Prosinec 2009

Obamovo severoevropské překvapení

Otto Ulč

Výbor v Oslu obdařil Baracka Husseina Obamu Nobelovou cenu míru - nikoliv za výkon, činy (FACT), ale za slova, dojem (AFFECT).

Byl ten pětičlenný rozhodující výbor při smyslech, byli snad ožralí? Otázku vznesl nejen nizozemský Handelsblat. Tamější Telegraap přitakal s poznamenáním, že to není jejich první omyl (dřívější ocenění celoživotního teroristy Arafata přijde na mysl), ale prozatím ten největší. Přitakává britský Telegraph, že ony Oslany diskredituje ještě víc, než rozhodnutí v roce 1992 nobeláčkem ověnčit guatemalskou lhářku Rigobertu Menchu. Prezentována byla jako téměř negramotná vesničanka mayského původu, ve skutečnosti však vybavená na tamější poměry privilegovaným vzděláním. Popsala horory pravicové vojenské diktatury, jak vládnoucí vykořisťovatelé připravili jejího otce o půdu, ač ve skutečnosti ho oloupili jeho vlastní příbuzní, jak vládní soldateska upálila jejího bratra, ač se tak vůbec nestalo. Ovšem ve jménu „vyšší pravdy“ ona přece pravdu měla. Jestliže její bratr upálen nebyl, jiní upáleni byli, že ano. „Indiáni mluví kolektivně,“ potvrdil autorčin editor. V Obamově případě, londýnské The Times jako zřetelný motiv pokládaly vyjádření úlevy a ocenění Evropy, že končí éra zloducha George W. Bushe.

Komici, satirici rovněž zareagovali. Třeba prognózou, že v případě Obamova dodrženého slibu stát se nekuřákem, odměnou mu bude udělení Nobelovy ceny v oboru medicíny. Teď v blížícím se prosinci (2009) se bude v Johannesburgu konat Miss World Pageant, jedna ze světových soutěží krásy, a tam Obama jistojistě rovněž zvítězí.

Každého z nás víc potěší pochvala než zabijácká kritika. Ale přehnané velebení, důraz na nezasloužené zásluhy, dovedou přivést do rozpaků. Například jeden můj přítel je přesvědčen, že jsem mu zachránil život. Trošku jsem se na zdárném výsledku podílel, ale rozhodující příčinou jsem nebyl. Takže když on na případ před nezasvěcenci občas zavede řeč, tak jen mlčím, nanejvýš mdle přikyvuji.

Jak ale reagovat na zprávu – v tomto případě zámořský telefonát – o náramné volbě a vítězství mezi 205 kandidáty, když dotyčný ani nevěděl, že je jedním z nich? Takto ale výbor rozhodl a bývalý ministr práce v bývalé norské vládě navýsost překvapivý výsledek oznámil. Celosvětová sláva Nobelova mírového ocenění a s víc než milionem dolarů.

Dar to danajský, nikoliv tedy dunajský, obtížený očekáváním velkolepých, spíš nesplnitelných výkonů. Bývalo by k Obamově prospěchu cenu odmítnout, tak leckdo (například Clive Crook ve Financial Times či David Brooks, The New York Times) doporučoval. Obama sice reagoval s pravdivým prohlášením, že na rozdíl od jiných kandidátů si takovou poctu nezaslouží, nicméně ji přijal a peněžitou odměnu prý věnuje na charitativní účely.

Na trapnost vysloveného ocenění nadšeně reagovala v Americe jen menšina dotázaných. Mezi nimi se tak vyjádřili nejen Obamův velký příznivec Zbigniew Brzezinski, ale i zpravidla kritický konzervativní komentátor Bill O’Reilly. Shodli se v názoru, že to je velká čest pro celou zemi. Zdrženlivěji komentovaly zpravidla spolehlivě liberální zdroje jako The New York Times či Washington Post s poznamenáním oné přece jenom podivnosti odměňování slov a slibů.

Častější a nevlídnější byly názory jako například výtečného publicisty Christophera Hitchense, břitkého v Americe usazeného Brita, autora ateisty o mohamedánských radikálech se vyjadřujícího jako o islamofašistech. V televizním interview tuto Nobelovu cenu zpřesnil adjektivem „virtuální“, ocenění dobrých úmyslů dřív, než by se mohly stát skutečností. Porovnal ji s udělením Oskara tvůrci za jeho slib v budoucnu natočit náramný filmový opus. (Postřehl jsem záběr devítiletého chlapečka, jenž právě prý získal titul nejkrásnějšího muže USA, jímž bude, až jednou dospěje.) Ovšem, taková už je tradice mezi vykonavateli Nobelova odkazu oceňovat pacifisty mírotvůrce, kteří se nikdy o žádný mír nezasloužili.

Tímto laureátstvím byl před několik roky obdařen po něm tolik bažící James Earl Carter, krátkodobý neúspěšný prezident Ameriky, jež na škále jeho hodnot byla zemí nemravnou. Jeho opovržení si stejně zasloužili i přátelé, spojenci, na rozdíl od nepřátel, o jejichž přízeň nutno usilovat. Vzpomeňme na líbánky s Brežněvem – se žádným ze zbylých spojenců se přece takto neocucával.

Přísní pozorovatelé upozorňují na nepřehlédnutelnou podobnost s Obamovými postoji - peskovat zbylé přátele, lísat se v přízeň nepřátel. Již mu to vyneslo málo lichotivé označení apologizer-in-chief. Omluvy v Evropě za aroganci Ameriky, její vměšování (na mysl například přijde účast v první a druhé světové válce, též zásah koncem devadesátých let na Balkáně, kde si s problémem Evropa ve vlastním sousedství nedovedla poradit), že jeho vlast je imperialistická, arogantní. V Káhiře chrlil omluvy celému, zejména arabskému světu, s opakováním tolik potřebného slova respect. Byl snad George W. Bush disrespectful? Tento údajně arogantní xenofob se o islámu opakovaně vyjadřoval jako o náboženství míru, a nemělo by se zcela pomíjet, že texaský satan svými iniciativami proti pohromě AIDS se nejvíc zasloužil o záchranu přemnoha životů v zemích Třetího světa.

Appeasement je slovo, pro něž v českém jazyce nemáme vhodný ekvivalent - pouhé ústupky, uklidnění, smiřovačky jsou k dispozici, ale v české politické realitě jeho skutečný dopad se již pocítil víc než jednou. Žeň úsilí usmiřovatele Obamy je však prozatím v nedohlednu. The Weekly Standard (12. 10. 2009 : 2) charakterizuje jeho počínání jako President No – že nic zřetelného nedocílil, že vzdor omluvným snahám, co nejpřátelštějším iniciativám a jednostranným ústupkům neutuchají negativní reakce protivníků, ono opakované NE, a s takovou koexistencí se Obama jaksi smiřuje.

Charles Krauthammer, významný publista, původním povoláním lékař, se o Obamovi vyjadřuje jako atraktivním intelektuálovi, tzv. cool customer, zdatně tajícím své emoce, jimiž je velmi obtížné proniknout, s politickým talentem porovnatelným s Reaganem a Clintonem se schopností udělat dojem, že s tím kterým stanoviskem souhlasí a načež pak udělá naprostý opak. Tedy značný pozor nikoliv na jeho slova, ale činy. Coby kandidát se prezentoval jako moderate, ale rozhodnut vládnout hard left, prosazovat radikálně levicové záměry. Podle Krauthammerovy diagnózy Obama je narcis s obrovským ego, nepovažuje se za pouhého prezidenta USA, ale spíš za mesiáše s posláním vládnout nad světem. A sluší se dodat, že nadšený svět mu k takovým představám dodává plno kuráže .

Důkladné podumání si zaslouží obsáhlý text editorky Noemie Emery s názvem The Trouble with Obama (The Weekly Standard, 5. 10. 2009) o potížích s Obamou, který se snaží dělat dojem vyhovění každému. Prezident, který slíbil národ sjednocovat a přitom dochází k opaku. Není to tak úplně jeho vina: objalo ho mnoho lidí s protichůdnými požadavky. Na tak obtížnou roli byl pramálo vybaven, s omezenou zkušeností, totiž životem v elitních enklávách Morningside Heights, Hyde Park, Cambridge, mezi liberály a radikály, bez ponětí o existenci a hodnotách většiny národa v rurálních oblastech, ve městech a zejména předměstích. Obeznámen s životem v některých jiných kulturách, ale ne ve vlastní zemi. Svého nepřítomného otce sice postrádal, ale životních nepříjemností zažil pramálo, v porovnání s nejedním prezidentským předchůdcem. Reaganův otec byl alkoholik, Clintonův otec zemřel dřív, než se syn narodil. Theodor Roosevelt trpěl astmatem a umřela mu milovaná žena v mladičkém věku, Franklin Roosevelt byl postižen obrnou, Kennedy s několika tragickými ztrátami v rodině, válečným zraněním a bolestivou chorobou, která ho trápila až do posledního okamžiku jeho v Dallasu ukončeného života, Bush starší jako pilot na bojištích v Pacifiku málem zahynul.

Kennedy sloužil dvanáct roků jako senátor, než se dostal do Bílého domu. Obama po pouhých třech letech docílil touž kýženou metu a již před složením přísahy po docíleném vítězství ho média přirovnávala k Lincolnovi, k nejvýznamnějším velikánům v historii země.

Napoleon své generály nabádal, že on nich očekává nejen schopnosti, ale i štěstí. Toho se Obamovi prozatím dostávalo v přebohaté míře. Už v politice státu Illinois zdárně postupoval, když ten který oponent najednou z kolbiště vypadl. V září 2008, dva měsíce před prezidentskými volbami, průzkumy veřejného mínění potvrdily jeho pokulhávání za jeho rivalem McCainem, když pak došlo k pro Obamu prospěšnému kolapsu - propadu burzy o víc než 700 bodů, štěstěna znovu zafungovala, karty se obrátily, výsledek známe.

Vynikající řečník tak jako Reagan či Kennedy. Ti však zdůrazňovali kvality, zásluhy své země, její unikátnost, prokázanou například přistáním na Měsíci. Takto se ale Obama nevyjadřuje. Naopak dodává další omluvy za počínání své země způsobem, obtížně spatřitelným kdekoliv jinde ve světě. Nelze si udržet sympatie lidí se vzájemně se vylučujícím očekáváním, považovat se za barvoslepého a současně být prosazovatelem zájmů jedné rasy. „Jestliže se stane Carterem II, jeho zář kvapně pomine,“ předpovídá tato Noemie Emery.

Gideon Rachman ve vlivných Financial Times (13. 10. 2009) se zmiňuje o rostoucím skepticismu v řadách amerických liberálních komentátorů o prezidentovi, jehož podporovali s takovým nadšením a teď porovnávají jeho znamenitou výřečnost s jeho váhavostí a věru neoslňujícími výsledky. Rachman vyjádřil obavu, že taková rostoucí notion (ponětí, dojem, představa) může ohrozit jeho prezidentství.

Nikoliv tedy Lincolnova reinkarnace. A bizarní rozhodnutí Nobelova komitétu v Oslu na tom pramálo pozmění.