Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2010


Jak se cítí zabraní záborci?

Finrod Felagund

Když jsem před nějakou dobu četl článek o tom, kterak se karlovarští Češi (a jejich zastupitelé) bouří proti ruským obchodům popsaným azbukou, musel jsem se cynicky od srdce zasmát. Je úsměvné pozorovat lidi, kterým chybějí argumenty a mají pocit, že se za něco musejí spravedlivě bít. Je to i tento případ.

Ne že bych na českém území ruské manýry viděl rád; jsou často spojeny s organizovaným zločinem, jistou spontánností a hlučností, která mi je cizí - či s ruským smyslem pro estetický "vkus", který bych radši vkusem ani nenazýval. Přesto všechno mi činí škodolibé potěšení, když vidím, jak místní rozhořčení občané narážejí, když mají říci, proč tam ty Rusy nechtějí. Jako první se totiž nabízí starý dobrý argument "domáckosti": je to tu naše, my jsme tu doma, tak koukejte vypadnout. Když ty lidi pozoruji v jejich svatém zápalu, tak občas mi přijde, jakoby budili dojem němých lidí - protože kdykoliv by rádi zakřičeli cosi ve smyslu onoho domáckého argumentu, zatlačí je svědomí - ona to jejich země totiž není. Když před šedesáti lety bandité s písmeny RG na uniformě vyháněli německojazyčné obyvatelstvo (nejen) ze Sudet, kradli s pocitem, že co si uzmou, to jim i zůstane. Pravda, od té doby tři generace přešly, přesto většina lidí v Karlovarském kraji jsou minimálně potomky těch, kteří mají na svědomí zdejší devastaci. A teď najednou když se ve městě, které bývalo Carlsbad a ze kterého se pomalu ale jistě stávají ???????? ????, objeví ruské nápisy - je oheň na střeše. A to prosím ani Rusové místní nevyhánějí s povolením vzít si s sebou jen 20 kg na osobu a žádné cennosti, ba ani je (systematicky) nezabíjejí.

Není to tak dávno, co se leckdo v České republice pohoršoval nad slovenským jazykovým zákonem; mnozí se tvářili, že oni sami jsou dál, že se nezabývají takovými "spory minulosti" a nejsou tak "zakomplexovaní". Jak říká jedno hezké české přísloví - kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Jak je možné, že se ti, co se smáli Slovákům, nesmějí teď karlovarským zastupitelům za jejich hloupost? Hloupost to totiž je. Ano, umím si představit, v čem je zakopaný pes; zatímco maďarština, němčina, angličtina či čínština mohou na obchodech klidně být, ruštiny se tak trochu štítíme. Ruština (stejně jako cokoliv, co poukazuje na srovnání s Ruskem) se totiž, často právem, považuje za cosi krajně neestetického a dělajícího ostudu před západním světem především kvůli průvodním jevům, které ji doprovázejí. Nevím, kdo z našich ctěných čtenářů byl v Rusku, já ano, a to nejen v Moskvě či Petrohradě - a jestli mě něco hodně praštilo do očí, tak to bylo prostředí, které působí odlidštěně, neosobitě, chladně a zároveň vlezle. Ačkoliv je to nejspíš politicky nekorektní říkat, myslím, že tohle jsou přesně důvody, proč karlovarští zastupitelé nechtějí, aby ve městě byly ruské nápisy; přesto je jejich chování přinejmenším trapné. Kdyby místo "jazykových zákonů" se radši soustředili na to, aby dokázali nabídnout atraktivitu Karlovarského kraje jeho původním obyvatelům či obecně lidem z blízkého Bavorska či Saska, kteří by si rádi koupili nějaké domy a začali na nich pracovat, nemuseli tam přijít Rusové i se svými manýry.

Když vstupovala Česká republika v roce 2004 do Evropské unie, vyjednala si sedmileté přechodné období pro občany Německa a Rakouska na kupování nemovitostí a půdy, protože mnoho Čechů mělo ze své vlastní historie tak trochu - jak my Češi říkáme - Minderwertigkeitskomplex; sami totiž sedí na zemi, která není historicky jejich. Před šedesáti lety ji ukradli, a když jim ji dnes někdo "skupuje", protestují. Před vstupem do EU se mohlo zabránit tomu, proti čemu karlovarští dnes bojují, a to naprosto elegantně - dnes mohli být spoluobčané Čechů v Karlových Varech Němci zvyklí na to mít u sebe doma pořádek, kteří by městu nedělali ostudu. Jenže dnes je pozdě, tak nezbývá, než poslat karlovarské radnici smajlík s přáním: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

(www.nekorektne.com)



Zpátky