi smíšené. Oficiální záminkou pro útok bylo umožnění místním Polákům volit do nově ustaveného Sejmu.

V době velké finanční krize ve 30. letech ČSR ignorovala obrovskou nezaměstnanost a sociální problémy v Sudetech a dále pokračovala v kolonizační politice - zatímco místní lidé neměli šanci dostat práci, byli mnozí Češi z vnitrozemí podporováni státem aby do Sudet za prací jezdili - kterou u státních podniků automaticky, na rozdíl od místních, dostávali.

Pokud jde o Mnichov, je znám dokument vlastnoručně psaný Edvardem Benešem s instrukcemi pro svého tajemníka sociálního demokrata Jaromíra Nečase, který Nečase v srpnu 1938 posílá za Hitlerem s nabídkou odstoupení Sudet výměnou za to, že to bude ústupek poslední a výměnou za uznání celistvosti zbytku Československa. Nečas byl instruován, aby dokumenty zničil, leč z obavy že by mohl později být nařčený z vlastizrady tak neučinil, čímž nám zanechal stopu o tom, jakým způsobem se Beneš o stát zasloužil. Ve stejnou dobu, kdy Beneš vedl tajná separátní jednání, vedla jednání s Hitlerem i čs. vláda, která ústy premiéra Hodži souhlasila s odstoupením Sudet v září 1938, tedy ještě před Mnichovskou dohodou. Ono slavné "o nás bez nás" tak bylo "bez nás" proto, že všichni zúčastnění už oficiální cestou stanovisko Prahy obdrželi.

Československý stát se posléze po druhé světové válce - aniž by ho zajímala nepřípustnost retroaktivity či to, že politická reprezentace neměla žádnou kontinuitu ani legitimitu vzešlou z voleb - vyhnala 3,5 milionu našich spoluobčanů (kteří, mluvíme-li o kontinuitě práva ze září 1938, o občanství nikdy nepřišli) a omilostnila vrahy asi osmdesáti tisíců z nich. Jen proto, že pojem genocida a zákaz tohoto konání přišel v roce 1948 se toto jednání z let 1945-1946 za genocidní neoznačilo, jinak by si to plně zasluhovalo. Tento stát rovněž vydal NKVD desítky tisíc ruských antikomunistů, kteří žili v ČSR po bolševické revoluci a kde dostali politický azyl a později státní občanství.

Stejným způsobem československá moc znásilnila touhu Slováků po žití v demokratickém státě - výsledky voleb na Slovensku, kde v roce 1946 komunistická strana naprosto propadla, stát jednoduše ignoroval.

O zločinech komunistického Československa snad ani nemá cenu mluvit, o nich nejen z našeho serveru ví čtenář dost. V posledních dvou letech své existence československý stát, ač "svobodný" odmítl vrátit majetek ukradený emigrantům, velkostatkářům a průmyslníkům (u posledních dvou skupin jde o majetek zabavený na základě znárodňovacích dekretů prezidenta Beneše z let 1945-1948) a v mnohých případech jej odmítá vrátit dodnes.

Otázka na závěr je jasná - proč bychom měli slavit počátek devastace a degradace do té doby slavného a respektovaného českého národa? A jak dlouho jej ještě slavit budeme, pokud rovnou onen neslavný republikánský experiment neukončíme návratem k osvědčeným kořenům respektování práva, včetně práva na majetek? Jak dlouho budou muset oběti státní československé zvůle ještě trpět bezpráví a beztrestnost pachatelů? Dnes visí po celé České republice oslavně státní vlajky. Měly by spíš viset na půl žerdi.

(www.nekorektne.com)