Prosinec 2009

Nesahejte nám na našeho zaprodance!

Luděk Frýbort

Odposlechnutý telefonát revanšisty K. W. Kadletschka s nejmenovaným činovníkem sudetského Landsmannschaftu.

Hallo? Bist du es, Anton? Tak poslouchej, budeš koukat, co jsem vyzkoumal. Jakpak je tomu dlouho, co sedím bei uns in der Kneipe s nějakým Seppem a povídám mu: »Ty, Sepp, co si myslíš o tom Beneschovi?«

»Benesch, Benesch,« láme si hlavu Sepp, »kterej Benesch? Ten zelinář, co měl tamhle v Niederhofen krám, ale musel ho zavřít, když se do kšeftu se zeleninou nabourali Turci?«

»Ale žádnej zelinář, troubo,« já na to. »Prezident! Von der Tschechei! Ten s těma dekretama!«

»Já mám doma po tchánovi akorát dekret na obecního bejka,« povídá, »a je mi houby platnej. A do Tschechei mi nic není, hlavně ať nám sem odtamtud nikdo neleze, abych si nemusel pořizovat Alarmanlage.«

Člověk nevzdělanej, zaostalej, řeklo by se. Ale přijdu včera zase do Kneipe, a co vidím, je plná lidí, a všichni jen o tom Beneschovi a o těch jeho dekretech. Trouba Sepp ještě všechny poučuje, jak to tenkrát v pětačtyřicátým bylo s tou Vertreibung a co se u toho dělo ... nestačím žasnout. »Du, Sepp,« povídám, »kdes tak najednou přišel k těm rozumům?«

»No kde. V novinách! Tady je máš, přečti si to sám! Dvě a půl stránky všelijakých řečí, a ještě má zejtra přijít pokračování. Tak, a teď musím domů, k televizi. Budou se tam hádat o tom Lisabonu a o nějakým Klausovi, co je teď in der Tschechei prezident po tom Beneschovi. Moc tomu nehovím, tak se snad trochu poučím.«

Inu, to se podívejme. Co pamatuju, bylo slyšet o nějakých dekretech tak zrovna v našem revanšistickém sdružení Egerland, jinak po nich pes neštěk. A najednou jich je plná hospoda, a co povídám, hospoda. Plná vesnice jich je, plné Bayern, dokonce až z Niederlanden přijel tuhle sousedův kluk, a taky: že je tam v televizi a vůbec všude spousta řečí, Klaus, Lisabon, Benesch, dekrety, zase Klaus, a tak pořád dokola. Musím se zeptat mojí Waltraud, co ona tomu ... ale co bych se vlastně ptal. Čemu nerozumím, v tom bude nějaká lumpárna, jen se musí přijít na to, jaká. Dávej pozor, Anton: hlavní figura je tenhle Klaus, to je jednou hotová věc. Hloupej člověk to asi nebude, spíš pěkně mazanej... Poslyš, Anton, já vím, že nic nemůžeš ... ale že on je to tajný revanšista? Jak jsem na to přišel, říkáš? To se ví, dělá ten Klaus, jako by mu nikdo víc neležel v žaludku než wir Sudetendeutsche, ale to bude jen takový fígl. Aby se lidi tam v Tschechei nedovtípili, vida ho, jidáše, drží basu s Landsmannschaftem. Ve skutečnosti nemáme my Sudeťáci lepšího zastánce našich odvěkých práv, než je dieser Klaus, i když je to ein Tscheche. Hned ... Waltraud, kams mi dala ty kalhoty s padacím mostem a ten klobouk se štětkou? Hned poběžím in die Kneipe povědět Seppovi, čeho jsem se domákl ... a což in die Kneipe. Na obec poběžím, aby dala postavit na návsi pomník se zlatým nápisem: Wenzel Klaus, zasloužil se o... Co tomu říkáš, Anton?

Protože kdyby byl ten Klaus opravdu takový nepřítel nás Sudeťáků, jak ze sebe dělá, měl by nejlepší důvod být o těch dekretech zticha jako myška. Netahat kostlivce ze skříně. Ale on je tahá, z toho je vidět, že je to náš kamarád. Jen ať nám Češi na něj nesahají! Taky říká, že má starost, aby se ty dekrety neprolomily. Ať mi někdo poví, jak se prolamuje takovej dekret, ale snad tím, že se o tom teď u nás v Bayern a vůbec po celý Evropě horem dolem píše a mluví. Že se lidi ptají ... donedávna to dohromady nikoho nezajímalo ... co se vlastně dělo tenkrát v pětačtyřicátém dort im Sudetenland? Nějaké šerednosti prý, mordy a loupeže ... opravdu? Nic mi neříkej, to ten Klaus musel pustit do světa naschvál, jinak bych si mohl myslet, že je úplný blázen. Prý se teď bojí podepsat smlouvu ... už jsem zase zapomněl jakou ... jo, lisabonskou, abychom jako my Sudetendeutsche v EU die Tschechei nežalovali a nechtěli zpátky všechno, co nám Benesch tenkrát sebral ... taky asi fígl, aby se neřeklo. Co bych já například dělal se sodovkárnou po dědečkovi tamhle v Eger, ať si ji die Tschechen spánembohem nechají, beztak je napůl spadlá a chybí jí střecha. A vracet se tam už kór nebudu, ani kdyby mi platili, leda bych se taky úplně zbláznil. Ale že nás tenkrát v pětačtyřicátém hnali do dobytčáků takoví ti, měli na rukávech červenou pásku a řvali los, los, kdo zůstal pozadu, ten to schytal, to je pravda, to se zapomenout nedá, i když jsem byl jen kluk. Tetu Irmgard čtyřikrát znásilnili, než stačila doběhnout na nádraží, a to měla ještě štěstí; dědu z tátovy strany Williho, co bydlel v Brünn, umlátili pažbama, protože měl oteklý nohy a nedokázal na nich dopajdat těch padesát kilometrů k hranici, třicet tisíc našinců tam tenkrát hnali, a každý šestý skončil jako děda Willi. A ten most v Aussig, a ten ... eee, Postelberg ... a Lanskron ... všude se střílelo, věšelo, bilo, v kašnách topilo, no, velkej humanista byl ten Benesch, jen co je pravda. Snad by opravdu bylo lepší ty hrůzy neprolamovat, nebo by to lepší nebylo, já nevím. Ale teď je to venku, i Laponci a Portugalci už vědí, co byly Beneschovy dekrety, a snad i eskymáci a indiáni, teď už bude těžko dělat, jako že o nic nejde. A všechno, prosím, to zařídil Wenzel Klaus. Pašák je to, pašák, to se musí nechat. Unser Mensch, náš sudeťácký zaprodanec. Jen bych rád věděl, co mu za to ten Posselt dal ... no, na dobrý účel není škoda groše.

Teď ještě jen aby to vydržel, až mu budou páni z Bruselu hučet do uší kvůli tomu Lisabonu. Aby se nedal a furt a furt říkal, sám proti všem jako ten husita, ne a ne a ne, nepodepíšu nic, leda byste všichni souhlasili, že házení z mostu v Aussig a ten průvod z Brünn, co při něm děda Willi zůstal ležet s rozbitou lebkou, je a zůstane nedílnou částí české zákonnosti, která nesmí být zpochybněna. Snad pak bruselští páni konečně pochopí, že taky mohli přijmout do EU kanibaly z Krokodýlích ostrovů, a ve vší úctě Čechy požádají, aby z ní zase vystoupili. Co říkáš, že by nám ten Klaus i v tom píchnul? Jo, to by pak bylo u nás v Bayern blaze, jako dřív, než si páni v Bruselu vymysleli ten Schengen. Teď ještě ty dráty zpátky na hranici kdyby die Tschechen chtěli dát, věže, vlčáky, aby k nám nikdo nelezl a lidi si nemuseli pořizovat Alarmanlage.

Co? Kolikrát jsem ti říkal, Waltraud, že mě nemáš vyrušovat, když telefonuju ... něco novýho o tom Klausovi? Že ten Lisabon nakonec asi přece jen podepíše? Že už to na půl huby slíbil? Jestlipak jsem si to hned nemyslel. Tak vidíš, Anton, na tyhle Tschechen není spolehnutí, to já říkám pořád. Waltraud, podej mi z věšáku ten klobouk se štětkou, běžím na obec, žádný pomník se na návsi stavět nebude. Já ti dám zlatej nápis, prevíte!

Ale přece jen... Anton, koukej, ty jsi politik, vlivnej člověk, co kdyby někdo ... no já vím, nemůžeš nic slibovat, ale kdyby někdo za tím Klausem, aby ještě ... rozumíš ... sám bych si to nechal něco stát.. ... cože? No já vím, ein komischer Kerl, dieser Klaus, divnej chlap, řeč je s ním jako s kozou na ledě, to říkají i páni v Bruselu. Máme my Sudeťáci takových zaprodanců zapotřebí, no řekni, Anton? Jo, jo, už musíš končit ... tak alles Gute, Anton, a vyřiď všem ve vedení našeho Landsmannschaftu, že je zdraví Klaus-Werner Kadletschek, revanšista.