Prosinec 2009

Fejeton

Luboš Palata

Myslel jsem si, že už žádné Benešovy dekrety vlastně neexistují, že jsme si je za těch 60 od války a 20 let od pádu komunismu už odžily. Vyhnali jsme tenkrát po válce z této země tři miliony českých Němců. Z nichž většina se dopustila jednoho jediného dokazatelného "zločinu". Ve svobodných volbách dali svůj hlas té jejich, tedy sudetoněmecké straně. A samozřejmě jásali, ale nedokazatelně, když v září 1938 obsadili pohraničí nacisté, aby ho připojili k Německu. Věru, trochu málo na to sebrat někomu všechen majetek, vyhnat ho na rok, na dva do koncentračního tábora na nucené práce a pak ho nacpat do dobytčáku a odvézt pryč ze země. Do hladových vymrzlých Němec, které se v tom roce 1947 jen pramálo podobaly zázračné zemi blahobytu, kterou se staly až o 10, 20 let později.

Samozřejmě nacisté se tady v Česku za války dopustili hrozných zločinů. Vyvraždili skoro celou českou prvorepublikovou demokratickou elitu, která, což je dějinný paradox, mohla být po válce brzdou, jež by Čechům vyznání svých německy mluvících spoluobčanů možná přeci jen rozmluvila. Protože připravit tuto zemi o tři miliony pracovitých, vzdělaných a spořádaných lidí, neboť taková většina našich Němců byla, byl velký zločin, kterého jsme se dopustili na této zemi, kterého jsme se dopustili sami na sobě. Vždyť si vzpomeňte na to, jak jsme ještě před nějakým rokem, rokem a půl hořekovali, jak nemáme dost lidí do českých továren, jak nám chybí vzdělaní mladí lidé o počítačových expertech a vědcích nemluvě. A jak jsme je vozili letadly až z dalekého Mongolska, Vietnamu a autobusy z Ukrajiny, Moldávie či Balkánu. Tři miliony když ne té lepší, tak minimálně s Čechy srovnatelné třetiny obyvatel této země jsme ale skoro před 65 lety vyhnali.

Ne, že bychom z toho my Češi jako národ nic neměli, sudetským Němcům jsme sebrali celá velká, s láskou a umem budovaná města. Liberec, Jablonec nad Nisou, Děčín, Ústí nad Labem, polovinu té hezčí části staré Prahy, Brna nebo Olomouc, o Opavě nebo Jihlavě nemluvě. Každý z nás Čechů jako jednotlivec si v té poválečné době pomohl obrazně řečeno k polovině nějaké chalupy, bytu či domu. Ale i peřinám, skříním, knihovnám, rádiům, autům a vkladním knížkám. Byla to prostě loupeživá výprava, která se povede jednou za tisíc let. Úžasná navíc v tom, že jsme kvůli ní nemuseli téměř ani vystřelit, že ty hrozné Němce za nás porazili jiní a nás byla jen role dozorců v koncentrácích, mstitelů na teď už bezbranných Němcích, exekutorů jejich majetku.

Našlo se navíc ještě pár tisíc, pár desítek tisíc Čechů, kteří se v těch květnových dnech po válce stali navíc ještě zabijáky, no, řekněme si to na rovinu, vrahy. Podle těch nejmírnějších odhadů, na kterých se po letech práce shodla společná komise českých a německých historiků, jsme v těch poválečných dnech a týdnem v zemi, která už neválčila, neb Německo kapitulovalo, zavraždili nebo nechali v příšerných podmínkách teď už českých koncentráků umřít na 10 až 20 tisíc sudetských Němců, což je číslo o to děsivější, že velkou část z nich tvořily ženy, děti a staří lidé. Muži totiž bojovali a většinou i padli za svého Führera na frontách druhé světové války. To je jen tak pro srovnání víc vražd a smrtí, než které nacisté způsobili po heydrichiádě v nejtemnější kapitole nacistické okupace.

Ano, máme omluvu, ale já bych to spíše nazval výmluvou, že jsme před tím prožili hrozný šok z Mnichova, z nacistické okupace, že se tu Němci po šest let dopouštěli opravdu hrozných zločinů. Ale copak i ten nejhroznější zločin dává právo chovat se stejně, ba dokonce hůř? Copak vrahy vraždíme stejně krutě jako vraždili oni? Násilníky znásilňujeme, sekáme ruce, vypichujeme oči? Ne, nic takového už dnes neděláme. I ty mnohonásobné vrahy necháváme v klidu, byť ve vězení dožít. Ano, já vím, tehdy v tom létě 1945 bylo po válce a my stejně jako celý svět měl před očima Osvětim, se zemí srovnanou Varšavu, ty hory povražděných lidí v Rusku, na Ukrajině. Němci se nechovali často jako lidé a hůře než zvířata. Kdo mohl čekat, že z nich bude opět mírumilovný a příkladně demokratický stát. Nečekali to ani hlavy osvícené jako Winston Churchill. U nás těch osvícených hlav navíc po válce mnoho nebylo, také proto, že tito lidé byli první, které němečtí nacisté vraždili.

Ale byť to tak všechno bylo, přesto nemůžeme být na Benešovy dekrety hrdi. Nemůžeme z nich činit základ naší minulosti a budoucnosti. Mnoho lidí v této zemi to už ví, mnoho moudrých Čechů za ně hledá slova omluvy, žádá o odpuštění. Ale pan prezident Václav Klaus si myslí něco jiného a hodlá za to bojovat, i kdyby kvůli tomu neměla být Lisabonská smlouva. Napadá mě, vážení posluchači, k tomu jediný komentář - Bůh s námi.

(ČRo 6)