Leden 2010

Univerzalismus jako prapůvod ideozločinu

Finrod Felagund

Máloco poškodilo naši společnost a přibrzdilo vědecký, technologický i duchovní vývoj naší západní civilizace jako univerzalismus. Jde o stále se opakující princip bez ohledu na jméno, které se mu dává - existuje jedna pravda, jeden správný výklad, jeden vůdce, jeden sjednocený lid, který směřuje z jedné (temné) minulosti k jedné (světlé) budoucnosti. Samozřejmě, že způsob, jak se tam dostat, je jen jeden - být v jednotě a následovat jednoho vůdce; a pokud jsem to zapomněl poznamenat - tato pravidla jsou samozřejmě univerzálně platná. Seznamte se, prosím, s ideologickým jádrem, které je společným jmenovatelem těch nejzrůdnějších ideologií a zločinů na této (jedné) planetě.

Přesvědčení, že existuje jeden princip, jeden výklad, jeden lid a jeden vůdce není tak staré, jak by se nám mohlo dnes zdát - v našem kolektivním povědomí je, že tento princip je tu s námi odnepaměti. Není tomu ovšem tak - první univerzalistické myšlenky se nám objevují v judaismu a v zoroastrismu, nicméně ani jedno z těchto náboženství kromě základní myšlenky víry v jednoho Boha-stvořitele nenaplňuje univerzalismus jinde. Judaismus uplatňuje víru v jednoho stvořitele pouze v rámci své komunity, chybí v něm prvek mesianismu jako součást "pravé" víry - a tím se univerzalistické cesty v podstatě zříká, protože pro něj není problém existence jinověrců. Zoroastrismus sice věří v jednoho Boha-Stvořitele, ale svět představují dvě bytosti, svatý dobrý duch Spenta Mainju (bylo by zajímavé zjistit, zdali není spojení mezi křesťanským Duchem svatým a zoroastriánským dobrým duchem) a zlý duch Angra Mainju, přičemž každého z nich reprezentuje několik nižších duchů, resp. v případě těch zlých - démonů, kde tyto osoby mají podobnou váhu, jako bohové a bohyně z evropských antických pantheonů. Mesianismus a univerzalismus v podobě nutnosti šíření "jediné správné pravdy" zoroastrismu rovněž chybí.

První náboženství, které univerzalismus povýšilo opravdu na univerzální jádro všehomíra bylo křesťanství. Tento koncept se ukázal býti po všech stránkách velice funkčním zejména v období, kdy byli křesťané pronásledováni; drželo to jejich komunitu při životě i při systematické likvidaci jejich vůdců. Problém ovšem nastal v momentu, kdy se stalo křesťanství státním a jediným povoleným náboženstvím v rámci Římské říše - tehdy nabylo dojmu, že je-li takové náboženství univerzálně platné v rámci tak velké říše, z níž většina jejích obyvatel se za celý život nedostala ven, je urážkou státního náboženství existence jiných myšlenek "tam venku". Kvůli vysoké světské moci katolické církve (a později církve pravoslavné v Byzanci) nebylo daleko k přesvědčení, že urážka náboženství (kterou mohlo být jednoduše to, že někdo věřil v něco jiného) je zároveň i urážkou státu.

Tento princip byl ještě silněji umocněn v islámu, který za základní identifikaci nepovažuje státní občanství, nýbrž příslušnost k muslimskému společenství, tzv. ummě, a tedy nebyl velký problém přesvědčit vlastní věřící o tom, že to, že někdo nevěří v totéž, co oni (a tedy například necítí se povinen být vázán těmitéž pravidly), de facto celou ummu uráží. Islám, stejně jako křesťanství, obsahuje mesianismus jako jeden ze základních prvků své víry; dá se říci, že pokud křesťan či muslim svou víru nešíří dál, není dobrým křesťanem či muslimem.

Jak šel historický vývoj dál, opusťme platformu náboženství, neboť na té k velkým změnám nedocházelo, a podívejme se do politické filosofie. V roce 1651 uveřejnil anglický politolog a filosof Thomas Hobbes svou stěžejní knihu Leviathan, v níž vytvořil dva principy: společenskou smlouvu a etatismus, tedy víru v silný, suverénní stát. Zatímco společenská smlouva se stala základem pozitivního práva a liberalismu (bez ní je podle Hobbese člověk člověku vlkem v permanentní válce, která je pro člověka nevýhodná), etatismus se stal prvkem silně antiliberálním a v podobě suveréna opět univerzalistickým. Tentokrát nikoliv Bůh, ale stát byl povýšen do role jediné a absolutní spravedlnosti či pravdy - nutno podotknout, že stát podle představ roku 1651 byl především ztělesněním osoby suveréna-absolutního vládce, který vládl podle své libovůle a ničím nebyl z praktického hlediska vázán.

Ideologickou "nálož" etatismu dalo až myšlení, které paralelně probíhalo ve Francii a na území pozdějšího sjednoceného Německa, které se snažilo odvrhnout starou přestavu státu, kterého ztělesňuje suverén a nahradit ji něčím jiným. Zatímco ve Francii - mimo jiné za pomocí myšlenek Velké francouzské revoluce - zvítězil koncept sekulárního a nadetnického občanství (tedy "nezajímá nás, jak mluvíš, jsi občan Francie a vyznáváš ideály Republiky, tedy jsi Francouz) a jeho univerzalismu (tzn. myšlenka, že tyto hodnoty jsou jediné správné, má smysl je vyvážet, kdokoliv je přijme, je občan a tedy "náš", a kdokoliv je odmítne, je nepřítel); v německojazyčných zemích, jakož i v některých zemích slovanských, se rozšířila myšlenka německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera, který se považuje za zakladatele kolektivní identifikace s jazykem (hlavně s kmenovými, národními zvyky - pozn. red. CS-magazínu) a - aniž by to sám Herder chtěl - otcem moderního nacionalismu. Jeho myšlenky živily mimo jiné německé i české národní obrození a staly se tak prvním náznakem budoucího jazykového nacionalismu, který později pomohl rozpoutat druhou světovou válku. Byla to právě nešťastná kombinace víry v univerzální dobro a oddanost státu (etatismus) v kombinaci s myšlenkami takového národního obrození, která vytvořila teprve v 19. století myšlenku národního státu - který dnes tolik lidí považuje za "přirozený".

Ve stejné době zároveň Karl Marx a Fridrich Engels vydávají Manifest komunistické strany a stávají se na základě tradice Hegelovy (o dialektice, nevyhnutelném lineárním vývoji, kde opět člověk jako jednotlivec má život předurčen univerzálním principem) a Hobbesovy (stát jako absolutní suverén) otci zakladateli nové agresivní univerzalistické ideologie, která (a zde inspirace od křesťanství) si dává za cíl nastolit univerzální impérium lidí věřících v tentýž ideál, a to revolucí, která je nevyhnutelná a každá společnost na světě k ní skrze předchozí buržoazní revoluci nevyhnutelně spěje. Komunismus se tak stává univerzalistickým náboženstvím bez Boha, kde Boha nahrazuje idea zvaná Dějinnou pravdou, či Dějinnou nutností, která je však uctívaná stejně, jako by šlo o Boha-Stvořitele.

Zlatým obdobím univerzálních myšlenek lze bez nadsázky označit 20. století, kterému dominovaly dvě nejzrůdnější univerzalistické ideologie, jaké dějiny kdy viděly: nacismus a komunismus. Nacistická myšlenka se zrodila jako kombinace etatismu, nacionalismu (přesvědčení o vyvolenosti národa), rasismu (přesvědčenosti o vyvolenosti jediné správné rasy), kolektivismu (jedinec je ničím, jeho smysl bytí je jen jako jednotka v rámci velké společnosti) a socialismu (přesvědčenosti o nutnosti silného přerozdělujícího státu složeného z mas) kombinovaného s přesvědčením o nepochybném směřování celého světa k takovému modelu a to pokud možno na pořád (ohraničení na tisíc let je tak abstraktní, že nemá ani smysl). Na druhé straně komunismus se zrodil jako kombinace etatismu, socialismu, kolektivismu, třídní nenávisti (rozdělení lidí na proletáře a ty ostatní, přičemž pouze proletáři byli těmi vyvolenými a i narodit se do buržoazní rodiny bylo dostatečně špatné na to, aby to bylo považováno automaticky za zločin) a to rovněž - jak překvapivě - na věčné časy, celém světě a nikdy jinak.

Po racionálním (a jen tak mezi námi - velmi prosperujícím a bezpečném) devatenáctém století se dvacáté století ukázalo s iracionalitou a vírou v univerzalismus těch nejhorších myšlenek, jaké lze v lidské duši nalézt; nicméně bylo by chybou nevidět kvůli vysoce čnícím zločinům nacismu a komunismu nevidět zločiny a renesanci ideologií náboženských. Jen tak namátkou - španělská občanská válka byla de facto válkou špatných (frankistů) s ještě horšími (komunisty), kde je pravda, že generál Franco nebyl sice žádný terorizující bolševik s rozsahem, jakému jsme byli svědky ve východní Evropě, ale který si, ač menší, svůj teror na vlastní pěst provozoval také, a to za výrazné účasti katolické církve. Silná pozice státu a zneužití demokracie univerzalisticky teistickými občany (tedy stát může páchat svinstva ve jménu šíření jediného "dobrého" náboženství, když to má navíc posvěceno ve svobodných volbách) způsobila teror vůči jinak smýšlejícím či katolické doktríně se protivícím lidem například v Irsku (tzv. Magdalene Asylums). Dvacáté století je rovněž stoletím obrovského vzestupu islámského etatismu a rozšíření teokracií v muslimském světě; jen tak namátkou: Muslimské bratrstvo (1928), íránská revoluce (1979) či opanování většiny Afghánistánu hnutím Tálibán (1996).

Z dnešního pohledu nám přijde neuvěřitelné myšlenkové nastavení lidí před univerzalismem, který v té či oné formě prakticky na celém světě zvítězil (i tam, kde je polyteistické vyznání jako například hinduismus spolehlivě funguje náhrada za univerzalismus politický - v případě Srí Lanky jde o nacionalismus, v případě Indie dříve koketování se socialismem a průběžně univerzalistická doktrína Indického národního kongresu založená na nacionalismu), ale jak to tak vypadá, stal se univerzalismus tou nejpopulárnější a nejpřitažlivější slepou uličkou lidských dějin všech dob. Lidé se mezi sebou zabíjeli vždy - a odjakživa cítili potřebu spolu bojovat, je to pro ně tedy přirozené. Ale až do počáku univerzalismu, který dostal do rukou státní moc a potřebu se šířit, se mezi sebou lidé zabíjeli prakticky výhradně pro tak "přízemní" věci jako majetek či půda. Teprve univerzalismus jim dal možnost zabíjet za myšlenku, za ideál. Před touto dobou bylo normální nejen jinakost tolerovat, ale považovat ji za věc naprosto přirozenou; tragédie je, že dějiny univerzalismu v našem celospolečenském diskursu považujeme za dějiny pokroku. Stojí tedy za to se zeptat: stál nám ten pokrok vůbec za to?

(www.nekorektne.com)