Prosinec 2009

Moše Dajan

Miroslav Václavek

"Židům, kteří přežijí náš útok, umožníme odchod ze země. Ale lze pochybovat, že někdo přežije." Arabský tisk o úmyslech sjednocených islámských armád v předvečer šestidenní války roku 1967.

Věnováno vojákům IDF a jejich skvělému veliteli.

Historie lidstva zná mnoho příběhů statečnosti a odvahy. Stejně jako zbabělosti a strachu. O tom čím bude psán příběh a historie, zda odvahou nebo zbabělostí, rozhodují vůdcové a velitelé národů. Izrael měl naštěstí ve svých řadách vždy dost těch na to, aby vlajka s Davidovou hvězdou hrdě a se ctí vlála ve větru. Jedním z nejpřednějších velitelů Izraele byl Moše Dajan.

Jeho rodiče uprchli z carského Ruska před tamním antisemitismem a pogromy, do země zaslíbené. Do vlasti židovského národa, Země izraelské, jak zní její prastarý název, v té době pod nadvládou Osmanské říše. Moše Dajan se narodil v roce 1915 v prvním kibucu založeném v Izraeli, který navrátilci do své vlasti nazvali Degania (Chrpa). Byl vůbec první dítě v onom kibucu narozené.

Po rozpadu Turecké říše dusící po staletí celé národy, se území dnešního Izraele dostalo pod britskou správu. Vznikl britský mandát Palestina. Nazvaný podle přejmenování Izraele římským císařem Hadriánem po potlačení vzpoury židů z Erec Jisra'el, na Philistäa (latinsky Palestinae) dle úhlavních nepřátel poražených Izraelců, Pelištejců. Tak vznikl název Palestina, který dal rovněž jméno britskému protektorátu.

Tehdejší britská správa na základě spojenectví arabských kmenů s Británií proti Turecku v době první světové války, jimž dokonce přislíbila poválečnou nezávislost, vůbec nestála na straně židů, navracejících se do své vlasti. I když, jak to stanovily mezinárodní úmluvy a deklarace, měla vzniknout již ve dvacátých letech minulého století národní domovina pro židovský národ. Tedy předchůdce dnešního státu Izrael. Veškerá politika Británie byla vedena snahou omezit, či zcela zastavit sílící proud lidí toužících konečně po své vlasti.

Poté, co se ve třicátých letech Arabové vzbouřili a zabrali převážnou část britského protektorátu v Palestině, britské úřady z obav z opakování arabského řádění přistěhovalectví židovských obyvatel téměř zcela zastavili. Stanovení uprchlických kvót v roce 1939 vedlo ve svém důsledku nakonec k tomu, že tisíce uprchlíků byly vraceny od břehů země zaslíbené zpět na evropský kontinent, aby našli smrt v plynových komorách nacismu.

Tehdy se zrodila Hagana (Obrana). Podzemní organizace, která si dala za cíl chránit civilní židovské obyvatelstvo jak před Araby, tak před nacisty organizováním ilegálního přistěhovalectví uprchlíků, tak i před britskou okupační správou na izraelském území.

Když došlo k válce a místní arabské obyvatelstvo začalo podporovat nacismus Adolfa Hitlera, došlo Britům, jak krátkozrací byli v případě své předchozí spolupráce s nimi a Hagana se jim náramně začala hodit, když začala dodávat britské armádě tisíce vycvičených vojáků. Při bojích Hagany v rámci britské armády s francouzskými vichisty přišel Moše Dajan o oko a začala se utvářet jeho charakteristická tvář shodná s vizáží Jana Žižky.

Po vypršení britského mandátu nad Palestinou byla 14. května 1948 deklarována nezávislost státu Izrael na území shodném s rozhodnutím OSN o jeho vzniku. Ještě téhož dne spojené arabské armády vtrhly na území novorozeného státu Izrael. Vyzbrojeny Brity a nenávistí vůči tomu, co není islámské. Slabě vyzbrojená izraelská armáda složená z dobrovolníků čelila přílivu arabských obrněných jednotek. Syřané vezoucí se na svých obrněncích se již viděli, jak vraždí, loupí a kradou a ani ve své nadutosti nepomysleli na to, že by tomu mohlo být jinak.

V cestě jim stál Moše Dajan se svojí jednotkou, vyzbrojen dvěma zatím ještě nesloženými děly, právě dovezenými z přístavu Haifa. Když se Syřané přehoupli přes horizont u Dajanova rodného kibucu Degania, byly dvě ze čtyř starých francouzských houfnic právě připraveny k boji. Na rozkaz podplukovníka Dajana začala celá polovina tehdejšího izraelského dělostřelectva palbu na vetřelce. Poté, co dopadly izraelské granáty na korby obrněné arabské vozby, byli tito „hrdinové" zachváceni panikou a dali se na bezhlavý útěk. Čekali snadnou kořist ve formě bezbranných žen a dětí, nikoliv odhodlané muže pod velením jednookého podplukovníka. Arabští agresoři na místě zanechali několik čoudících vraků, aby se nikdy nevrátili.

Tak na svém úseku fronty Moše Dajan zachránil Izrael poprvé.

Ale ani tato lekce Arabům nestačila. Poté, co se spojili se Sovětským svazem a byli jím mohutně vyzbrojeni, cítili se Arabové silní. Dost silní na to aby egyptský prezident Násir v roce 1956 znárodnil (ukradl) Suezský průplav a vydal zákaz jeho užívání izraelským lodím. Toto egyptské opatření se rovnalo vyhlášení války a Izrael společně se svými západními spojenci byl opět nucen sáhnout po zbrani.

29. října 1956 Moše Dajan velel izraelské armádě, když započalo její tažení proti Egyptu. 31. října 1956 zaútočily na egyptské vojenské cíle britské a francouzské stíhačky a výsadkáři obou zemí provedli vzdušný výsadek u Port Saidu. V rámci spojenecké operace Musceteer, jak se ona vojenská akce jmenovala, dosáhly jednotky IDF přístavu Šarm aš-Šajch. Ano, onoho známého letoviska, kam si jezdí pro rakovinu kůže i bývalí komunističtí otroci z ČSSR osvobození Američany před dvaceti lety.

Na základě farizejských deklarací OSN, tehdy již ovládaného komunisty a jejich klikou, se IDF musela z oněch území stáhnout, ale coby akt zadostiučinění se tam nevrátily ani egyptské jednotky, nýbrž mezinárodní mírové síly.

Pod svým velením ochránil Moše Dajan Izrael podruhé.

Tehdy se zrodila legenda izraelských ozbrojených sil, kterou on sám definoval slovy: „Zvítězit mohla jen taková armáda, jež měla ve svých řadách takové bojovníky, kteří ještě nevyléčeni tajně prchali z lazaretů, aby pomáhali kamarádům v boji. A že to byla armáda, jejíž velitelé namísto zvolání ,kupředu´, volali spíše ,za mnou!´"

Ale ani poté si arabské armády a její vůdci nedali pokoj. Egyptský prezident Násir 21. května 1967 vyhlásil vojenskou blokádu Tiranské úžiny pro izraelské lodě a egyptské obrněné divize, zaujaly postavení v nástupních invazních prostorách na Sinajském poloostrovu. Izrael zmobilizoval armádu a připravil se na obranu. Koncem měsíce května toho roku, byla politická situace v Izraeli v krizi. Nicméně tehdejší předseda vlády Eškol odsouhlasil vytvoření vlády národní jednoty, a předání svého úřadu Moše Dajanovi. Izrael byl jakoby zelektrizován a národ se postavil za svého velitele ještě pevněji než jindy. Všechny vojenské moudra říkají jedno. Nejlepší obrana je útok. Této moudrosti se držel i tehdejší nejvyšší vojenský a politický činitel Izraele, Moše Dajan.

Vyčkal na mobilizaci arabských armád, nechal je vydat jejich velkohubé proklamace o likvidaci Izraele, aby bylo zřejmé, kdo je útočníkem, a pouhé hodiny před islámskou invazí do Izraele udeřil.

5. června 1967 začalo izraelské letectvo se soustředěným útokem proti nepřátelským leteckým základnám. Poté, co bylo zničeno více než tři sta nepřátelských letadel, zaměřilo se letectvo na údery proti koncentraci arabských pozemních jednotek. Celé divize pochodující do Izraele byly letci IAF z nebes obráceny v popel a hromady starého železa. Za využití válečné lsti odlákal vrchní velitel Dajan Egypťany na jižní část Sinaje, aby poté provedl útok kombinovanými jednotkami izraelských výsadkářů a tankistů na egyptský týl, což vedlo ke zhroucení egyptské armády.

6. a 7. června izraelská armáda zaútočila proti jordánským jednotkám a dobyla Staré město v Jeruzalémě. Nejsvětější místo lidu Izraele bylo opět navráceno do jeho rukou.

Následující dny zbývalo porazit syrskou armádu aby vítězství bylo naprosté.

Tehdy potřetí Moše Dajan vybojoval vítěznou bitvu pro Izrael.

Ale ani třetí lekce Arabům nestačila.

Na svátek smíření nazývaný Jom Kippur, 6. října 1973 ve dvě hodiny odpoledne, začal arabský útok na Izrael. Již čtvrtý v řadě. Po počátečních těžkých ztrátách jak na vojácích, tak na válečném materiálu se kolo válečné štěstěny zastavilo a otočilo se zpět. Moše Dajanem vedená obrana opřená o Golanské výšiny, zastavila nápor Arabských útočníků a následná protiofenziva IDF zahnala tyto jednotky daleko za hranici bojů dosaženou v roce 1967. Když jednotky IDF začaly ohrožovat Káhiru a samu existenci těchto Moskvou vyzbrojovaných režimů, vložil se do věci sám SSSR a začal harašit zbraněmi. Když celý konflikt počal hrozit nebezpečnou eskalací v daleko větší mezinárodní konflikt, vydal Izrael znamení rozumu. Zastavil palbu a válečné akty, čímž bylo umožněno vychladnutí této horké islámské kaše, navařené tehdejšími arabskými diktátory.

Tehdy počtvrté nejvyšší velitel Izraele zachránil svoji zemi.

Poté, co se stal Moše Dajan ministrem zahraničí Izraele, nesloužil své zemi o nic hůře než coby její vrchní velitel. Zasloužil se o vyjednání mírové smlouvy s Egyptem, což byl naprostý přelom ve vztazích mezi touto zemí a Izraelem.

Moše Dajan, jež stejně jako Žižka na množství nehleděl a nepřátel se nelekal, zemřel v roce 1981 na rakovinu. Myslím, že v nebi velí stejně dobře jako na zemi a až bude nejhůř, bude zase v čele svých jednotek. 16. října uběhlo dvacet osm let od jeho smrti. Nemusíme vzpomínat, stačí když nezapomeneme.