Prosinec 2009

Zrušit Klausovu výjimku

Jiří Pehe

Rozhodnutí Ústavního soudu, poměrem 15 soudců k žádnému, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou, bylo více než případnou tečkou za soubojem prezidenta Václava Klause a s ním spřízněných senátorů s dokumentem, který prý zbaví Českou republiku suverenity. Ve světle dokončené ratifikace ve 26 zemích EU, doporučení ratifikace ústavními většinami v obou komorách českého parlamentu, kladného stanoviska české vlády a dvou rozhodnutí Ústavního soudu ve prospěch Lisabonské smlouvy, Klaus smlouvu nakonec podepsal.

Za jeho částečné vítězství bude nyní vydávána česká výjimka z Evropské listiny základních práv, která měla Čechy údajně ochránit před majetkovými nároky sudetských Němců, a jejíž přijetí si Klaus stanovil jako podmínku ratifikace.

Nyní, kdy Klaus Lisabon podepsal, je nutné jasně dodat k již vyslovenému A také B: výjimka by neměla, a nejspíš ani nemůže vstoupit v platnost.

Napadena může být, a jistě i bude, ze dvou důvodů.

1. Procedura, které bylo k vyjednání výjimky použito, obešla český parlament. Ten schválil Lisabonskou smlouvu bez jakýchkoliv výjimek, Klaus nyní ratifikoval tuto parlamentem schválenou smlouvu. Skutečnost, že na žádost prezidenta vláda vyjednala bez posvěcení parlamentem výjimku z dokumentu, který obě komory parlamentu schválily ústavními většinami, je více než problematická.

Je samozřejmě možné požádat parlament, aby tuto výjimku dodatečně posvětil, ale vyvstane zásadní spor o to, zda tak parlament musí učinit opět jen ústavní většinou, nebo zda bude stačit prostá většina - například v podobě hlasování o přístupové smlouvě s Chorvatskem, do níž by výjimka měla být zahrnuta.

Až se o výjimce začne v parlamentu jednat, nebudou její šance příliš dobré, protože některým stranám se nelíbí, že byla kvůli údajné ochraně před majetkovými nároky sudetských Němců suspendována celá Evropská listina základních práv. Jen těžko se najde parlamentní shoda na podpoře takto vyjednané výjimky.

Už proto by bylo žádoucí, aby parlament o této věci jednal před tím, než bude hlasovat o přístupové smlouvě, do níž bude výjimka zahrnuta, protože jinak by mohl parlament zmařit členství země, která na svoji šanci stát se členem EU už dlouho čeká. Pokud by parlament výjimku neodhlasoval, vláda by musela Evropskou radu požádat o její zrušení.

2. Až Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, nabudou čeští občané všech práv podle Evropské listiny základních práv, tedy i ochrany ze strany evropských soudů. A právě z hlediska ochrany jejich práv je nemyslitelné, že by je v určitém okamžiku měli opět ztratit kvůli „Klausově“ výjimce.

V tomto ohledu se česká výjimka zásadně liší od polské a britské, protože pro zmíněné dvě země nezačne Evropská listina základních práv vůbec platit. Svoje výjimky si totiž vyjednaly v podobě protokolu připojeného k Lisabonské smlouvě, kterou i s tímto protokolem ratifikovaly všechny členské země EU, jakož i parlamenty Velké Británie a Polska.

Je tudíž téměř jisté, že se na český Ústavní soud obrátí nejen jednotlivci ale i instituce (například odbory), aby nařídil vládě Klausovu výjimku zrušit, protože kdyby vstoupila v platnost, ztratili by občané již nabytá práva. Ta lze podle Ústavy suspendovat pouze v mimořádných případech. Údajná ochrana před majetkovými nároky, které navíc podle expertíz kvůli Lisabonu nehrozí, k nim rozhodně nepatří.

(www.pehe.cz)