Prosinec 2009

Otázka neplatnosti mnichovské dohody, dekrety a amnestijní zákon

Tomáš Krystlík

Jednání předcházející smlouvě mezi Západním Německem a ČSSR v roce 1973 trvala tři roky a točila se zejména kolem otázky neplatnosti mnichovské dohody. Sice už od roku panovala mezi oběma státy shoda v tom, že mnichovská dohoda není v současnosti platná, avšak v otázce, zda je neplatná od samého začátku, nebo zda byla později „znehodnocena" Hitlerem, tedy popřena okupací českých zemí. O to, zda je neplatná ex tunc (od samého začátku), nebo ex nunc (od nynějška) svedly obě strany bitvu argumentů.

Pokud by se přistoupilo na variantu neplatnosti od samého začátku, mohla by československá strana uplatnit nárok na odškodnění a plynuly by z toho i další právní důsledky, jako otázka tehdejší a z ní odvozené nynější německé státní příslušnosti, povinně odvedení do německých branných sil by mohli být trestáni za službu v cizích ozbrojených silách, rozhodnutí orgánů německé státní správy v odstoupených územích by se staly neplatnými a podobně.

Během jednání na československou stranu tlačila NDR, aby Bonnu neustupovala, zatímco SSSR preferoval pragmatické řešení. Dohadování se vyústilo do absurdní formulace - obě strany prohlásily mnichovskou dohodu za „neplatnou se zřetelem na vzájemné vztahy podle této smlouvy". Tedy neplatnost ex tunc a ex nunc dohromady! Mnichovská dohoda tím byla deklarována za omezeně neplatnou. Otázka její neplatnosti není dodnes uspokojivě vyřešena.

Při porovnávání spornosti mnichovské dohody a prezidentských dekretů je zajímavá diametrální výměna výchozích pozic obou stran. V otázce neplatnosti mnichovské dohody byla tehdy spolková vláda tou, která se zdráhala uznat neplatnost ex tunc, aby zabránila právním důsledkům pro německou stranu, kdežto pražská vláda se brání uznat neplatnost prezidentských dekretů od samého začátku kvůli možným právním důsledkům pro ČSSR (ČR). Lépe řečeno: nepřeje si dekrety ani prohlásit za neplatné ex nunc, tvrdí, že dekrety jsou vyhaslé a že se již nepoužívají. Jenže, právo nezná termín „vyhaslost zákonů“, neb platí zásada lex posterior derogat priori, tj. starý zákon ruší teprve nový. Navíc české obecné soudy podle dekretů prezidenta republiky soudí dodnes - viz spory o majetek českých šlechtických rodů.

Dalším kostlivcem v české skříni je zákon č. 115/1946 Sb. z 8. 5. 1946 o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, přezdívaný amnestijní nebo lex Luža. Praví se v něm: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Amnestuje tedy tyto činy zpětně. Z morálního hlediska by měl být zrušen ex tunc, od samého počátku a měly by znova začít běžet promlčecí lhůty pro trestné činy, které jím byly kryty.