Prosinec 2009

Zachráněn v jazyce

Pavel Kosatík

Celoživotní osud Pavla Eisnera coby prostředníka mezi kulturami, zejména mezi českou a německou, se tradičně vysvětluje tím, že pocházel z „utrakvistické“ pražské židovské rodiny – tedy takové, v níž se před první světovou válkou přálo shodně oběma hlavním zemským jazykům, češtině a němčině. Skutečnost byla trochu jiná: oba jazyky byly sice doma chápány jako potřebné, ale každý jinak. Čeština jako jazyk většiny, němčina jako jazyk odkazující ke kultuře vlivnější a významnější, než byla ta lokální.

Že se to u Eisnerů bralo právě takto, zdá se potvrzovat třeba volba škol, na které rodiče syna Pavla vyslali: po české reálce ho sice dali na pražskou univerzitu studovat mimo jiné slavistiku – ale v němčině. Ještě na konci první světové války Eisner v korespondenci odmítal, že by snad kdy byl Čechem. Po vzniku státu však změnil názor. Jednou z mála výhod židovského osudu ve střední Evropě v té době byla možnost zvolit si příslušnost k té či oné národní nebo jazykové kultuře.

Jít s Němci se po roce 1918 Eisnerovi jevilo jako jít buď spolu se šovinisty ze Sudet, nebo s příslušníky pražského německého ghetta, prudce tajícího v popřevratovém českém slunci. Eisner si tedy vybral většinovou českou společnost – a s ní i momentálně mnohem větší šanci se v životě nadechnout. Během dalších čtyřiceti let se stal jedním z nejvlivnějších a zároveň nejpřesvědčenějších hlasatelů českého světonázoru.

Meziválečná česká kultura měla štěstí nejen na tvůrce, ale i na prostředníky, kteří její sdělení předávali dál do světa. Eisner mezi nimi patřil k těm nejpracovitějším. Měl pohádkový talent na cizí řeči, znal jich podle svého vyjádření třináct, domluvil se i s Maďarem, Islanďanem nebo Tibeťanem. Nejdůležitější byla prostředkující role mezi kulturou a především literaturou českou a německou, mezi nimiž Eisner překládal suverénně oběma směry. Překlady z němčiny (mj. Goetha, Rilka a Thomase Manna) uváděl do Čech jako posly vysoké kultury, české texty šířil za hranice většinou jako propagandista. Profesi propagátora ČSR si osvojil i jako externí redaktor deníku Prager Presse, vydávaného vládou od roku 1921 a určeného také „na export“. Na jeho stránkách se Eisner proměnil v československého patriota, přesvědčeného o tom, že „údělem této země je symbióza“.

S citem pro řeč

Téma židovské asimilace v Masarykově republice se obyčejně zpracovává jaksi „bokem“. I mnozí čeští Židé si mysleli, že jejich rozhodnutí splynout s většinovou českou společností je jen formalita, vyvrcholení v jednosměrném úsilí předchozích generací. Zliberalizovaná společnost nabízela formálně rovnou příležitost všem, nevylučovala dopředu nikoho. A v čele státu byl prezident, který v minulosti proslul bojem s antisemitskými předsudky – takže se i v jeho osobě, o legislativě nemluvě, budoucnost zdála zaručena. Kde je rovnost, jaký má smysl udržovat na očích staré kulturní a náboženské odlišnosti? Čím víc se podaří splynout, tím bude pravděpodobnější, že staré protivy se stanou neviditelnými. Židé budou v novém státě pracovat a sloužit; stát se o ně za jejich loajalitu, pokud to bude potřeba, postará.

Brzy se však ukázalo, že s tou neviditelností je to složitější. Židé, kteří v nových podmínkách vynikli, byli dál vnímáni jako Židé. Byl to i Eisnerův případ. Když jeho přítel, českožidovský germanista a literát Otokar Fischer v roce 1933 psal přednášku o podstatných vlastnostech židovského ducha, označil za tu nejvýznačnější virtuozitu slovního vyjadřování – tedy kultivaci jazyka kmene, ve kterém autor žije, aniž je s ním rasově příbuzný. Fischer vysvětloval, že i tuto schopnost až skoro „přebujelého citu pro řeč“ způsobila, jako v židovském duchovním habitu leccos, staletí izolace: Židé dříve studovali Písmo hlavně filologicky a zároveň byli nuceni žít dvojjazyčně – odtud schopnosti, které po ostatních nikdo nechtěl. Nebylo mnoho autorů, kteří zmíněnou vyjadřovací virtuozitu ztělesnili tak jako Eisner v pozdějších knihách o krásách českého jazyka.

I před ním existovali bojovníci za krásnou a správnou češtinu, třeba lingvisté sdružení okolo časopisu Naše řeč. Eisner však na rozdíl od nich dokázal zpřístupnit jazyk i s jeho krásami a tajemstvími nejširšímu publiku. Čeština byla v jeho podání nádherným labyrintem, kterým kráčet znamenalo ochutnávat labužnicky z nejbohatších tabulí. Ale co bylo zvláštní – přestože byl Eisner snad největším praktickým znalcem českého jazyka, jaký u nás mezi válkami žil, znát u něho neznamenalo zaujmout mocenskou pozici. Jazyk se podle něj snažíme ovládnout nikoli proto, abychom se takto kvalifikovali mezi vyvolené a zažívali pak rozkoš z poroučení dokonale fungujícímu jazykovému systému, ale abychom jeho užíváním lépe poznali svět i sebe sama v něm a tím se osvobodili. Eisnerova svoboda se projevovala třeba tím, že na rozdíl od drtivé většiny jazykovědců své doby českému jazyku věřil: nesnažil se ho čistit od germanismů a ostatních příměsí, naopak stvořil jeden z nejkomplikovanějších osobních stylů, přetékající novotvary a převzatými slovy. Češtinu tím nezničil. Naopak, dokázal, že samočisticí schopnost suverénního jazyka funguje nejlépe bez lidských zásahů.

Nebyl suchým patronem, drtícím pravidla, ale naopak člověkem, který přiznával, že ho v životě i práci vede vášeň – a že se jí dobrovolně a rád poddává. V roce 1930 vydal nevelkou knížku s názvem Milenky. Literárněhistorická publikace obsahovala zprávu o tom, jak různí německy píšící autoři z českých zemí vylíčili ve svých knihách vztahy k českým ženám. Vášnivá na ní byla na pohled jenom Eisnerova teorie, podle které prý česká žena tradičně působí na německé básníky, ať árijské nebo židovské krve, „nezlomenou pudovostí, bohatou smyslovostí, kouzlem milostné spanilosti, magií pohlaví“ atd. Německý muž trpěl bezednou expresionistickou trýzní, jíž ho česká žena naštěstí dovedla hravě zbavit. Dohromady to celé mělo jediný problém – a sice, že se všechno vysvětlovalo v metaforách, nikoli verifikovatelných tvrzeních. Eisnerova vášeň nevypovídala o tom, jak miluje české ženy, ale jak poznává: opájí se krásou, ale má-li dospět k myšlenkovému závěru, je z něho někdy bezradný lyrik. K pointám dospívá zbrkle: jak jeho „německý muž“, tak „česká žena“ byly tak silné abstrakce, že už nepřipomínaly nic, co ve skutečnosti existovalo.

Obdobně vášnivě Eisner napsal i sérii svých knih věnovaných po roce 1945 krásám a zvláštnostem českého jazyka. Byl prvním českým češtinářem, který dokázal zaujmout pro své téma ty nejširší vrstvy publika – a držel při tom úroveň. Ale tím, že jeho kroky vede temperament, se netajil ani tentokrát. Česká řeč vystřídala slovanskou ženu a výsledkem bylo typově stejné sdělení: krásné a zároveň subjektivní občas až na hranici svévole, což recenzující jazykovědci například jeho Chrámu i tvrzi neopomněli vytknout. Tentokrát se však minuli cílem, neboť Eisner dopředu avizoval, že se ve svých knihách o češtině nepokoušel o vědecké dílo a že se ani nebude zlobit, nazvou-li ho pouhým fejetonistou.

Návrat do ghetta

V červnu 1957 vyšla v revui Světová literatura rozsáhlá Eisnerova studie o Franzi Kafkovi. Zdaleka to nebyl první projev Eisnerova zájmu o tohoto spisovatele. Naopak, mezi světovými válkami patřil Eisner vedle Maxe Broda k hlavním propagátorům Kafkova díla u nás. V roce 1933 psal o jeho díle jako o jedinečném monolitu, který nemá v dějinách literatury předchůdce a nelze si představit ani jeho pokračovatele. O dva roky později přeložil Kafkův Zámek. V letech 1945–1948 se účastnil přípravy vydání šestisvazkového Díla Franze Kafky, které mělo začít vycházet u nakladatele Václava Petra, vinou únorového převratu však už k tomu nedošlo. Ještě v roce 1950 v New Yorku vyšla anglicky Eisnerova studie Franz Kafka a Praha.

Pak komunisté nad Kafkou zatáhli oponu – a to tak důkladně, že v roce 1957 bylo v souvislosti s ním třeba vysvětlovat všechno od začátku. Eisner jako jednotlivec pouhý rok po XX. sjezdu KSSS nemohl prosadit tolik jako o šest let později proslulá liblická konference – tedy protlačit Kafku „politicky“, jako autora a člověka, který se silou svého talentu a osobnosti vymyká nejen kánonům socialistického realismu, ale režimu jako takovému. Přesto však Eisner coby předbojovník Liblic vykonal více než mnozí účastníci konference. Jen o šest let mladší než Kafka a vyšlý ze stejného prostředí, věděl, že Kafka nebyl ani sympatizant českých anarchistů, ani autor sociálně kritických próz, který nemít tu smůlu, že se narodil a umřel příliš brzy, přidal by se prý k bojovníkům za diktaturu proletariátu.

Už za první republiky Eisner napsal, že Kafka žil v převážně české a plebejské Praze v celkem trojím ghettu: jeho příčinami byly rasa, jazyk a rodinný majetek. Že Kafkův překladatel, který zasvětil život asimilaci v českém prostředí, na sklonku života své tvrzení o ghettu jako údělu židovského intelektuála v českých zemích zopakoval, bylo ovšem na pováženou. Ale nebylo asi divu: promluvila z něho pomnichovská českožidovská zkušenost. Eisner v roce 1938 neodešel do exilu, ale zůstal, jako Ivan Olbracht nebo Karel Poláček. Ještě před Hitlerovým příchodem, v únoru 1939, si s ohledem na antisemitské nálady v zemi změnil autorské jméno a začal se podepisovat jako Jan Ort. Přišly však ještě neskonale horší obtíže. Před koncentračním táborem Eisnera zachránil nikoli stát, kterému kdysi sloužil a jenž momentálně ani neexistoval, ale jeho německá manželka, která se s ním odmítla rozvést. Po celou válku se skrýval a ani po roce 1945 toho o podmínkách, v nichž napsal své chvály češtiny, moc neřekl – takže toho vlastně o celém posledním dvacetiletí jeho života moc nevíme.

Když ho vlast zradila, zbyl mu aspoň jazyk, do něhož se zamiloval náhradou za všechno. Ukrýt se a zachránit v jazyce: u jiných to bývá klišé, ale u Eisnera to byla pravda.

PAVEL EISNER (1889–1958)

Překladatel, literární kritik, publicista. Podporovatel česko-německé kulturní (hlavně literární) výměny. Autor pěti hojně čtených knih o českém jazyce: Bohyně čeká (1945), Sonety kněžně (1945), Na skále (1945), Chrám i tvrz (1946), Čeština poklepem a poslechem (1948). Pozn. red. CS-magazínu: Pavel Eisner zemřel v exilu v USA.

KE ČTENÍ:

Pavel Eisner: Čeština poklepem i poslechem, Praha 1996

Pavel Eisner: Chrám i tvrz, Praha 1992

Pavel Eisner: Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině, Praha 1992

(Respekt, www.respekt.cz)