Prosinec 2009

Jak jsem bránil rodiče

Ross Hedvíček

Na následující historku jsem si vzpomněl, když mně nedávno jeden nomenklaturní novinář vyhrožoval fyzickým násilím, protože jsem ho nazval (uhádli jste správně) "nomenklaturním novinářem". Že prý bych to dvakrát neřekl a takový ty kecy. Říkám "PCHE!" - už hned v první větě jsem to řekl dvakrát.

Ti, kteří sledují mé životopisné článečky delší dobu, vědí, že jsem vždy byl poněkud větší postavy. Přesto jsem ale nikdy nebyl nějaký rváč a fyzickým střetnutím jsem se vždy vyhýbal. Byl jsem vždy takový umírněný a mírový. Jen na pár výjimek.

Následuje dementi. Přiznávám se sebekriticky, že jsem ve dvanácti letech ve dveřích pošty naproti Hotelu Pivovar v Kojetíně podstatně ztloukl mladýho Kozárka, staršího bratra toho pozdějšího cyklistického reprezentanta v Závodu míru, až měl krev rozmazanou po ksichtu a po košili. Zavinil si to sám. Mně bylo 12 a mu 13 a já jsem zrovna tehdy začal nosit brýle a myslel si, že když je starší, že mu to projde, a nadával mi do "cvigroňů", jako že je to strašná hanba nosit brýle! Děti jsou kruté, jak jistě víte. Tak jsem sundal ty brýle a dal mu přes držku! Neměl si začínat!

To jsem byl tehdy ještě malej, okolo patnáctého roku jsem vyrost do svých dvou metrů a byť jsem byl tehdy ještě poměrně hubený, zájem se se mnou prát se vytratil, i když to v té době a té generaci byla oblíbená kratochvíle. Chodili jsme na "čaje" do Technoplastu do Chropyně a ani tam se žádné rvaní nekonalo. Měl jsem svých 198 cm a 115 kilo, svaly na rukou jako Herkules (Rambo tehdy ještě neexistoval) a bylo mi devatenáct, v tom věku má mládež ve zvyku se tvářit sveřepě, tak jsem vypadal taky sveřepě - dokonce tak moc, že pouhý můj zjev zastavoval rvačky - což může dosvědčit můj švagr Pavel (tehdy nebyl švagr, tím se stal až časem), kterého na zábavách pořád chtěl někdo mlátit, on měl a má takový zahnutý nos jako orel, snad proto. To pak vždy přiběhla moje sestra, "Rosťo, poď ven, Pavla tam chcou zbiť!" A tak jsem vyšel ven a beze slova se postavil za rádoby útočníka. Pavel se podíval vzhůru a bitkař se otočil, kam že se to Pavel dívá, a s hrůzou zmerčil mne. "A co ty chceš?" "Abys ho nechal a už si ho nevšiml!" "No, šak já, šak se nic neděje, ne?" A bylo to. Tímhle způsobem jsem se zúčastnil mnoha rvaček.

Pak jsem ještě pár kilo přibral a po čase mne poslali na vojnu do mírových vojsk Varšavské smlouvy, kde jsem byl taky velice mírotvorný. Opět výjimkou byl případ v dělooddíle v Prachaticích, kde jsem jako nový bažant na PTŘS (Protitankové řízené střely - taková blbost, co jsem pár měsíců musel nosit na zádech). Tam jsem zcela výjimečně zmlátil čtyři vojáky druhého ročníku základní služby (všechny najednou, prosím) a nacpal jsem je každého do jedné té plechové skříňky, co staly na chodbách (ve skutečnosti jsem tam nacpal jen tři, ten čtvrtý tam už vlezl v podstatě dobrovolně, když viděl, že se na něj ženu). Jako zdůvodnění dodávám, že mne chtěli šikanovat, chtěli mne nacpat do jedné z těch skříněk a že prý mám uvnitř štěkat. Mne taková žádost velmi rozčílila a takhle to dopadlo. Má reputace mne pak předcházela a žádné další incidenty se nekonaly. Ti čtyři si nikdy nestěžovali a velitel podporučík Krejčiřík se ani nikdy oficiálně nedozvěděl, ale mne hned potom přeložili k dělostřelcům, ke Křupalovi. To byl zase opilec a ten si mne každý den posílal do města pro tuzemský rum za 33,50, protože věděl, že já nepiju a tak mu to nevypiju.

Uznávám, že i přes své mladistvé nadšení a celkovou přerostlost bych asi nebyl tak zručný ve cpaní čtyř Šarišanů do plechových skříněk nebýt toho, že pár týdnu předtím jsem nedobrovolně (já jsem se nikdy nehlásil na nic dobrovolně) absolvoval na Grabštejně (oficiálně tam byli psovodi, ale dělalo se tam všechno možné) dvouměsíční výcvik v čemsi, co se tehdy nazývalo QS-1. Nebylo to judo, nebylo to karate nebo kung-fu, ale nápadně se to podobalo ruskému sambu (což jsme tehdy nevěděli). Dnes si myslím, že to byla česká verze samba, a když SSSR něco takového nařídil české armádě, tak z nás udělali pokusné králíky. Příručka se jmenovala QS-1 a mám ji dodnes tady v USA, protože jsem ji jim tehdy ukradl. Když se měla na konci výcviku vracet, vytrhl jsem ji z desek a místo toho tam nacpal Zákl-1-1, který byl podobně velký a vrátil. V příručce jsou různé hrůzostrašné formulace psané "vojenským stylem" té doby jako: "Při použití tohoto chvatu nelze předpokládat, že by nepřítel zásah přežil." Buehehe!

Dneska už si nejsem jist těmi jmény, ale myslím, že našimi instruktory byli bratři Jaklové a jakýsi Špička, tehdy velmi mladí lampasáci, kteří napsali i tu příručku. Výcvik byl v mém případě stejně na nic, protože se mezitím přišlo na to, že jsem politický nespolehlivý a byl jsem v podstatě za trest přeložen napřed do muničáku v Babicích u Prahy a později do Prachatic, víceméně k těm, se kterými se moc nepočítalo, údajně bojovému útvaru hned za Boubínem.

Později jsem se rozloučil s Paroubkem a přišel z vojny a za nějakou dobu potom se vdávala moje sestřenice Hanička - příbuzná z matčiny strany. Svatba se konala v Bezměřově, to je malá vesnice kousek od Kroměříže, na kulturním domě. Z matčiny strany jsem měl pouze čtyři bratrance a sestřenice, takže nás zvali na každou svatbu - z Hedvíčkovy strany jsem měl 36 bratranců a sestřenic, tam už to bylo početnější. Ale tohle bylo z matčiny strany a tak nás tam nebylo tak moc a já jsem byl na závěr svatby určen jako známý abstinent a hlavně majitel fungl nového embéčka žluté barvy k tomu, abych pozdě večer rozvážel většinou podnapilé hosty ze svatby domů - většinou to bylo jen do Kroměříže, tak to nebylo daleko. A tam se přihodil další incident, kdy jsem pouze bránil své rodiče (byl jsem vychován k respektu k rodičům, starším a ženám, žádný jiný respekt nebyl zmíněn), jmenovitě svého otce.

Mezi hosty z ženichovy strany - tedy ne mí pokrevní příbuzní - byli dva mladí kluci, dvojčata, asi 19 let, náramně vysocí, téměř mé velikosti, takzvaně "před vojnou", kteří se na té svatbě nezřízeně opili - byli ožralí jak ty pumy. Odolnost proti alkoholu veškerá žádná. Otec nevěsty mě požádal, ať jednoho z nich zavezu domů. Předjel jsem autem před vchod a můj vlastní otec přiváděl toho ožralého mladíka, který v obou rukou držel láhve nějakého alkoholu a mával s nimi a vykřikoval nějakou píseň. Přede dveřmi mého embéčka, když se ho můj otec snažil nějak natlačit do zadních dveří a navíc mu sebral ty dvě flašky, aby mě náhodou s tím zezadu za jízdy nepraštil do hlavy. To opilého mladíka natolik popudilo, že popadl mého otce za klopy saka a začal ho zvedat do vzduchu - vzhledem k tomu, že můj otec byl pouze okolo 170 cm a kluk o hlavu větší, tak se mu to dařilo.

A tehdy došlo k reakci, na které dodnes popírám úmyslnou vinu, bylo to něco podvědomého z QS-1. Jednou rukou jsem stlačil mladíkovy ruce dolů, aby můj otec dostal nohama na zem a druhou jsem ho mírňounce plesknul někam mezi dolní čelist a krk. Kluk vyvalil oči a udělal něco, co bylo tehdy známo jako úplná novinka z olympiády v Mexiku - Fosbury flop. Prohnul se v zádech a zády napřed se pozadu snažil přeskočit střechu mého nového žlutého embéčka. Jenže skok nedokončil a padl zády na střechu auta. Zděšen a strachuje se o střechu, jsem se hnal, že ho odtamtud stáhnu, ale on pomalu sklouzl a zůstal ležet na zemí. V bezvědomí a nedýchal. V ten moment selhala moje matka a začala kvílet: "Ty vrahu! To tady nemůžeš dělat, co tě někde naučili!". Namítl jsem krátce, že fakt, že mám dva metry, 130 kilo a sílu úderů v pravé ruce 600 kg, je především její zásluha (byť hedvíčkovských genů) a přistoupil jsem ke své verzi Heimlichova manévru, tedy že jsem třikrát klekl spratkovi na hrudník. Je možné, že to všechna žebra nevydržela, ale v každém případě začal dýchat a velice spokojeně se vyblil vedle auta. Situace byla zachráněna. Nakonec jsem ještě parchanta zavezl až k němu domů, do Kroměříže, předal ho ještě mírně groggy jeho matce a odjel.

Tak jsem bránil své rodiče, být ti nade mnou pak ještě dlouho kroutili hlavou, otec jako vždy zlehčoval celou situaci ("Dyť přece o nic nešlo! Jen mě trochu zvedl do vzduchu!") a strýc (otec nevěsty) na mne pak dlouho dělal takové ty ksichty, že se na mne ani nemůže podívat, jak jsem jim zruinoval takovou pěknou svatbu, že byli všichni šťastně ožralí, že jo. Já jsem pro jistotu brzo potom emigroval a už se na mne nikdo dívat nemusel. Hanička se prý potom asi za dva roky rozvedla, ale to už jsem byl pryč, takže doufám, že mi eventuálně bylo odpuštěno.

Všechno, co tady popisuji, jsou vzpomínky z dávného mládí a přestože dnes už jsem jen seschlý dědoušek s šedivým vlasem a šedivým vousem, tak na případné výhrůžky nomenklaturních novinářů (potřetí) fyzickým násilím říkám jen: "Ha, tak hovno!"