Leden 2010

Rozmlouvání s duchy

Pavel Barša

Polozapomenuté démony vytáhly na světlo až knihy Jana T. Grosse a Anny Bikontové. S nadějí, že mluvení o nich zlepší svět příštích generací. Vesnice Jedwabne leží v oblasti polského východního pohraničí, kterou na základě paktu Ribbentrop-Molotov připojili v září 1939 ke svému území Sověti. Po německém dobytí v ní 10. července 1941 Poláci zavraždili několik set svých židovských sousedů. Do centra pozornosti polské veřejnosti se však tato událost dostala až šedesát let poté, a to mimo jiné i díky knize sociologa a historika Jana T. Grosse s výmluvným názvem Sousedé. Jejím výslovným záměrem bylo přestat se konečně vyhýbat analýze polskožidovských vztahů ve válečných letech. Poláci si podle Grosse měli přiznat, že nebyli pouze spoluoběťmi Židů, ale také spolupachateli zločinů na Židech.

Jak podrobně dokládá bývalá disidentka a nyní novinářka listu Gazeta Wyborcza Anna Bikontová, mnozí Poláci včetně profesionálních historiků omlouvali masovou vraždu v Jedwabném a obdobné protižidovské akty Poláků po nacistickém zabrání Polska v létě 1941 poukazem ke kolaboraci Židů se sovětskými okupanty mezi zářím 1939 a červnem 1941. Spor o interpretaci masakru v Jedwabném dobře symbolizuje vzájemné inkriminace v regionech, které na přelomu 30. a 40. let přecházely mezi německýma a sovětskýma rukama – oblast kolem Jedwabného byla napřed obsazena Němci, pak byla předána Sovětům, kteří ji ztratili v létě 1941, ale znovu ji obsadili o několik let později. Byli-li Židé obviňováni z kolaborace s protipolskou politikou sovětské správy, Poláci byli obviňováni z kolaborace s protižidovskou politikou nacistické správy. Toto druhé obvinění nebylo ovšem nikdy přijato převládajícím veřejným míněním v Polsku: zatímco spolupráce Židů se Sověty pro něj byla nezpochybňovanou samozřejmostí, spolupráce Poláků s Němci pro něj byla tabu.

A přitom o vítání Němců jako osvoboditelů ve východním pohraničí nemůže být podle Grosse pochyb, včetně pozitivního vztahu, který alespoň v prvních týdnech měla k německé okupaci Armija Krajowa: „Místní obyvatelé rychle ustanovovali správní orgány poslušně se podřizující vůli Němců a připojili se aktivně k Vernichtungskriegu (vyhlazovací válce) namířené proti ,Židům a komisařům‘.“ Podle Grosse je daleko méně historických dokladů o obdobném vítání Sovětů Židy v září 1939, které bylo dlouhou dobu polským veřejným míněním i polskou historiografií považováno za nepopiratelný fakt. Houževnatost, s jakou se udržuje tato představa navzdory absenci věrohodných dokladů, svědčí podle Grosse i Bikontové o tom, že Poláci vytěsňují své vítání Němců a kolaboraci při jejich vyhlazování Židů právě obrazem Židů, kteří vítají Sověty a kolaborují s nimi na zatýkání a deportaci Poláků.

Grossova kniha byla v polštině publikována na jaře 2000 ve stejné chvíli, kdy byl polskou televizí vysílán dokumentární film Agnieszky Arnold Kde je můj starší bratr Kain? (s krátkým interview s dcerou majitele stodoly, v němž byli upáleni Židé z Jedwabného) a kdy vyšel v deníku Rzeczpospolita článek Andrzeje Kaczyńského o masakru v Jedwabném. Film i článek potvrzovaly, že obyvatelé Jedwabného navzdory veřejnému mlčení vědí velmi dobře o tom, co se v červenci 1941 stalo. Polský Ústav národní paměti ohlásil, že se bude případem zabývat. Od listopadu 2000 do července 2001 proběhla v masových médiích, časopisech i odborných periodicích diskuse o Jedwabném a vztahu Poláků a Židů, která otřásla mýtem o jednoznačně antinacistických postojích polské společnosti v době nacistické okupace.

V červenci 2001 se polský prezident v Jedwabném omluvil za masakr na pietním obřadu k šedesátiletému výročí masové vraždy, který přenášela polská televize. V roce 2002 vydal Ústav národní paměti knihu věnovanou masakru, která potvrdila hlavní Grossovy teze o plánovaném charakteru masakru a svobodném jednání polských pachatelů, i když odhadovala počet obětí na 300 až 400, zatímco Gross odhaduje, že jich muselo být kolem tisíce. Gross každopádně končí druhé anglické vydání své knihy z roku 2002 s uspokojením – zdá se, že pamětní blok byl prolomen a že morálně nelichotivá fakta z válečné minulosti jsou kolektivně zpracovávána a integrována do polského národního vědomí.

Šest let po vydání Sousedů se Gross vrací k polsko-židovským vztahům v knize věnované pogromům, které očekávaly ty polské Židy, kteří se po válce vraceli z nacistických a sovětských táborů. Jeden z prvních se odehrál v Krakově 11. srpna 1945. K nejkrvavějšímu došlo 4. července 1946 v městě Kielce. Poláci při něm zabili čtyřicet lidí, kteří přežili nacistickou genocidu. Celkem zahynulo při poválečných pogromech kolem 1500 Židů a v jejich důsledku pak utekla z Polska většina těch, kteří nacistickou genocidu přežili.

Zatímco případ Jedwabne dokládá, že Poláci vraždili Židy na začátku této genocidy, případ Kielce dokládá, že je vraždili i po ní – s plným vědomím toho, co mezitím Židé prožili. Gross nepotvrzuje názor převládající v polské historiografii, že by masakr byl vyprovokován manipulací komunistické strany, ani to, že by plynul z nenávisti Židů za jejich kolaboraci s komunisty. Uvádí dva hlavní hlubinné motivy pogromů. Jedním byl strach Poláků o ztrátu výhod, které získali díky tomu, že je nacisté připravili o takřka tři miliony jejich spoluobčanů. Druhým byla snaha zbavit se těch, kteří jim samou svou existencí připomínali jejich nedávná morální selhání a zločiny. Také v případě Poláků tedy platil sarkasmus, jenž se tradoval mezi přeživšími Židy o Němcích: Nikdy nám neodpustí, co nám udělali.

Polské diskuse o Jedwabném i poválečných pogromech sice začaly tázáním po spolupráci Poláků na nacistickém vyvražďování Židů, skončily však tázáním po spolupráci Židů na sovětském útisku Poláků. Jak poznamenala v jedné z amerických recenzí první Grossovy knihy historička Marci Shoreová, přes zjevnou účelovost této reakce z polské strany nelze popřít, že vztah Židů a Poláků ke komunismu a nacismu skutečně byl asymetrický. To však neplynulo z nějakých esenciálních ideologických sklonů obou skupin, ale z rozdílu v příležitostech k přežití, které pro jejich příslušníky nabízely tyto dva režimy. Tento rozdíl je specifickým projevem obecnějšího rozdílu ve vztahu Židů a Poláků k pravicově-nacionalistickým a levicově-internacionalistickým ideologiím první poloviny 20. století. Na větší přitažlivosti, kterou měly levicové proudy polské politiky pro mladé Židy po první světové válce ve srovnání s jejími proudy pravicovými, není nic záhadného. Asimilace neskýtala příliš nadějné vyhlídky – obzvláště těm mladým Židům, kteří pocházeli z vesnic a malých měst, kde se jen stěží dalo docílit sociální anonymity. Vedle několika sionistických organizací a kulturně autonomistického Bundu pak byly alternativou právě internacionalistické levicové strany – socialistická a komunistická –, které ve svých programech slibovaly, že spolu s třídní diskriminací zruší i diskriminaci etnickou včetně antisemitismu.

Polská dělnická strana, která se po druhé světové válce stala hlavním Stalinovým nástrojem zavádění sovětského režimu v Polsku, měla k Židům dvojznačný vztah. Na jedné straně si její představitelé včele s Władysławem Gomulkou uvědomovali, že se bez Židů na důležitých postech neobejdou, na straně druhé chápali přítomnost Židů ve svých řadách jako handicap právě vzhledem ke špatnému obrazu, který to vytvářelo v očích širokých lidových vrstev. Jak připomíná Gross ve své druhé knize, jedním ze tří bodů, v nichž Gomulka sebekriticky hodnotil svou činnost v dopise Stalinovi z prosince 1948 – poté co byl kvůli „nacionalistické úchylce“ v září 1948 odvolán z postu prvního tajemníka – byl příliš velký počet Židů, kterým dovolil zaujmout důležité pozice ve stranickém aparátu. Gomulka tím jen vyjadřoval obecné mínění, převládající ve vedení jeho strany. „Od úplně prvního okamžiku poválečného uchopení moci utíkali komunisté v Polsku od jakýchkoliv domnělých spojení mezi Židy a komunisty, jež stranu poškozovaly a o nichž věděli, že se o ně veřejnost zajímá.“ Současně sami židovští komunisté zápasili s nezájmem a nepřátelstvím naprosté většiny polských Židů ve vztahu ke komunismu, o nichž svědčí mimo jiné fakt, že mnozí Židé z Polska, v němž komunistická strana upevňovala svou moc, utíkali.

Je ovšem také pravda, že někdy i ti Židé, kteří nesdíleli komunistické přesvědčení, byli loajální k poválečnému komunistickému režimu – ostatně podobně jako k jeho předválečnému autoritářskému předchůdci –, a to především kvůli tomu, že byl jedinou, jakkoliv nejistou zárukou bezpečí tváří v tvář antisemitismu polské společnosti, antisemitismu, s nímž byli spjati právě nepřátelé komunistů – nacionalisticko-katolické elity v čele s Polskou lidovou stranou Stanisława Mikołajczyka i podzemní organizace, u nichž se nenávist ke komunistům organicky spojovala s nenávistí k Židům právě kvůli bludu o židokomuně. U mnoha Židů tedy loajalita k poválečnému režimu neznamenala náchylnost ke komunismu, ale pouze volbu té nejméně nebezpečné alternativy z těch, které byly k dispozici.

Z analýz Grosse i Shoreové na každý pád plyne, že relativně malá hrozba komunismu v očích Židů nebyla dána jen srovnáním s nacismem, který se je pokusil vyvraždit, ale také ze srovnání s antisemitismem pravicově-nacionalistického křídla polské politiky. Komunistický internacionalismus byl explicitně antiantisemitský a tedy alespoň na první pohled pro Židy méně hrozivý. Jak ukazuje historie sovětských režimů, ideologické zásady však nebránily komunistům otevírat se nacionalistům, bez čehož by jen stěží mohli získat alespoň minimum loajality od podmaněného obyvatelstva. Tato nacionalizace sovětských režimů, jejímž předobrazem bylo oživení ruského nacionalismu Stalinem v průběhu druhé světové války, šla ruku v ruce s příležitostným osvojováním antisemitismu, jenž představoval organickou součást většiny východoevropských nacionalismů. Ačkoliv procesy s antisemitským podtextem přišly až na přelomu 40. a 50. let, komunisté ve východní Evropě museli od počátku volit mezi Židy a jejich místními nepřáteli, včetně pronacistických kolaborantů. Gross dochází k závěru, že v Maďarsku i Polsku byla volba jasná. Mnozí radikální nacionalisté byli podle něj kooptováni do vznikajících struktur komunistických států.

Podle Grosse tedy byl antisemitismus těsně po válce sice rétoricky odsuzován, ve skutečnosti s ním však polští komunisté hledali jakýsi modus vivendi, který by jim umožnil získat si na svou stranu nebo alespoň neprovokovat populaci, které chtěli vládnout. Tato mlčenlivá „dohoda“ umožňovala opomíjet židovský osud za okupace a nepřímo napomáhala odchodu zbylých Židů do emigrace. K procesu ustavování komunistické vlády v Polsku tedy de facto patřilo očišťování Polska od Židů. „Poslední ‚čisticí‘ zásahy byly uskutečněny během dvou vln židovské emigrace, obou povolených a iniciovaných komunistickými úřady, v letech 1956–1957 a 1968–1969. Pod dozorem téhož muže, který byl v roce 1948 obviněn z ‚nacionalistické úchylky‘ a v roce 1956 se vrátil k moci jako vlastenecký komunista ... Židé nepřinesli do Polska komunismus…ale spíše byli po tisícileté přítomnosti kvůli politickému prospěchu nakonec z Polska komunistickým režimem vytlačeni… Komunističtí vládcové uskutečnili sen polských nacionalistů tím, že vytvořili etnicky čistý stát.“ Poslání vzdělanců V jedné z dalších knih mluví Gross o svém historickém zkoumání polských dějin mezi léty 1939 a 1948 jako o „vymítání duchů, kteří zničili životy generace našich rodičů“. On i Bikontová hrají roli „svědomí národa“, kterou východoevropským vzdělancům a intelektuálům přisoudil nacionalismus 19. století. Vytahují na světlo polozapomenuté démony v naději, že mluvení o nich zlepší svět příštích generací – že povede k takové rekonstrukci polské kolektivní identity, která, jak píše Gross v Sousedech, do sebe zahrne nejen výjimečné skutky polských géniů, ale také výjimečné skutky polských kolaborantů a vrahů.

***

Bibliografie

Strach. Největší poválečný protižidovský pogrom. Esej v historickém výkladu Jan T. Gross Přeložili Vlastimil Dominik a Markéta Páralová Tardy. Vydalo nakladatelství Jota, Brno 2008, 356 stran.

Neighbors. The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne, Poland Jan T. Gross Vydalo nakladatelství Penguin Books, New York 2002, 261 stran.

My z Jedwabneho Anna Bikont Přeložil Jiří Vondráček. Vydalo nakladatelství H&H, Praha 2008, 616 stran.

Conversing with Ghosts. Jedwabne, Żydokomuna and Totalitarianism Marci Shore In: Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History 6, 2 (Spring 2005), strany 345–374.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)