Prosinec 2009

Mein Kampf Anděly Dvořákové

Miroslav Václavek

Nebát se a nekrást. Tak pravil Masaryk k národu vládnoucímu v Československé republice. Protože dobře znal své pappenheimské. Mohl ještě dodat: a nelhat. To ale ještě neznal Andělu Dvořákovou. Včera jakožto každoročně, se odehrála ona bizarnost adorující vznik Československa. Tak jako nevíme, proč vůbec Československo vzniklo, nevíme ani, co slavíme, jelikož onen stát již dávno neexistuje. To umíme jenom my.

Když pominu onu skutečnost, že pokud by měl onen stát vzniknout z vůle občanů v něm žijících, musím říci, že by zcela jistě nevznikl, neboť 28.říjen 1918 byl jakýsi palácový převrat po moci bažících nacionalistů ospravedlněný přeludy, mýty a pohádkami. Všechno na co se tehdy zmohl „lid", bylo ostudné stržení Mariánského sloupu, historické památky evropského rozměru tlupou opilých pobudů v Praze. Vzhledem k tomu, že v onom státě byli Češi menšinou, přičemž ani tato česká menšina příliš nestála o vznik onoho státu, musela být jeho integrita udržována násilím a národnostním útlakem, což se nám později vrátilo jako bumerang. Myslím, že my sami by jsme měli přestat obviňovat široširý okolní svět z toho jak nás nemá rád a zamyslet se nad tím, proč s námi, pokud je to možné a nezáleží to na rozhodnutí Prahy, žádný jiný národ nechce žít ve společném státě. Tolik úvod a nyní proč píši tento článek.

Tím důvodem je ostuda tzv. bojovníků za svobodu, tedy předsedkyně jejich svazu. Z této paní kape její nenávist jako jed a její včerejší projev, který mohl být nazván Mein Kampf, si nezadal se zločineckým nabádáním Edvarda Beneše ke genocidě etnických německých civilistů, nebo s nenávistí nacistickou včetně nacistické terminologie. Jako bylo její výhrůžné konstatování našeho nekončícího boje. Proti komu a proč?

Její „argumenty" jakoby vypadly z knih Josefa Goebbelse, kterými bylo obhajováno násilí na židech, přičemž jakožto červená nit se jejím projevem vinula její stařecká nenávist k Evropské unii. Chápu, že ona paní by zase ráda vládla podmaněným národům, jako tomu bylo v době Československa. Nicméně její iracionální narážky na EU div ji neobviňující z toho, že je jakousi druhou Vídní, byly natolik ostudné a hloupé, že až braly dech. Inu kdysi hlupáci nadávali na Vídeň, nyní na Brusel.

Smysl v tom nehledejte. Neexistuje. Je to jen berlička o kterou se opírá každý chromý, který by chtěl mít co nejvíce místní moci.

Paní předsedkyně vzpomněla neexistujících kauz jakýchsi okurek, oplatků a syrečků, přičemž pravděpodobně chtěla připomenout skutky Evropského teroru spáchaného na místním obyvatelstvu, čímž se jen naprosto degradovala. Takové hlouposti nepronášel ve svém nepříčetném stavu vyplývajícím z třídní nenávisti, ani doktor Milouš Jakeš na Červeném hrádku.

Rovněž by mne zajímalo jak se provinily malé německé děti a jejich matky zabíjené naší lůzou v době míru. Asi stejně jako ty děti, které byly předtím vražděny nacismem. Tedy nijak. Rozdíl spočívá v tom, že nacismus a jeho zločiny, včetně pachatelů byly odsouzeny. Genocida spáchaná námi je pravidelně oslavovaná a ospravedlňovaná na významných místech této země. Což je mimořádně ostudné, protože se pokračování zločinů srovnatelných s těmi nacistickými, stává oficiálně přijímanou skutečností. Ospravedlňovat neospravedlnitelné, je mottem této země.

Ono je to taky těžké vypovídat ke skutečnosti. Protože ta je nemilosrdná. Jestliže za druhé světové války dávaly na oltář svobody krev a životy celé národy, pak porodnost v protektorátu byla jedna z nejvyšších v historii země. Rovněž i to, že statisíce Čechů dobrovolně pracovaly v Třetí říši z důvodu vyšších platů, je přísně tajná věc a nevypovídá o našem národu jakožto o národu odbojářů. Tím hůře vyznívá poválečné řádění místních kolaborantů, léčících si tak své špatné svědomí na bezbranných dětech.

Kromě té hrstky statečných vojáků, která byla po válce komunisty povražděna a rozprášena v ranních ulicích, aby po nich nezbyl ani stín jejich hrobu. Proč Anděla Dvořáková nevzpomněla jejich památky? Odpověď je nasnadě.

Pokud by totiž měla Anděla Dvořáková vzpomenout této skutečnosti, bylo by to včerejší smetánce přítomné jejímu projevu mimořádně nepříjemné. Protože když se podíváme jak na další řečníky, tak na posluchače, dozvíme se další nepříjemný fakt. Tím je ten, že šlo o komunisty. Jak minulé, tak současné i budoucí.

Pokud jde o Benešovy dekrety, ty neznamenaly pouze vyhnání Němců a Maďarů spojenou s krádeží jejich majetku, ale i vyvlastňování a znárodňování velkých českých podniků. Tedy tam začal Andělou Dvořákovou oplakávaný zánik celých průmyslových odvětví. Včetně krádeže majetku židovských obětí šoa číslo dvě. Tím je například na základě Benešova dekretu ukradená a sovětským komunistům darovaná vila rodiny Popperů, v níž sídlí dnešní velvyslanectví Ruského impéria.

Kde je domov můj?

Co to slavíme?

Nikdo neví.

Text projevu Anděly Dvořákové ke 28. říjnu

Vážení vzácní hosté, dámy a pánové, milé sestry a bratři,

pomalu, ale jistě se blížíme k oné magické cifře, která nám sděluje, že to bude pomalu sto let od okamžiku, kdy byla obnovena státnost českého státu a vznikla samostatná Československá republika. Tedy republika, za niž odbojáři bojovali a umírali a jež zanikla, aniž by se nejen jich, ale i občanů někdo ptal. Od rozpadu Československa již uplynulo hodně let a čas rány hojí. Stále však přetrvává handicap, který vyplývá z malého státu, na nějž se podle těch velkých nemusí brát ohled. Evropský parlament pak přijímá některá nesmyslná rozhodnutí, která však silně ovlivňují náš život. Především pak berou víru v budoucnost a v příští existenci národa a touhu něco dokázat, protože podle občanů je to vlastně zbytečné.

Přitom by stačilo, samozřejmě, kdyby naši zástupci v Bruselu za tu dobu, měli bojovat za naše zájmy a obhajovat je, za ně skutečně bojovali. Je jich tam dost, o kterých jsme za tu dobu vůbec neslyšeli. Kdyby plnili to, proč do Bruselu přišli, pak by odpadly všechny ty zbytečné kauzy typu okurek, oplatků a syrečků a mohli by se věnovat mnohem důležitějším problémům, jako je zánik celých průmyslových oborů, které nás v minulosti proslavily ve světě. Dovolte mi, abych uvedla, že takovým příkladem je například cukrovarnictví, kde jsme ve výrobě, kvalitě i vývozu patřili mezi špičku. Právě takováto zkušenost vyvolává obavy o budoucnost národa. A vyplývající samozřejmě i zrušení Benešových dekretů.

A k těmto obavám pak sami přispíváme svým chováním. Je mi líto, ale těžko totiž najdeme ve světě pokornější lokaje, než jsme my. To se týká především regionálních politiků, na jejichž chování veřejnost nevidí a kteří si dělají, co se jim zlíbí, aniž berou ohled na zájmy státu nebo občanů. Jen proto je nejhorší situace ve vztahu k sudetským Němcům právě v regionech. Tam totiž platí, že kdo platí, ten jede. Státnost, zájmy občanů, ty ať jdou podle místních politiků k čertu - hlavně, že to nese peníze. Od Sudeťáků.

A jejich počínání nese již první ovoce. Jako houby po dešti se v poslední době rojí nároky sudetoněmeckých spolků o budování hrobů pro oběti takzvaného divokého odsunu, ke kterému těsně po válce došlo. Zakrývat bychom to nechtěli a nemyslíme, že bychom to měli zakrývat, ale umírněnost by byla na místě. Divoký odsun byl jistě tragický, ale pouze epizodní.

Většina Němců odcházela řízeným odsunem, za nějž dostalo Československo pochvalu od Mezinárodního červeného kříže.

Umírněnost je nutná především proto, že budeme-li budovat pohřebiště pro sudetské Němce po 65 letech, měli bychom budovat spíše pohřebiště pro oběti pochodů smrti. A těch je mnohem více než těch německých. Připomeňme si - 360 tisíc obětí druhé světové války. A dokonce se dnes stává, že hromadné hroby obětí nacismu vydávají německé spolky za oběti odsunu.

Analýza pak potvrdí, že se spolky mýlí. Tento problém přetrvává a je v mnoha případech docela zbytečný. Je třeba v této souvislosti připomínat, že Československo zdaleka nebylo jediné, odkud museli Němci odejít. Připomeňme si Francii. Ta se ke svým Němcům nechovala vůbec v rukavičkách, a problém dnes již vůbec neexistuje. Totéž platí o Holandsku či Norsku.

Konečně ani Poláci se příliš touto otázkou nezabývají, a tak si myslíme, že bychom měli mít jiné starosti, než právě hromadné hroby. Nechme ty mrtvé spát. Myslím, že si konečně někteří ani ten klidný spánek v těch hrobech nezaslouží.

Sudetští Němci zde začínají ovlivňovat i samotný život občanů v regionech. Jejich soustředěná práce působí na místní představitele a ti například prosazují změny na pomnících z druhé světové války. To se netýká pouze Brna, ale i památníku na Ploštině, kde byla odstraněna socha partyzána, a nepochopitelně odstraněny i symboly. Takových případů máme více. Je to záměr, vedoucí k revizi výsledků druhé světové války.

Pro nás je to nebezpečné proto, že naše mládež je v oblasti historie nevzdělaná a přijímá i nevěrohodné výklady. Zde je chyba nejen v rodině, ale i u nás odbojářů. Zapomněli jsme na ty, kteří položili život za naši svobodu, a neochránili jsme jejich památku.

Ale může za to opravdu především škola, neboť nevede mládež k úctě k tradicím a k vlasti. Často se o to přičinili i dříve politici některými neuváženými omluvami sudetským Němcům. V této situaci je třeba poděkovat prezidentu Václavu Klausovi za jeho obranu Benešových dekretů. Jeho současné vystoupení není první. Již na pietním aktu v červnu v Lidicích upozornil na fakt, že toto nebezpečí hrozí, a že je třeba zaujmout stanovisko k Lisabonské smlouvě stejně tak, jako to udělaly některé ostatní státy. Jeho výzva však vyzněla naprázdno a naši politici, kteří měli v referátu zahraniční otázky, na to vůbec nereagovali.

A proto by měla být pro občany důležitá i diskuse, která se rozvinula nad jeho rozhodnutím. Argument těchto politiků, že sice skutečně se mohou dekrety Lisabonskou smlouvou prolomit, ale že to vláda neřešila, neboť v názoru nebyla jednotná, jsou slova, která neměla vůbec zaznít. Jsou totiž věci, o kterých, nezlobte se, nelze diskutovat.

Již 20 let žijeme ve svobodné zemi. Měli bychom se radovat. Škoda, že nedokážeme slušně a spokojeně žít. Problémy, které otravují náš každodenní život, si děláme sami.

Jsme si vědomi toho, že náš boj nekončí, že i dnes v Evropské unii musíme v národě probouzet pocit hrdosti nad naší minulostí. Český svaz bojovníků za svobodu hájí a bude vždy hájit historickou pravdu za všech okolností, ať se to líbí někomu, nebo ne.

V den 91. výročí vzniku Československa jsem pověřena jménem Československého svazu bojovníků za svobodu vám tento slib dát.

Děkuji.