Leden 2010

Sedmnáctý listopad po dvaceti letech

Finrod Felagund

Dnes večer to bude přesně dvacet let poté, co bylo brutálně rozehnáno pokojné shromáždění demonstrantů v Praze na Národní třídě a sedmdesát let poté, co byl při podobné demonstraci proti nacistickému režimu zabit student Jan Opletal. Je to dobrý čas nejen na vzpomínky, ale i na rekapitulaci, čeho jsme za posledních dvacet let (ne)dosáhli.

Jsem vcelku zvyklý od voličů KSČM slýchávat, jak bylo za komunistů dobře, případně jak je teď na tom společnost hůř. Vzhledem k tomu, že se od těchto lidí nic rozumného ani čekat nedá, mě to zrovna dvakrát nepřekvapuje. Co mě ale nejen překvapuje, ale i rozhořčuje je fakt, že podobnou rétorikou se často ohánějí lidé, kteří komunistům nemohou přijít na jméno. Ačkoliv jedna skupina říká "dřív bylo lépe" a jedna "mohlo být teď lépe, kdyby se (ne)udělalo XY", obě se shodnou na tom, že současný stav je špatný a že tomu šlo předejít. Nedělám si iluze o tom, že je současný stav nějaký vynikající - ostatně pravidelní čtenáři našeho serveru to dobře vědí. Ale zároveň jsem si takřka jistý, že až na pár věcí, které by se daly spočítat na prstech, jsme nikam moc dál postoupit nemohli.

Předně v roce 1989 prakticky nikdo nevěděl, jak má demokratická společnost vypadat a fungovat. Mnoho lidí si kladlo mnoho nereálných cílů, zaznívaly (a myšleny vážně!) tak absurdní názory jako že doženeme Rakousko za pár let. Lidé si tehdy často mnohdy neuvědomovali, do jak špatné pozice je komunisté dostali a jak zaostalá země vlastně doopravdy je. Nevědomost, nedostatek zdrojů a především politická skladba populace byly obrovské překážky jakémukoliv rozumnému vývoji státu. Je třeba si uvědomit, že ty miliony komunistů a normalizačních prospěchářů se přes noc nevypařily - bylo s nimi třeba dále žít. Země byla tak otrávená po všech stránkách po čtyřicetileté devastaci, že nebylo možné začít stavět slušný, tržně orientovaný stát, kde by se zároveň nekradlo.

Pamatuji si na obrovský kulturní šok mnohých mých spolužáků, když jsem někdy počátkem tohoto milénia byl z gymnázia na výměnném pobytu v Holandsku a když tito viděli nezneužívanou benevolenci jak ve společnosti, tak v holandském školství. Ze všech stran zaznívalo "no je to úžasné, ale u nás by se to každý snažil podvést". Neříkám, že nesnažil - nejspíš ano - ale přesně to ukazuje na stav, ve kterém česká společnost toho času byla a ve kterém dodnes je. Pomalu se až v posledních letech česká společnost začíná rozkoukávat v tom, že lze nevyužít nabízené možnosti. Komunistický režim dusil lidi tak, že se snažili všechno, na co režim se svými důtkami nedosáhl, využít. Když posléze drábové zmizeli, měli lidé pocit, že nepřijde-li za něco okamžitě trest, je to možné udělat. Jistě, to není pozitivní vlastnost, ale vyhnout jsme se tomu nemohli.

Mnozí mí kolegové nadávají na to, že to, co tu dnes je, není žádný ekonomicky svobodný stát, že je tu socialismus a kdo ví, co ještě, ale tito lidé nechápou, že jsou podobnými utopisty, jako ti z KSČM, jen s opačným znaménkem - není možné, jakkoliv bych si to nakrásně přál i já sám, vytvořit ekonomicky svobodný stát bez svobodomyslných lidí. Když budeme mít velké štěstí a nestane se žádný nečekaný zvrat, tak - a průzkumy veřejného mínění mezi mladými lidmi tomu nasvědčují - za nějakých patnáct let se ekonomicky svobodného státu dočkáme. Takový stát tu nikdy od roku 1989 nebyl a přijít ani nemůže, dokud většinu ekonomicky aktivní společnosti nebudou tvořit lidé, kteří byli nepokřivení komunistickým, a to zejména normalizačním viděním světa. Ať už je dnes situace jaká je, zásadně lepší být nemohla, ať už by se kdokoliv snažil, jak by chtěl; jednoduše není tu na takový cíl zatím dost lidí.

Jsme na dobré cestě - a pokud nás někdo neotočí buď nazpět do náruče matičky Rusi, nebo do nějaké podobně slepé uličky, jako byla ta komunistická (mám tím na mysli izolacionismus v jakékoliv podobě), tak ke slušné občanské společnosti tak za dalších patnáct-dvacet let dojdeme. Sečteno a podtrženo, v prvním poločase má naše mužstvo pár červených karet, sem tam nějakou žlutou, ale nepřítel, tedy zátěž naší minulosti, je na tom mnohem hůř. Když nedojde k něčemu nečekanému, za dvacet let budeme žít v takovém státě, za který se nebudeme muset stydět.

(www.nekorektne.com)