Prosinec 2009

Žijeme v zemi, kde se stal zločin

Ondřej Horák

Básník a esejista Zdeněk Rotrekl získal tento týden Státní cenu za literaturu. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen k doživotnímu žaláři. Ve vězení strávil třináct let, poté byl amnestován. Během normalizace se podílel na činnosti disentu. V době, kdy si připomínáme 20. výročí sametové revoluce, tak byl oceněn literát, u něhož bývá zdůrazňován silný morální kredit.

* LN Nyní se často opakuje otázka, jak jsme na tom dvacet let po listopadu 1989. Jaká je vaše odpověď?

Odpovím oklikou a zdánlivě zeširoka. Po listopadu 1989 jsem se setkal s jedním poúnorovým exulantem, už nevím, bylo-li to v PEN klubu nebo na nějaké akci Obce spisovatelů, a on mně vyprávěl, jak hned první týdny v exilu po únorovém puči v Československu obešli některé poslance a lordy v Londýně a žádali je o pomoc při akcích pro obnovu demokracie u nás. Britští poslanci a další členové sněmovny lordů pozorně poslouchali, pokývali hlavou a závěrem se udiveně otázali: A proč jste ty komunisty nezažalovali? Když začal soud s Miladou Horákovou, titíž poslanci a lordové, nebo jejich synové, se posléze, po skončení procesu, podivili stejně: A tomuhle my máme věřit? Proč si ta paní nevzala lepšího advokáta?

* LN Což je dobré mít na paměti i dnes.

Já se omlouvám, že odpovídám skutečně tak zeširoka. Hned vysvětlím. Zůstane-li totiž naše společnost netečná k vlastní minulosti, může se stát, že naši vnuci či pravnuci si nad některými kapitolami našeho dějepisu budou klást stejně udivené otázky jako ti britští poslanci a lordi. Povšimněme si konečně, jak brzo se v poraženém a rozbitém Německu, které se tak ještě ani nejmenovalo, reflektovala ona Schuldfrage, to nebyl jenom Karl Jaspers. Když jsem po jednačtyřiceti letech konečně už ne jako občan nejzavrženější kategorie dostal pas a směl přijmout pozvání do Německa, setkal jsem se tam, považte jen, s touto otázkou viny a odpovědnosti u spisovatele, který nacistickou éru pamatovat ani nemohl, jelikož se narodil až po roce 1950. A u nás? U nás se nic nestalo, dokonce se píše a mluví o „padesátých letech“, ale já jsem poznal politické vězně, kteří byli zatčeni a odsouzeni těsně před únorem 1948. A co si mám myslet o „zlatých šedesátých letech“? To jsme na Bytízu fárali do dolů. Hlubšímu pohledu neunikneme.

* LN Spisovatel Lubomír Martínek mi kdysi říkal, že když vidí sedět na lavičce starce, tak neví, jestli je to bývalý estébák, nebo politický vězeň. Pro mladší generace už tohle ale přestává být důležité. Je to důkaz povrchnosti, nebo naopak znamení toho, že se blížíme k takzvanému normálnímu stavu?

Já to v této rovině nevidím, já totiž, kdybych viděl staršího člověka sedět na lavičce, myslel bych si, že je to buď vnuk čelného, případně jakéhokoliv funkcionáře a budovatele toho obrovského českého koncentráku za železnou a ještě k tomu zamřížovanou oponou, nebo vnuk „vylikvidovaných“ národních vrstev, jako sedláků, řemeslníků, živnostníků, pravdaže posléze politických vězňů. Avšak rozdíl vidím v tom, že ani jeden, ani druhý neví, co zlého se u nás spáchalo, čeho zlého, neodčiněného jsou dědicové a že žijí v zemi, v níž se stal zločin. Dnešní situace je daleko horší, nemylme se, neunikneme hlubšímu pohledu, tohle já normálním stavem nenazývám.

* LN A ještě jedna otázka k současnost. Když se mluvívá o vašem životě, bývá vždy užíváno slov jako mravnost či morálka. Jakou roli podle vás tato kvalita hraje dnes?

Povšimněte si prosím, jak z našeho běžného slovníku vymizela slova právě mravní kvality, třeba poctivost, čest, skromnost, zdvořilost, nesobectví, úcta k rodičům a k zákonu a tak dále. Ale ovšem, to jsou slova z křesťanského kodexu, který není pouhou možností či způsobem, jak porozumět světu a sobě, ale způsobem, jak si osvojit povinnost za svoji společnost a její svobody ručit. Zkuste promluvit o Desateru jako o stále živé, stále probíhající události.

* LN Co znamená nálepka „katolický spisovatel“? Mnoho lidí má vůči ní averzi, přesto se stále používá.

Zase chcete po mně esej – ta nálepka je mylná, třebaže jsem ji kdysi za studentských let používal také. Ovšem obratu „katolický spisovatel“ používali mnozí – od dnes úplně zapomenutého Alberta Vyskočila po Miloše Dvořáka. Konečně v Brně bylo majitelem revue Akord Sdružení katolických spisovatelů a publicistů, které jsem tehdy oficiálně zastupoval. Halas ano, Nezval ne.

* LN Mohl byste říci, čím pro vás bylo podstatné setkání s Františkem Halasem?

Tomu setkání s Františkem Halasem, chcete-li přesné datum, tedy 8. srpna 1941, předcházela výzva tlumočená publicistou a novinářem Vilémem Stráneckým: „Ať za mnou přijede do Kunštátu.“ S Vítězslavem Nezvalem jsem se v Brně-Žabovřeskách setkal tři měsíce předtím. Mladému hochovi skloňujícímu jméno Rainera Marii Rilkeho ve všech pádech se dostalo něčeho nezaslouženého: volby mezi dvěma tvůrčími typy, z nichž jednoho, zdůrazňujícího, že v mladém tvůrčím věku je důležitější charakter než talent, se přidržel. Ale o tom už jsem psal, vyčkejte, rukopis mých pamětí, zatím rukopis, má název Hnízda ze stromu, který odchází.

* LN To s Ivanem Blatným jste byli generační druhové.

S Ivanem Blatným, o rok starším spolužákem z klasického gymnázia na Legionářské, s nímž jsem sdílel kdysi nádherný park jménem Obilní trh proti Zemské porodnici, jsme kromě jiného nezdvořile házeli drobné kamínky do oken chovanek kláštera boromejek na mé rodné Údolní ulici.

* LN A jaký byl váš vztah k Janu Zahradníčkovi?

S Janem Zahradníčkem to bylo jiné: znamenitě jsme si rozuměli, ostatně můj první novinářský článek v tehdy pouze pražské Lidové demokracii Prubířský kámen současné literární kritiky byl Zahradníčkovou obhajobou v době štvanic na spisovatele katolíky, obvyklého to českého folkloru. Zapomněl jste na básníka Josefa Palivce, s nímž jsem seděl drahnou dobu v jedné lavici u jednoho stolu v trestnici na Borech ve zvláštním oddělení D1. Bylo o čem si vyprávět. Času jsme na to měli dost.

* LN Kdy tedy vaše dlouho ohlašované paměti vyjdou?

Podívejte se, jsou to sice paměti, ale já je jako paměti nepíši, píši je z té doby, jakoby v ní. Moje dobrotivé nakladatelství Atlantis díky nesmírně obětavé práci editorky Jany Uhdeové vydalo v mých Spisech od roku 2001 již čtyři části: Nezděné město, verše a básnické sbírky z let 1940–2000, román Světlo přichází potmě, prózy a rozhlasové hry Podezřelá krajina s anděly, a konečně eseje, studie, biografické literární medailony i úvahy o barokním fenoménu v současnosti s názvem Skryté tváře. Pro moji obětavou editorku to byla práce jak na kostele, uváží-li se můj poněkud nepřirozený životaběh, třináctileté věznění s texty na záchodovém papíru s desetiletým podmínečným trestem a zákazem publikovat až do listopadu 1989, bylo v té době velice kratičké prokouknutí v roce 1968 a poté disent s texty v zahraničí a v samizdatech. Všude se nacházela spousta chyb opisovačů. Tohle všechno luštit je nadlidská editorská práce, a to nesmím zapomenout, že ještě dnes nacházím rozličné papíry s eseji, proslovy a malými prózami, které jsem napsal v těch dávných dobách. Ty „paměti“ ovšem píši nyní, v době naprosto svobodné, a píši je s chutí, protože se nemusím obávat nějakých prohlídek. Dobového i osobního materiálu mám spousty. První obsáhlý díl končící mým zatčením v roce 1949 bude napsaný do konce roku.

* LN Jaký máte z toho, že vám vycházejí Spisy, pocit? Je to pocta, nebo při tom člověk někdy také propadá dojmu, že už má vše hotovo a jen to urovnává do „přihrádek“?

Ten pocit je příjemný proto, že v definitivní podobě vychází všechno, co jsem napsal, zbavené chyb exilových redaktorů i domácích samizdatových opisovačů. Nakonec vyjdou ještě všechny mé novinářské články a rozličná publicistika, s prozatímním názvem Svoboda není dar. A ještě potom vyjde cosi. Za svobodu se musí platit

* LN Po druhé světové válce jste se angažoval ve spisovatelských organizacích. Jak na ně pohlížíte dnes – jsou pořád k něčemu dobré?

No baže, dokonce ve třech spisovatelských organizacích, a po listopadu jsem jednu zakládal. V Obci spisovatelů jsem byl šest let volený do výboru, ale větší radost jsem měl ze zakládání Syndikátu českých novinářů. Ale k té vaší otázce: No nevím, když mně v lednu 1945 poslal statečný tajemník Syndikátu českých spisovatelů členskou přihlášku, uvědomil jsem si naopak svoji nezralost a nicotnost a členství chápal jako úkol. Ale dnes, dnešní mladí autoři... prosím vás! PEN klub, do jehož výboru jsem kdysi byl taky volený, by rozhodně měl vytrvat.

* LN Jak byste charakterizoval svůj vztah k Brnu?

Podívejte se, jsem Brňan narozený na svahu Špilberku, na Údolní ulici s tehdejším číslem 51, vedle dnešního sídla ochránce lidských práv. A v tom mém rodném městě jedna ulice neví, co dělá druhá ulice, a obě dohromady nevědí, co se v nich odehrávalo nedávno.

* LN Pořád platí to, co jste napsal před třiceti lety: „… kdybych se byl býval znovu narodil / učinil bych totéž“?

To je neúplný text ze sbírky Basic Czech, mého veršového pokusu napsat učebnici češtiny, celý zní takto: „Kdybych se byl býval nenarodil / neučinil bych totéž / kdybych se byl býval znovu narodil / učinil bych totéž.“ Báseň jsem napsal na Mezinárodní den studentstva 17. 11. 1979, tedy čtyřicet let po nacistických perzekucích a násilném uzavření vysokých škol a třicet let poté, co byly dvě skupiny vysokoškolských funkcionářů odsouzeny komunistickým státním soudem k nejvyšším trestům. Já po návrhu trestu absolutního jsem dostal doživotí. Každý boj za svobodu se musí zaplatit.

Zdeněk Rotrekl. Narodil se v roce 1920 v Brně, po absolvování klasického gymnázia byl totálně nasazen. V roce 1941 jej pozval František Halas do Kunštátu. Po válce začal studovat filozofii a historii, byl kulturním referentem Svazu vysokoškolského studentstva, členem výboru Moravského kola spisovatelů a zástupcem Sdružení katolických spisovatelů a publicistů. Po roce 1948 ho z politických důvodů vyloučili ze studia, o rok později byl zatčen, nejprve odsouzen k trestu smrti, který byl potom změněn v doživotní vězení. Propuštěn v roce 1962 po amnestii. Mezi jeho básnické sbírky patří Kyvadlo duše, Žalmy, Kamenný erb, Malachit, Nezděné město či Basic Czech.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)