Prosinec 2009

O ošidnostech a kuráži se vyslovit

Otto Ulč

Za správnost tvrzení neručím, u události jsem nebyl. Údajně k ní mělo dojít v Mongolsku, tak mi vyprávěli tam přítomní čeští geologové. Že se v Ulán Bátáru očekával přílet stranických papalášů z Prahy, připraven byl příslušný ceremoniál k přivítání, nashromáždění pionýři a pionýrky pak po přistání honorace radostně skandovali „Hovno, hovno, hovno“, takto instruováni zlomyslným šibalem.

Všichni máme zkušenosti s nedostatkem zábran pronést neznámé slovo, o jehož významu, s případně emociálním dopadem, nemáme tušení. Však v cizině Češi, a ovšem nejen oni, učí domorodce tuze nevhodným výrazům a pak se blaženě chichotají, jak že razantní vulgarismy plynou z nevinných, nic netušících úst.

Po přistěhování do Ameriky jsem přece neměl – nemohl mít – zábrany říct NYGR – ono zlověstné tabu „nigger“, jež beztrestně mohou říci pouze černoši, jak věru nezřídka činí. U outsiderů by to ale mohlo mít existenčně katastrofální dopad, s vyhazovem ze školy či zaměstnání, případně i s trestním postihem.

Co já, novic, tehdy o černoších věděl? Pouze si pamatoval dojmy z května 1945, prvních poválečných měsíců v rodné Plzni, kde tehdy sídlila americká armáda. („Zločinná role amerických okupantů v západních Čechách“, opus autorů Bartoška a Pichlíka, tehdejších ultrastalinistů, po mnoha pak letech přetvořených lidských tváří – někdo si třeba ještě bude pamatovat). Překvapen, poněkud zmaten jsem byl tehdejší rasovou segregací – v borském parku černoši pod jinými stany, v biografu při promítání (pamatuji film Objective Burma, Errol Flynn) sedět jen na balkoně. Moc se mi to nelíbilo, ale ne natolik, abych si hatil pozitivní dojmy z oné náramné, vzrušující doby.

Po mnohých letech jsem se tedy ocitl na Manhattanu a postupně se začal seznamovat s realitou, vyžadující bdělost a ostražitost v panujících, politicky korektních podmínkách, pořádného bacha si dávat. Ale přece jen jsem zcela nemlčel, nepřikyvoval ke kajícným jeremiádám o univerzálním historickém provinění bílé rasy, její odpovědnosti za otroctví se vším, už po mnohé generace stále setrvávajícím dopadem.

V učebnách, v profesorských kuloárech jsem mnohé šokoval tvrzením, že se ani v nejmenším necítím vinen odpovědností za něco, s čím přece nemám nic společného. Žádného otroka jsem nikdy neviděl, natož abych vlastnil, flagelantství, slastně masochistickému, politicky korektnímu sebebičování propadat nemíním, vzdor jeho zřetelné popularitě. („Ty si to můžeš dovolit, s tvou manželkou tě těžko může někdo obvinit z rasismu,“ občas jsem slyšel.)

Jestliže nejen v profesorském prostředí takový druh uvažování stále převažuje, přece jen, jakkoliv nečasto, se lze setkat s výjimkami. Jednou takovou, značně významnou je Walter E. Williams, profesor ekonomie na univerzitě George Mason ve Virginii. Narodil se ve Filadelfii v roce 1936 (čili ročník Václav Havla), doktorát (Ph.D.) získal na kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA), je autorem prozatím sedmi knih. Ta z roku 1988 má příhodný titul All It Takes is Guts: A Minority View neboli Všechno to chce odvahu – názor menšiny. A tento odvážlivec Williams je stoprocentní černoch.

Zdroj Townhall uveřejnil (8. 7. 2009) jeho stať v reakci na jednomyslné přijetí rezoluce senátem ve Washingtonu. Název rezoluce: Omluva za zotročení a rasovou segregaci Afroameričanů, ale - aspoň prozatím - bez poskytnutí finančních reparací. Černošští členové Kongresu (tzv. Congressional Black Caucus) za předsednictví zákonodárkyně Barbary Lee, demokratky z Kalifornie, vyjádřili své zklamání, až rozhořčení.

Kurážný Williams zareagoval takto: „Otroctví rozhodně bylo hrubým porušením lidských práv a spravedlnost by vyžadovala, aby pachatelé – tedy nejen vlastníci otroků, ale i Afričané a Arabové, kteří je prodávali – poskytli finanční kompenzaci jejich obětem. Jenže všechny oběti, jakož i všichni tehdejší pachatelé jsou už dávno po smrti. Kdo by měl platit? Vláda přece má jen ty peníze, které získá od daňových poplatníků. Kteří z Američanů by měli dlužit černochům kolik?

Žijí zde mnohé miliony s kořeny z Evropy, Asie, Latinské Ameriky, kteří se přistěhovali ve dvacátém století, kdy otroctví již několik desetiletí neexistovalo. Měli by snad reparace platit potomci bělochů ze Severu, kteří bojovali a umírali v boji za osvobození černochů? Jaká by měla být finanční odpovědnost bělochů ze států otrokářského Jihu, kde většina otroky nevlastnila? Jak posuzovat potomky černochů, kteří rovněž vlastnili otroky plahočit se na jejich farmách či plantážích?

Přece bylo nad síly, možnosti Evropanů, aby se zmocnili milionů Afričanů bez africké a arabské spolupráce. Nebylo by v tom případě potřebné, aby Kongres ve Washingtonu si předvolal reprezentanty z Ghany, Pobřeží slonoviny (Ivory Coast), Nigérie a muslimských států a požadoval, aby i oni platili za počínání svých předků?

Prosazovatelé reparací tvrdí, že Amerika zbohatla z vykořisťování černochů a teď tedy ať platí. Williams tento nonsens šmahem odmítá: otroctví přece nebylo zdrojem bohatství. Což americký Jih byl bohatý a Sever chudý? Však tomu bylo přesně naopak: Mississippi, Alabama a Georgia – státy nejvíc otrokářské, byly ty nejchudobnější, v kontrastu se státy severními, s Pennsylvanií, New Yorkem a Massachusetts, tam zcela bez otroků.“

Tuze se mi líbila Wlliamsova poťouchlá poznámka o případném dilematu prezidenta Obamy s černošským tatínkem z Keni a bělošskou maminkou z Kansasu. Pokud by Black Caucus prosadil své požadavky, měl by Obama nárok na reparace, nebo by musel platit?

A Williamse dosud nikdo zcela nezatratil, neukamenoval, neukřižoval. Třeba naše situace není ještě zcela beznadějná.