Prosinec 2009

Republika v maléru

Radim Vysloužil

O zemi, kde dluh 163 miliard zítra znamená 240 miliard už dnes. Byly zveřejněny aktuální informace o vývoji veřejných financí. Zadlužení české ekonomiky se jen za tento rok zvýší o 240 miliard, namísto 38 miliard, se kterými se počítalo ve schváleném rozpočtu na rok 2009 (Fiskální výhled ministerstva financí). Tímto vzroste veřejný dluh o více než 20 procent na 1,28 bilionu korun. Příčinou takového vysokého růstu zadlužení nejsou žádné rozsáhlé dlouhodobé investice či některé z mnoha ještě neprovedených reforem, ale téměř dvousetmiliardový výpadek příjmů v důsledku ekonomické recese. Ta zastihla Českou republiku nepřipravenou.

Ekonomický růst v posledních 10 letech vytvářel vhodné podmínky pro nepopulární opatření v podobě důchodové, zdravotní či sociální reformy a úsporných opatření ve státní správě. Kdy jindy měly být sníženy stavy státních úředníků, kteří by bez větších problémů získali uplatnění v soukromém sektoru, jenž v době ekonomické konjunktury žíznil po pracovní síle? Taktéž důchodová reforma, která byla přetřásána již v polovině devadesátých let jako neúnosný dlouhodobý problém. Uplynulo 15 let a za celou dobu nebyla politická vůle toto řešit. Vytvářely se komise a studie, ale vždy zůstalo jen u nich. Zdravotnictví se dočkalo polovičatých opatření (regulační poplatky), které než by pomohly, tak zaměstnávají více úředníků, právníků a hejtmanů. Chybí dlouhodobý koncept, který by byl odolný vůči změnám politické garnitury.

Veřejný dluh lze snížit buď zvýšením příjmů, snížením výdajů nebo jejich kombinací. V případě příjmů toho příliš vymyslet nelze. Zvýšení ekonomické aktivity v době útlumu jen tak nedosáhneme a to především u tak exportně otevřené ekonomiky jako ta naše. Jednorázové příjmy z privatizace, které měly sloužit k dlouhodobým investicím a reformám, jsme už projedli. Ani prodej ČSA nás nevytrhne. Tak nám zbývá pouze zvýšení daní, což se už v podobě Janotova balíčku z části děje. Ale může být hůř.

Vývoj veřejných financí v posledních letech, a zejména v aktuálním roce, poukazuje na neúnosnost výdajové stránky státního rozpočtu. Mandatorní a kvazimandatorní výdaje představují z celkového rozpočtu přes 80 %, což nevytváří příliš velký manévrovací prostor pro jeho snižování. Ani současná úřednická vláda nemá potřebný mandát k provádění dlouhodobých systémových změn. A tak jí zbývá provádět jen krátkodobá jednorázová opatření s nejistým efektem. A zatímco budeme čekat na květnové volby a nové uspořádání v poslanecké sněmovně, bude docházet k dalšímu prohlubování veřejného dluhu.

A nutné reformy? Nejlepší období jsme prospali, o to víc nás teď budou bolet. Utahování opasků, které známe ještě z konce devadesátých let, je v porovnání s tím, co nás čeká, jako opětovně zalitý sáček ranního čaje. Dlouhodobě neudržitelné financování důchodů bude muset v důsledku demografických změn co nejdřív projít zásadní změnou. Náklady spojené s reformou se mohou v horizontu několika let vyšplhat i na dvojnásobek HDP (Jelínek – Schneider 1997). To je cena za důstojné stáří.

Při každém sestavování rozpočtu si budeme muset zvyknout, že jen na dluhovou službu vydáme ročně 100 miliard korun. A to nemluvím o vyrovnání samotného dluhu. S tím musíme taky počítat. I když si předseda ČSSD myslí, že státní sekera se neplatí.