Prosinec 2009

Rozpačité výročí čili Hledání bludného kořene nedávných dějin

Luděk Frýbort

A totoť jest písmo napsané: Mene, tekel, ufarsin. Tento pak jest výklad slov: Mene, zčetl Bůh království tvé, a k konci je přivedl. (Proroctví Daniele proroka, 5:25-26)

Je to zvláštní svátek, tohle výročí osmadvacátého října. Jubileum státu neexistujícího, jenž během poměrně krátkého času zanikl hned dvakrát, napodruhé nejspíš už s konečnou platností ... je tady ještě něco k slavení? Proč místo toho nevzpomínáme prvního ledna, dne vzniku republiky České? Že bychom ji stále ještě pokládali za útvar provizorní, než bude slavně obnoveno Československo? Ale to nezní zvlášť pravděpodobně; tedy prostě jen proto, že je první leden datum nevýhodné, obsazené už jiným druhem svátku, takže by český lid přišel o jeden bezpracný den?

Ale to vlastně nemělo být námětem tohoto článku. Spíš ... dívám se, co jsem napsal k řečenému jubileu loni, a tak trochu mě mrazí. Dotkl jsem se devadesátileté existence státu kritikou nešetrnou, očekávaje s gustem, jak mě teď ten či onen vlastenec český pohoršeně odsoudí co zrádce a odrodilce. Takovým jsem doporučil, ať si mou úvahu vystřihnou a na deset let uloží do almary mezi prádlo. Až si ji znovu přečtou ... a vida, žádných deset let, jediný rok stačil, aby i dosti zapálený vlastenec pozbyl posledních iluzí o politice své země. Proveďme krátkou bilanci a spočtěme, můžeme-li, všechny bludné kořeny, o něž během tak krátkého času klopýtl český stát. Občanova důvěra k jeho politickým zástupcům, nikdy zvlášť vysoká, poklesla k bodu blízkému nule, a právem: nedovedou-li se naši demokraté z povolání shodnout ani na úkolu tak základním jako je ustanovení výkonu schopné vlády, vyčerpává-li se jejich um v intrikách a pavlačovém pomlouvačství, o kriminálnějších jevech nemluvě, nu, nedivme se, že si každý bezděky otírá kramflek o trávu, zaslechnuv slovo »politika«. Pokud možno ještě hůř dopadl pojem zvaný »právo«; metastázovité šíření falešných titulů z plzeňské univerzity do všech oblastí veřejného života - a to se vrchol ledovce sotva vynořil - dává zapomenout, že by se v této zemi ještě někdy mohlo právo zvát právem.

Na mezinárodní scéně vypadá tento stát ještě žalostněji; od stolu české hospody se situace může jevit jinak, ale není pravděpodobně v těchto dnech na evropské pevnině země a národa méně oblíbeného, než je Česko a Češi. Ne pro odpor českých politiků k evropské jednotě; kdyby dokázali jednoznačně povědět - klamná byla naděje, s níž jsme vstupovali do Evropské unie, a zase z ní vystupujeme - bylo by takové prohlášení přijato sice s politováním, avšak s respektem. Nemůže ale být řeči o respektu, kde se obojetnicky chytračí, smlouvy se uzavírají a vzápětí porušují, a jediné, nač je možno se spolehnout, je naprostá nespolehlivost. A kdyby jenom to. Úzkost vzbuzující je stále zjevnější sklon podstatné části české politické elity v čele s rozmilým panem prezidentem k návratu do objímající náruče Moskvy. Pravda, i v západnější Evropě jsou mezi tamním státnictvem známy případy náhle propuknuvší lásky k bělokamennému Kremlu, a občánek může jen hádat, co je toho příčinou. Jenže Německo či Itálie si laškováním s Moskvou jen uškodí, ale nezahynou. Země české s politikou rozvrácenou, s obecnou morálkou nevzpamatovavší se z půlstoletého úpadku ... měli bychom občas pozvednout zrak k Hradčanům, nepíší-li tam také již prstové ruky lidské nějaké Mene, tekel, ufarsin. Co dělat? Zčetl již Bůh království toto a k konci je přivedl? Nebo je ještě rady?

Jestli ano, je známá a osvědčená: zabloudil-li jsi v temném lese, vrať se k poslední křižovatce, na níž sis ještě byl jist cestou, a hledej znovu. Jenže kde leží osudové rozcestí novějších českých dějin? Tam, kde se před dvaceti lety zvonilo klíči, důvěryplně, ale ve skutcích sotva polovičatě? Mělo se tenkrát ... dnes už ví kdekdo, co se tenkrát mělo: zakázat komunistickou partaj, poslat rudé příživníky a příživníčky třeba i k té lopatě, co k ní tak rádi posílali druhé. Vcelku vzato, nemuselo se to s tím »Nejsme jako oni« brát tak doslovně. Je tomu tak?

Obávám se, že spíš není. Vzpomínám si, s jakou duševní výbavou jsem sám přišel na Západ: jako přesvědčený antikomunista sice, ale plný mechanismů, jak je přinášel život v uskutečněném socialismu. Předbíhání, fixlování, výhodiček hledání, malicherných práv prosazování... A to jsem si své deformace vlivem normálnějšího prostředí uvědomil a něco proti nim dělal, až jsem se jich zbavil. Bez této průpravy ... no, nepřeceňoval bych se. Ani nikoho jiného. Ne, návrat k listopadu 1989 by byl příliš krátký a pohodlný, kořen morální devastace hledejme hloub. V únoru 1948? V tragických volbách roku 1946, kdy si český lid na sebe svobodně zvolil Gottwalda se Stalinem? Či ještě dřív, v květnových dnech roku 1945, v čase Revolučních gard a Benešových dekretů, v době, jejímž krédem byla mstivá krutost a bezostyšné rabování? Bezpochyby už tehdy byl nastartován pochod do Stalinovy náruče. Ale ani tím ještě není bludný kořen nalezen; zlé semeno muselo být zaseto do českých duší už dřív, aby propuklo dodnes obhajovanými příšernostmi. Ne, hledejme dál.

Pominu mnichovský podzim roku 1938, který se do české duše zapsal spíš pozitivně: tehdy naposledy se v ní probudila statečnost a vůle k odporu, třebaže nevyužitá. Hledám a hledám ... poslyšte, nevrátíme se nakonec k začátku těchto odstavců? Nesešly české dějiny na bludnou cestu právě v onom rozpačitě slaveném říjnu 1918, kdy se zrodil stát života neschopný, podvakrát v bouřích času zaniklý? Nesvádějme všechno na zlobu nepřátel; takoví Finové si jí užili víc, a přece dnes stojí na evropském jevišti jako národ excelentně demokratický, slušně prosperující, po stránce morální nejenže nezdeformovaný, ale mohoucí sloužit každému za vzor neúchylné poctivosti. Asi že se české, v jádru poddanské duše zmocnila panská pejcha. Nestačil jí stát, jenž by byl všem svým obyvatelům domovem, musela jej mocí vnutit nesourodé sbírce národů, na jejich mínění se neptajíc. A divila se pak náramně a na zradu naříkala, když se řečení národové při první příležitosti z vnucené ohlávky zase vysmekli. Pýcha to byla, pýcha poddaného, jemuž znenadání spadla do rukou moc nad jinými. Pýcha do hlavy nastoupaná, jež ho přiměla ke zrušení řádu, jenž zrál staletími, v pošetilém domnění, že jsme my pokrokoví, my revoluční vymysleli něco, nač nestačila staletí přirozeného vývoje. Trvalo jen dvacet let, než se povrchně slátaný plášť nezávislosti rozpadl. Když se nikoli vlastní zásluhou obnovil, nestál už za mnoho, načichl poválečnou krutostí a komunistickou plesnivinou, z níž jej ani klíče nevyzvonily, až je tam, kde je, trapný skanzen postkomunismu, každému zpoza hranic zčásti k podivu, zčásti pro zlost.

Stoprocentní recept morální obnovy asi není. Ale přece jen ... znovu najít to, čeho se naši dědové před jedenadevadesáti lety pyšně zřekli. Najít hrdost - pýcha a hrdost jsou dvě rozdílné věci - která nepodlézá, ale dovede i podat ruku ke smíru. S ní pokoru - pokora s hrdostí si neodporují - která ví, kde jsou meze slušnosti a nevypíná se tam, kde by vadila jiným. Samostatnost, která se ale dokáže vřadit do vyššího celku, neboť kopími a řemdihy se ježící husitské vozy vyšly z užívání. A snad ... dovolte romantikovi, aby se zasnil ... snad i korunu tisíciletého království českého, již naši dědové v záchvatu špatně pochopeného republikánství odložili mezi nepotřebné harampádí, aniž ji dovedli nahradit něčím aspoň rovnocenným. Já vím, je to jen symbol, taková koruna. Ale krásný symbol. Zušlechťující, špínu z duší vymývající, k hloubkám minulosti i časů budoucích ukazující. Této době, této zemi, této společnosti, jejímž pravidlem se stalo poměřovat vše jen okamžitým užitkem bez ohledu na zítřek, politikům, zvyklým počítat čas od voleb k volbám, projídat budoucnost a nevážit si minulosti, ničeho není třeba víc.