Prosinec 2009

Dopis Anděle Dvořákové

Jaroslav Voříšek

Paní Andělo Dvořáková,

několikrát jsem si vyslechl a také velmi pečlivě přečetl text Vašeho projevu, který jste pronesla ke 28. říjnu. Váš projev se mi ale nejeví jako výzva k vlastenectví, nýbrž jako výzva k nenávisti. Proč? Těch důvodů je několik.

Mnozí sudetští Němci k nám přijíždějí jen proto, aby se podívali na místa odkud pocházejí a kde žili jejich předci po staletí. Tito lidé nemají žádné majetkové nároky, nehodlají sebrat současným uživatelům jejich domy a chalupy, chtějí jen ta místa – pokud ještě zůstala vůbec zachována – vidět. Někteří dokonce získávají prostředky, jimiž by pomohli v opravě zdevastovaného kostela či kapličky nebo k opravě zchátralého hřbitova, třebaže vědí, že se sem nevrátí. Často se také spolu s dnešními obyvateli za podpory regionů setkávají, aby tak byly odstraňovány předsudky a překonáváno staré nepřátelství. Jenže pro Vás je vstřícnost regionálních politiků k takovým akcím lokajstvím. Ano, může se stát, že se mezi nimi vyskytne někdo, kdo se nedokáže vyrovnat s minulostí a nechce přiznat vinu sudetských Němců, ale jiní si zase musejí vyslechnout nadávky Čechů jenom proto, že si dovolili podívat se na místo, kde se narodili nebo kde žili jejich rodiče. Lidé tohoto typu jsou na obou stranách.

Když už jste použila výraz „lokajství“ nelze se nezmínit o tom, že za pomoci lokajů z KSČ nám Sovětský svaz vnutil totalitní komunistickou politiku a ovládal nás více jak 40 let a z toho nás 21 let přímo okupoval. Přitom se málokdo ohradí proti tomu, že např. Karlovy Vary skupují ruští zbohatlíci často spjatí s mafií, že si tam stavějí ruské vesnice, ačkoliv se do tohoto prostředí vůbec nehodí a narušují ráz krajiny. Nejsou to tedy Němci, kdo usilují o toto město, ale bývalí ruští okupanti a úřady s tím nic nedělají.

Nazýváte divoký odsun epizodou, ale při této „epizodě“ umírali lidé a to převážně děti, nemocní a staří. Ostatně i při tak zvaném řízeném odsunu byli oběťmi v internačních táborech většinou opět děti, ženy, nemocní a staří lidé. Jednání mnohých dohlížitelů z Revolučních gard se nelišilo od chování stráží SS v koncentračních táborech a gestapáckých dozorců v nacistických věznicích a káznicích. Když pak řeknete o pohřbených, že „někteří si ani ten klidný spánek v těch hrobech nezaslouží“, je vidět, že nenávist nemá hranice. Chtěla byste snad kádrovat kostry zesnulých a určovat, komu která patří, která je nevinného starce a která nacistického Blockleitera?

Sudetští Němci neorganizovali pochody smrti. Byli mezi nimi i horliví nacisté, ale to neznamená, že jimi byli všichni a že všichni nesou kolektivní vinu za nacistické zločiny. Jaksi zapomínáte, že zrůdná politika byla řízena z Říše a většinou vykonávána říšskými úřady a jejich nástroji, nikoliv ze Sudet. Vždyť ti mezi nimi, kteří se dopustili zločinů a byli vinni za zrůdnosti nacismu včas uprchli a zůstali jen Němci, kteří se na vraždách, mučení a násilnostech nepodíleli. Tím neomlouvám jejich selhání a nepopírám skutečnost, že podporovali politiku SdP a vítali připojení k Říši, na což nejvíce doplatili oni sami, ať už tím, že muži museli narukovat do války a nebo tím, že po válce museli opustit své dosavadní domovy. Mají nepochybně svůj díl viny, ale vyhnání jen pro německou národnost?

Řekla jste, že „i dnes v Evropské unii musíme v národě probouzet pocit hrdosti nad naší minulostí.“ Minulost, historie není jen černobílá. K tomu, aby člověk mohl být hrdý na minulost svého národa náleží také její pravdivé vidění, které nic nepřikrašluje a také nezastírá. Mohu být hrdý na skutečné odbojáře, na naše letce ve Velké Británii, na československé vojáky, kteří bojovali na Západě a na Východě proti nacismu a na všechny statečné lidi, kteří se po roce 1948 postavili proti komunismu, jako např. dr. Milada Horáková a stovky dalších, ale nemohu být hrdý na zločince a násilníky, kteří znásilňovali ženy, tloukli starce a nechávali hladovět děti a dopouštěli se dokonce vražd. Na takovou minulost, na to co se dělo v souvislosti s vyháněním sudetských Němců, hrdý být nemohu, za to se stydím.

Když se hovoří o tzv. Benešových dekretech, je stále v popředí jen majetková otázka a zamlčuje se např. zákon č. 115/1946 Sb. o exkulpaci zločinů spáchaných na Němcích (pokud byly spáchány do 28. 10. 1945), které by jinak byly považovány za zločiny kriminální. Máme snad mít pocit hrdosti nad tím, že zločiny spáchané před 28. 10. 1945 byly omilostněny? Ale vždyť i to patří k naší minulosti!

Ve svém projevu jste použila slovo „epizoda“. Němci se u nás usazovali, jak jistě víte, již za Přemyslovců a tudíž žili na území Koruny české několik století. Během své přítomnosti obohacovali kulturně i hospodářsky české země. Není v tomto ohledu období vypjatého nacionalismu (který byl i na české straně zejména v době vzniku Československa) jen epizodou v tomto staletém soužití Němců s českým národem? Jestliže se chceme zabývat minulostí, tak nelze nevidět historická fakta a souvislosti a omezit se jen na dobu 1938 až 1945.

Žádný národ neprovedl takovou očistu své minulosti, jako to učinili Němci po 2. světové válce. Kdysi jsem provázel své německé přátele pražskými židovskými památkami a když uviděli v Pinkasově synagoze na stěnách jména zavražděných českých Židů, rozplakali se a styděli se tak, že jsem je musel utěšovat slovy o tom, že to přece není jejich vina (byli za války dětmi), nýbrž vina nacistů. Přesto se styděli za svoje rodiče, třebaže ti na holocaustu neměli ani nejmenší podíl. My, na rozdíl od nich, nechceme o zločinech páchaných na sudetských ženách, dětech a starcích nic slyšet a Vy řeknete, že divoký odsun byla jen epizoda a že nás Červený kříž pochválil za řízený odsun.

Víte, že Vámi jistě nemilovaný Bernd Posselt, jehož rodina pochází Jablonce nad Nisou, kde vlastnila továrnu na obaly, se nároků na rodinný majetek v roce 2001 vzdal. 0 rok později ve vysílání ČT poprosil český národ o odpuštění za podíl sudetských Němců na zločinech nacismu.

Přidávám pak citát z prohlášení synodu německé evangelické církve z roku 1996, jejímiž členy jsou také sudetoněmečtí evangelíci:

„Rozbití Československé republiky a anexe jejího území byly brzo cílem nacionálně socialistické politiky. Mnichovskou dohodou dosažené připojení Sudet k Německé říši a protiprávní okupace zbývajících částí Čech a Moravy uvolnily cestu násilnickému panství nacionálně socialistického režimu, který přinesl zemi i lidu Československa ponížení a pronásledování, válku, zpustošení a smrt. Vykořisťování, nucené práce a teror ovládly zemi, tisíce lidí trpěly a umíraly v koncentračních táborech. Židovské obyvatelstvo bylo odvlečeno a zlikvidováno. Lidice a Terezín jsou jména, která představují strašlivé události mezi roky 1938 a 1945. Pro Československo cizí nadvláda a útlak nepominuly s koncem války. Více než čtyřicet let komunismu patří k následkům nacionálně socialistické válečné politiky.

Velká část německého národa, i sudetských Němců, nacionálně socialistický režim přijala. Ani církve mu dostatečně neodporovaly. Všechny naše spoluobčanky a spoluobčany prosíme aby uznali naši společnou odpovědnost za bezpráví způsobené lidem v Československu. Důrazně odmítáme princip kolektivní viny. Nezávisle na osobní nevině dnes žijících prohlašujeme: Nás všechny tíží vina našeho národa.

S bázní a vážností před Bohem hledáme odpuštění této viny. Prosíme naše české sestry a bratry o odpuštění a odpuštění, nakolik nám to přísluší, i opětujeme.

Opravdová připravenost ke smíření nás zavazuje vyslovovat i nevítané a těžko snesitelné pravdy. Ty z našich sudetoněmeckých krajanů, kteří se ještě distancují od vzájemného sblížení, prosíme, aby i oni vykročili na cestu smíření se sousedy ve ztracené české, moravské a slezské vlasti.

Proti bezpráví vyvlastnění a vyhnání stojí závažná realita, že po půlstoletém dějinném vývoji tam mají dnes svůj domov jiní lidé. Tento vývoj se nedá zvrátit a ani nesmí být zvrácen. Právní nároky odporují smíření, směřují-li ke změnám, jichž nelze dosáhnout bez nových zranění. Smíření vyžaduje zříci se nároků, jimž nemůže být vyhověno, a to je pro mnohé stále ještě bolestivé.

To platí pro uplatnění práva na vlast i pro individuální majetkové nároky právě tak jako pro požadavky, jež z nich mohou být odvozeny. Smířením posílené dobré sousedské soužití Němců a Čechů přináší různé možnosti, dosud uzavřené cesty se otevřou. Tuto naději podporují bezpočetné dobré zkušenosti s jinými sousedy Německa. Naděje však nemá šanci, jsou-li nároky stavěny nad porozumění. Trvání na nárocích ztěžuje partnerům hledat cestu k porozumění. Otevřená slova zůstanou nevyřčena z obavy, aby z nich nebyly vyvozeny nároky.“

Jaký propastný rozdíl mezi pokorným přiznáním viny Němců a mezi námi, kteří nechceme přiznat vinu za zločiny spáchané na Němcích při jejich vyhánění, zejména těch, které se staly při divokém odsunu.

Jaroslav Voříšek

V Praze dne 30. října 2009

Tento dopis je odpovědí na projev Anděly Dvořákové k výročí 28. října. Její projev včetně videozáznamu je pod http://zpravy.idnes.cz/statnost-a-zajmy-lidi-at-jdou-k-certu-znelo-narodnim-muzeem-poh-/domaci.asp?c=A091028_131922_domaci_jw