Prosinec 2009

Hrdina západu – nepřítel východu

Björn Jungius

Žádná pamětní deska nepřipomíná, co se tady stalo. Dějištěm jedné z nejsenzačnějších politických vražd německé poválečné historie se stala klidná postranní ulička v mnichovské čtvrti Maxvorstadt: dne 15. října 1959 zde na schodišti leželo bezvládné tělo téměř holohlavého padesátiletého muže o vzrůstu pouhých 154 centimetrů. Pitva prokázala přítomnost stopového množství cyankáli v těle zavražděného. Tímto mužem byl Stepan Bandera, vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a symbol ukrajinského boje za nezávislost. Tento týden uplynulo padesát let od jeho úmrtí, v lednu navíc sto let od jeho narození. Ve své vlasti dodnes vyvolává tak protichůdné a emotivní reakce jako žádná jiná postava moderních dějin. Na západě země byl Bandera – po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 – mnohokrát odlit do bronzu jako hrdina. Na východě a jihu jej naopak považují za vraha a fašistu.

Vyšetřování Banderovy smrti probíhalo dva roky na mnichovském oddělení vražd. Pak se náhle americké tajné službě v Západním Berlíně přihlásí mladý muž a formálně žádá, aby byl zatčen. Banderu prý zavraždil on. Nejdříve ho považují za náfuku. Avšak mladík líčí velmi přesně přípravu a provedení činu, popisuje i vražedný nástroj – kyanovodíkovou pistoli, zbraň jako z bondovky. Ten mladý muž, kterému je osmadvacet let, je agent KGB původem z Ukrajiny, jmenuje se Bohdan Stašinskyj. Láska k jedné východoněmecké ženě ho přivedla k pochybnostem o práci agenta a vyvolala současně nedůvěru u jeho moskevských nadřízených. Ve smrtelné úzkosti přijal ochranu západních úřadů. Nejvyšší německý soud v Karlsruhe později konstatuje, že za Banderovu smrt je skutečně odpovědná vláda tehdejšího Sovětského svazu. Proč taková nenávist k jednomu exulantovi?

Sen o nezávislosti – na všech V Banderově životopisu se odrážejí rozdílné historické zkušenosti jednotlivých regionů Ukrajiny. Narodil se 1. ledna 1909 jako syn řeckokatolického kněze v malé západoukrajinské vesnici, přibližně osmdesát kilometrů jižně od Lvova, v oblasti východní Haliče, kde byla krátce po první světové válce vyhlášena nezávislá ukrajinská republika – později připadla nově vzniklému Polsku. Banderova matka brzy zemřela a velký vliv na něj měl jeho otec, nacionalista činný v politice. Odmalička se proto Stepan zapojoval do ukrajinsko-nacionalistických organizací mládeže. Jeho pohled utvářela ztráta nezávislosti a nepřátelská politika Polska vůči menšinám. Mladí aktivisté snili o odtržení oblastí osídlených Ukrajinci (východní Halič a Volyň) od polského státu.

Už ve dvaceti letech byl Bandera důležitým mužem Organizace ukrajinských nacionalistů a upsal se ozbrojenému „národněosvobozeneckému boji“. Žádný myslitel, žádný velký řečník, nýbrž muž činu: radikální, nekompromisní, připravený k obětem. V pětadvaceti byl zatčen jako strůjce vraždy polského ministra vnitra Bronisława Pierackého a byl odsouzen k smrti. Trest byl později změněn na doživotní žalář.

Svůj proces Bandera využije jako divadelní jeviště. Nejdříve odmítá mluvit polsky a odpovídá na všechny otázky ukrajinsky, pročež je opakovaně vykázán ze síně. Pak mizí za mřížemi, odkud se – zcela neočekávaně – v souvislosti s porážkou Polska roku 1939 dostává opět na svobodu. Okamžitě pokračuje v politické činnosti. Nový nepřítel: Sovětský svaz, k jehož území nyní západní Ukrajina patří.

Partnera v boji proti Sovětům spatřoval v nacistech – a ti v něm viděli totéž. Zde začíná kontroverzní a historicky nejspornější část historie. Bylo to také ideologické partnerství? Byli muži kolem Bandery striktní antibolševici a přesvědčení antisemité? Přinejmenším od Banderova blízkého důvěrníka Jaroslava Stecka jsou radikální antisemitské výroky doloženy.

Když wehrmacht v červenci 1941 napadl Sovětský svaz, pochodovaly mu v patách také – Němci vycvičené – ukrajinské pluky Slavík a Roland. Nacisté chtěli tyto pomocné jednotky nasadit k boji proti sovětským partyzánům za frontou. Bandera v nich ale vidí zárodek ukrajinské armády. Ukrajinci vyhlašují nezávislost – pro nacisty naprosto překvapivě – ihned po obsazení Lvova. Současně se ve městě odehrává první ze strašných pogromů, jehož průběh (obzvlášť účast a podíl organizovaných ukrajinských nacionalistů) není dosud důkladně zdokumentován.

Na nezávislosti Ukrajiny Němci samozřejmě neměli nejmenší zájem. Rozpustili proto ukrajinské pluky, Banderovi přívrženci byli popraveni. On sám se ocitl v koncentračním táboře Sachsenhausen. Jako vězeň se už přímo nepodílel na vzniku Ukrajinské povstalecké armády (UPA).

Nekonečná válka. Proti všem Vysoce organizované vojsko pod velením Banderova dřívějšího spolubojovníka Romana Šuchevyče svádí boje na mnoha frontách: proti Němcům, proti sovětským partyzánům a proti jednotkám polské podzemní armády. Východní Halič a Volyň se proměnily v chaotické a kruté bitevní pole. V režii německých okupantů se stávají dějištěm masových vražd Židů, částečně i za ukrajinské pomoci. K tomu se přidaly masakry prováděné Ukrajinci na Polácích – a naopak. Zvláště v roce 1943 se Ukrajinské povstalecké armádě na Volyni připisují nejtěžší zásahy proti polskému obyvatelstvu s desetitisíci oběťmi.

Po ústupu Němců bojovala UPA do 50. let na západní Ukrajině dále za nezávislost a proti připojení k Sovětskému svazu. Cílem byl kdokoliv, kdo v nějaké formě reprezentoval Sovětský svaz – například mladé učitelky a učitelé, kteří byli vysláni z východní na západní Ukrajinu, aby tam vyučovali rusky. Lidé z východní Ukrajiny na to vzpomínají dodnes.

Bandera sám zůstal v německém exilu; v Sovětském svazu byl zatím v nepřítomnosti odsouzen k smrti, sovětská propaganda ho i po zavraždění zatracuje jako fašistu a strůjce odporu. Například ve Lvově je všudypřítomný. V knihkupectvích se vrší jeho populární biografie, prodejci suvenýrů kolem starého rynku prodávají trička a plakáty s otisky jeho nejznámějšího portrétu: něco přes dvacet, kravata, zvedající se čelo, pronikavý pohled. I mezi křiklavými cetkami se SpongeBobem, Tokio Hotelem a populární ruskou popovou zpěvačkou Glukozou je jeho tvář nepřehlédnutelná. A zdaleka není přítomen jen na suvenýrech. Byla po něm pojmenována centrální ulice, na jejímž konci – bezprostředně před původně polským katolickým chrámem sv. Alžběty – se vypíná nový, monumentální Banderův pomník, odhalený před dvěma lety. Před třicet metrů vysokým triumfálním obloukem, nesoucím zlatý ukrajinský trojzubec, se tyčí v nadživotní velkosti na třímetrovém žulovém podstavci. Nového Banderu by šlo lehce zaměnit za Leninův pomník, který unikl zkáze. Avšak před pomníkem se vrší žlutomodré, větru a dešti odolné růže z plastiku a stužky stejné barvy. Věnování: „Národnímu hrdinovi Ukrajiny.“

Obhájci: Koneckonců byla válka „Bandera nás naučil, že jsme ukrajinský národ s naším vlastním, nezadatelným právem na stát,“ říká osmadvacetietý Mykola Posivnyč. Tento mladík pracuje v nakladatelství Litopys UPA, které publikuje prameny a memoáry k dějinám Ukrajinské povstalecké armády. Nakladatelství založili roku 1972 veteráni UPA v kanadské diaspoře; dnes se v celé zemi snaží popularizovat Banderu a boj povstalců. Na kritiku svého hrdiny reagují Banderovi příznivci podrážděně. Většinou ji zcela odmítají. Čtyřiatřicetiletý Stepan Lesiv, ředitel Banderova muzea založeného roku 2000 v místě jeho rodiště, odpovídá na otázku o útocích UPA na polské civilisty, že se vyskytly takové „případy“, ale koneckonců byla válka. Pak mluví o provokacích Poláků a lžích Rusů, kteří poškozují image Ukrajiny.

Kvetoucí obchod s upomínkovými předměty, monumentální pomník, venkovské muzeum – to vše jsou střípky komplikované skládačky národně identifikačního procesu západní Ukrajiny. Jako důležité se přitom jeví vymezení vůči Rusku. S tím jde ruku v ruce přehodnocení druhé světové války; problematický se zdá obraz Rudé armády jako osvoboditele oblastí na Ukrajině. Jako protiváha se hodí Bandera, jejž sovětská propaganda trvale zatracovala. Když se v říjnu 1989 podnikaly první pokusy uctít vůdce nacionalistů v jeho rodišti, cítila se sovětská moc ohrožena; policie zaplavila vesnické cesty, vzpomíná ředitel muzea Lesiv.

Už v hlavním městě Kyjevě – a co teprve dále na východ – byste však sotva nalezli někoho, kdo si troufne dekorovat se Banderovými emblémy. Odpůrci: Sprostý nacionalista Jeden příklad: město Čerkasy (291 000 obyvatel) ležící na Dněpru, který zde byl přehrazen a vytváří ohromné jezero. Protilehlý břeh se ztrácí ve vzdáleném oparu a modři. Socha „Matky vlasti“ hledí vysoko na „Návrší cti“ přes mohutný proud, dedikována padlým rudoarmějcům. V letech 1943–1944 zde zuřila krutá bitva, ze které vyšla vítězně Rudá armáda. Čerstvě oddané páry se stále shromažďují před symbolem města: projít si smrští blesků z fotoaparátů před pomníkem je pro ně nepsaná povinnost. Leninův pomník před radnicí byl stržen v listopadu loňského roku, sedmnáct let po vyhlášení nezávislosti – a pro všechny případy v noci. Někteří lidé přišli demonstrovat, hlavní starší a důchodci. K násilí nedošlo. Účastníkům protestů je nový nacionalismus cizí. Někteří nadávají, že podle zákona musejí být ruské filmy opatřeny ukrajinskými nápisy: „Teď dělají, jako bychom už nerozuměli rusky.“ Bandera? „Fuj, to byl přece sprostý nacionalista.“ Což znamená: Nikdo z nás. Zdejší lidé se sice považují za Ukrajince, nikoliv za Rusy, přesto se stále cítí spjati s ruskou kulturou. Nacionalismus je pro ně urážlivé slovo, „banderovec“ běžná nadávka.

Moderní Ukrajina, píše třicetiletý historik Andrij Portnov, se v současné době vyznačuje specifickým pluralismem. Ten spočívá ve vzájemné interakci rozmanitých historických vlivů, z nichž je každý relativně jednostranný a autoritativní. Přesto právě existence několika regionálních center, každého s vlastním pohledem na dějiny, znemožňuje, aby některý z těchto dějinných obrazů převládl v celé Ukrajině. Jinak řečeno: Nacionalistický pohled na dějiny zůstává rozporuplný. O to se stará tendenční, spíše prosovětské pojetí dějin na jihu a východě země, v Čerkasech i jinde. Zvláštní je, že se obě strany akceptují. Jen dočasně? Nikdo neví. „Možná jsou nacionalisté právě tak aktivní, protože vidí, že jim utíká čas. Způsob, jakým interpretují historii, podléhá stále více demokratickému diskurzu,“ myslí si Tarik Amar, čtyřicetiletý historik promovaný v Princetonu. Amar je ředitelem Muzea dějin měst střední Evropy ve Lvově. Jeho instituce chce v zemi udržet kvalifikované historiky a umožnit jim práci na nejvyšší úrovni. Nová generace mladých ukrajinských historiků začne zaplňovat bílá místa v krajině příliš jednostranných vzpomínek. „Na konci,“ doufá Amar, „by mohl stát komplexní obraz naší historie.“ Banderu jako postavu ke ztotožnění odmítá: „Není symbolem jednoty. Ukrajina je obrovská země, jen než ji člověk procestuje, trvá to věky. Snad by se měly spíš postavit nové silnice, aby spojily obyvatele západu a východu, než aby se psaly nové dějiny, jaké nepřijmou všichni.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)