Prosinec 2009

Nad možnostmi ozdravení české demokracie

Luděk Frýbort

Pak že se dějiny neopakují. Tři roky jsou tomu, co jsem za osmiměsíčního bezvládí v roce 2006, jestli si ještě vzpomínáte, na této stránce ocitoval verše z páně Karla Havlíčkova Křtu svatého Vladimíra: Tak i v Rusku bez Peruna ve starém pořádku / běžela světská mašina jak na kolovrátku. Staří lidé umírali, děti se rodily, / hodní lidé pracovali a ochlasti pili...Ukázalo se tenkrát, že jako v Rusku bez Peruna, i ve vlastech českých umí jít život svým zaběhlým tempem bez vlády, aniž by ji, demokratů z povolání vyjímaje, někdo zvlášť postrádal. Děti se rodí, ochlastové pijí, fabriky cosi vyrábějí a vlaky lépe nebo hůř jezdí, na což vše mají vlády jen pramalý vliv, a mají-li jaký, by bylo často lépe, kdyby neměly.

No, a už to tady máme zase, leda s tím rozdílem, že před třemi lety nemělo království české vládu žádnou, kdežto dnes ... inu, jakousi by mělo. Ale jen takovou neřádnou, málem pokoutní, ouřednickou, svrchovaným lidem v demokratických volbách nepotvrzenou. A nedosti na tom, když už se zdálo, že předčasné volby učiní tomu provizoriu konec, bác ho, Ústavní soud si postavil hlavu a ouřednický pan Fischer prý bude se svými ministranty ministrantit dál, až někdy do června roku následujícího. Běda! Totiž ... běda. Ruce k nebesům vzpínat a nejčernější čerty na zeď malovat se jal stav novinářský, než ho to přešlo, a ovšemže stav politický, jejž to o něco později a jen pozvolna přechází také. Lidu poddanskému to jedno bylo a jest. K čemu vlastně potřebuje poddaný nějakou vládu? A když už nějakou mít musí, proč by jí neměla být vláda odbornická, volbami sice nepotvrzená, zato tiše, skromně a vcelku řádně pracující, obvyklými lumpárnami se doposud neproslavivší? Nelze popřít, že úřednické vlády už odedávna požívají u českého lidu nevyšší obliby ze všeho, co je mu na politickém jarmarku nabízeno. K čemu za okolností, jaké jsou, mu vlastně mají být volby, ať předčasné nebo nepředčasné? Lze bezpečně předpovědět, že z nich zase vzejde nějaká zaháčkovaná parta šibalů, nemající jiné péče, než aby si omylem nezazdila užitečné díry v zákonech, z ostatní agendy pak aby mohla kouřit v hospodách a přerážet se ve vysoké rychlosti na dálnicích. I nebylo by poddanské holotě proti mysli, kdyby úřednická vláda páně Fischerova úředničila svým poměrně zodpovědným způsobem nejen do termínu řádných voleb, nýbrž i do termínů dalších a ještě dalších, než trouby andělské zadují k poslednímu soudu.

To je ovšem divné vysvědčení systému demokratickému, v němž přece, jak známo a v ústavu vepsáno, všechna moc vychází z lidu: lid si svobodně a svrchovaně zvolí své politické zástupce, načež je všechny v jednom pytli posílá k čertu. Politikům už nikdo nevěří, okomentovaly ten jev ve vzácném souzvuku noviny ... bodejť by věřil, po těch zkušenostech. Demokracie je krom jiného věc důvěry, ale ta dvaceti lety nesolidnosti zmizela, nahrazena antagonismem tříd vládnoucích a ovládaných, neřešitelným, opovržení plným, o jakém ani dědouš Marx nesnil... Nastává soumrak demokracie v království českém? Z nějž, kdožpak ví, ještě zazní volání po nějaké silné ruce, jak jsem si už také párkrát všiml? Jak z té kaše ven? A je ještě nějaké ven? Dalšími a dalšími volbami, předčasnými i nepředčasnými, jednou ten, podruhé onen... Nejspíš ne, dvaceti let bylo dost, aby se z nich vylíhlo něco kloudnějšího. Ale nevylíhlo. Co tedy? Čeho je třeba české demokracii, aby se ozdravila?

Ničeho menšího, řekl bych, než zbavit politickou třídu její mizerné pověsti. To ovšem nemůže občan degradovaný na volební hovádko jednou za čtyři roky bez možnosti skutečné volby, to musí páni politikové sami. Představa z říše snů, že ano. Postupme tedy dál. Abychom měli demokracii a ne papalášský čardáš před zraky bezprávné holoty, musela by se přezkoumat pokrytecká floskule, dle níž všechna moc vychází z lidu. Všichni přece víme, že vychází z partají, k čemu to předstírání. Buď jsou a zůstanou monopolním zdrojem moci i nadále, ale to pak bude soumrak demokracie pokračovat až k nějaké silné ruce, Pánbůh nás takových konců uchrániti račiž. Nebo se jím opravdu stane - nechce mi splynout z pera významově rozplizlé slovo »lid« - řekněme že občanská společnost. Ještě chci předeslat, že ač zastánce přímé demokracie švýcarského typu, jsem natolik realistou, než abych doporučoval její převzetí morálně pochroumané společnosti české. Ne, zastupitelská demokracie budiž zachována. Partaje .. buďtež zachovány také, ale jak už jsou zkorumpované obrazně i fakticky, s mocí podstatně otesanou. Do jaké podoby ... dejme tomu poradních sborů, z nichž mohou vycházet podněty a koncepce. Víc ne.

Jak to zařídit ... asi takto: místo partají, pod jejichž mlžným rouchem se rozplývá osobní odpovědnost za jakoukoli všivárnu, volit konkrétní osobnosti takové odpovědnosti podřízené. Instrumentem k tomu vhodným by mohly být předvolby, v nichž by občané podávali k výběru jména mužů a dam osvědčeně moudrých, talentovaných, prozíravých, pověsti bezúhonné, byť i ve výkonu politické moci nezkušené; pořád lepší než političtí vykutálenci až příliš zkušení. Po vyřazení fotbalistů, zpěvaček a podobných expertů by proběhly vlastní volby, z nichž by vyšlo složení nepočetného, privilegii a překypujícími příjmy nenadaného zákonodárného sboru; politika se musí znovu stát službou, ne chodníčkem k zbohatnutí. Pakli by který vyvolenec přece jen projevil takové sklony, budiž kdykoli touž cestou zase odvolán. A jestli někdo ví o lepším receptu k ozdravení demokracie v hodince nejhlubšího úpadku, rád se dám poučit.

Ale já vím, nic mi nemusíte říkat. Zase jedna taková vize, že ano. Fantazie, na níž snad něco může být, ale nereálná, výkřik k hluchým uším, jemuž je souzeno se rozplynout v papalášském a pravděpodobně i veřejném nezájmu. Pár odstavců k zaplnění novinové stránky, z níž už zítra bude kus papíru na podpal. Vím a souhlasím. Ale co pak, občánku? Co pak, poddaný človíčku? Mydlit to beze změny dál, jedny volby, druhé volby, padesáté volby, předčasné i nepředčasné, vláda jedné party, vláda druhé party, čím dál opovrženější, čím dál zbytečnější, až nakonec nepřijde k volbám ani pes...

Vida, to by mohlo být řešení. Reálnější, než jaké jsem nastínil svrchu. On by se z voleb, co k nim nepřijde ani pes, jistě také najmenoval nějaký parlament a nějaká vláda, což o to, zahnízděnci si nenechají své prebendy ujít. Ale aspoň bychom věděli, co máme na talíři: panské komando. Diktaturu, na plnou hubu povězeno. Aspoň by nikdo do svého v kdovíčem vymáchaného kabátu necpal tu chudinku demokracii. Je to taková dívenka křehká, nevinná, v bílé košilce a s věnečkem na hlavince, ještě by se mohla rozplakat. K čertu s takovým řešením, říkáte? No pravdaže k čertu. Bůh pomáhej zemi české, chtělo by se volat, ale on i Pánbůh může mít jednou něčeho dost, pak už zbývá jenom ten čert. Cosi jakoby se rozvíralo v klenbě české demokracie ... díra jakási ... není-liž to ona, co jí už jednou odnesl ... teď si honem nevzpomínám kdo koho.