Prosinec 2009

Dekrety jsou nespravedlivé

Jan Rychlík

Je všeobecně známo, že většina Čechů skutečně považuje konfiskace německého majetku v roce 1945 za spravedlivé. Jenomže to ještě vůbec neznamená, že spravedlivé byly.

Konfiskací majetku se týkaly dva prezidentské dekrety: dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci pozemkového majetku Němců, Maďarů a zrádců a obdobný dekret č. 108/1945 Sb., který se týkal ostatního nemovitého majetku téhož okruhu osob. Podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl konfiskován bez náhrady veškerý pozemkový majetek osob německé a maďarské národnosti, s výjimkou případu, že se takováto osoba aktivně zúčastnila boje za osvobození republiky. Jen nepatrně mírnější formulaci obsahoval dekret č. 108/1945 Sb., podle kterého byla k vynětí z konfiskace zapotřebí buď aktivní účast postižené osoby v boji za obnovení Československa anebo skutečnost, že sama byla obětí represí ze strany nacistického režimu. Za Němce a Maďara se přitom považovala každá osoba, která se přihlásila k německé či maďarské národnosti při jakémkoliv sčítání lidu po roce 1929. Přihlášení se k této národnosti přitom nemohla žádná osoba vzít v roce 1945 zpět.

Není tedy pravda, jak se obvykle tvrdí, že Němci, kteří se neprovinili proti republice, nebyli majetkově postiženi: samotná skutečnost, že se osoba nijak neprovinila proti československému státu, sice podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 postačovala k ponechání, případně navrácení československého občanství, ale neměla vliv na konfiskaci majetku. Konfiskace majetku byla v hrubém rozporu se zásadou nedotknutelnosti soukromého vlastnictví zakotvenou v § 109 ústavy z 29. února 1920 (č. 121/1920 Sb.).

Historicky pochopitelné, ale neslučitelné se zásadami EU Většina Čechů dodnes poukazuje na chování sudetských Němců v létě 1938 a pak v době druhé světové války. Jak jsme ale ukázali, plošná konfiskace majetku postihla plně i oněch 10 procent sudetských Němců, kteří ještě v obecních volbách v roce 1938 hlasovali proti Sudetoněmecké straně a byli tedy k Československu loajální. Dalším obvyklým argumentem je, že Němci sloužili za války v německé armádě, čímž se dopustili velezrady. Jenže všichni čeští Němci se na základě opatření německých úřadů stali automaticky říšskými občany, což mimochodem už zmíněný ústavní dekret č. 33/1945 Sb. výslovně uznal. Služba v německé armádě tedy nebyla záležitostí jejich volby, ale vyplývala přímo z německého branného zákona.

Měli bychom si konečně otevřeně říci, že zabavení majetku jen na základě přihlášení se k určité národnosti (neboť takto to skutečně v roce 1945 bylo) je skutečně neslučitelné se zásadami, na kterých stojí Evropská unie. Jako historik uznávám, že v roce 1945 bylo další soužití Čechů a Němců v jednom státě těžko představitelné a že nucený odchod převážné části německého obyvatelstva zřejmě neměl rozumnou alternativu. Jestliže je ale něco v určitém historickém kontextu pochopitelné, pak to ještě neznamená, že je to spravedlivé. Garance, které žádá prezident Klaus, jsou jen výrazem našeho špatného svědomí, které vůči sudetským Němcům máme.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)