Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2010


Nekorektní komentář k švýcarskému referendu

Luděk Frýbort

Prsty mě sice všelijak svědí, ale dal jsem si závazek, že budu v následujících odstavcích tolerantní, jak to jen svedu, aniž by se mi dle současného mravu stala z tolerance podlézavost. Oč jde: proběhlo nedávno ve Švýcarsku lidové hlasování o tom, má-li či nemá být muslimské menšině povolena stavba dalších minaretů. Což se nezdá být událost natolik památná, aby bylo nutno o ní spisovat traktáty pro české publikum, ale poprask, jenž celosvětově následoval a dosud neutichl, hovoří jinou řečí.

Účast na referendu byla nad očekávání vysoká a navzdory všem doporučením hlasovalo pro návrh zákazu 57,5 % oprávněných občanů. To byl úspěch, jakého se sami navrhovatelé nenadáli. Můžeme z něj vyčíst něco víc než jen okamžitý stav nálad v jedné evropské zemi; je potvrzením rozporu, v němž se ocitá celý Západ se svými zásadami svobody a demokracie. Vlády, církve, veškerá intelektuální elita vší mocí a vlivem hlásají, doporučují a veřejnosti vnucují svůj vlastní, nade vše povýšený názor, kdežto obecný lid toho nedbaje si myslí také svoje. Elitární kruhy jsou ovšem pro svobodu; bez svobody ani ránu. Ale ocaď pocaď, prosím, jak se tak pěkně česky říká. Svoboda ... inu, taková vznešená fráze k zapsání do ústavy. Provozní praxí se však stala tvrdá cenzura ve prospěch názoru jediného, grémii mudrců neomylných a mimo veškerou demokracii stojících vysloveného, jejž kdo se odváží kritizovat, sám si může za vyloučení se společnosti těch, s kterými se mluví. I myslí si řadový občánek ledacos, ale veřejně nevyslovuje, aby nebyl za psa. Ani když je například tázán, jak hodlá odpovědět na otázky referenda. S hlasovacím lístkem v ruce, sám a nikým nekontrolován, to už je jiná, to už dá průchod svému necenzurovanému názoru. A to je, prosím, Švýcarsko s jeho sedmisetletou tradicí lidových hlasování. S jakým oprávněním je ještě možno mluvit o demokracii tam, kde takové možnosti není? Tam, kde jediným zbožím na výběr jsou přikázání politické korektnosti?

Však to také špatně hlasující Švýcaři hned po vyhlášení výsledků schytali. Tisk celého světa se rozplýval v opovržlivém rozhorlení nad populismem, pravicovým extremismem, rasismem, ano až fašismem v této kdysi, ach, tak liberální zemi. Naštěstí, tak zněl tenor komentářů, je pouze švýcarský občan takový blbeček přiboudlého ducha, že nosí v hlavě všelijaké bludy, kdežto občanstvo veškeré ostatní Evropy přistupuje ke svým muslimským menšinám zodpovědně a bez předsudků, leda snad s výjimkou nepatrného počtu neonacistů a takové pakáže. Hubičky zamrzly komentátorům o den později, když časopisy nejlepší pověsti uspořádaly internetové hlasování: jak bys, vážený čtenáři, sám zodpověděl otázky švýcarského referenda? Německý týdeník Der Spiegel zarazil hlasování v okamžiku, kdy začalo ukazovat nežádoucím směrem, ale už bylo pozdě. Jiná periodika dovedla průzkum do konce, a co z něj vyplynulo, nad tím tuhly čelisti a vysychala povznesená pera. Ukázalo se, že švýcarský občánek-blbeček je ještě hotový vzor multikulturní tolerance ve srovnání s tím, co vyjde zpod prstů čtenáři německého časopisu, když může uplatnit svůj názor v anonymním hlasování: 80 % a více by se jich vyslovilo proti budování muslimských svatostánků ve své zemi, kdyby do toho měli co mluvit, jako že nemají. Dlužno ještě připomenout, že počet hlasujících přesahoval u některých listů cifru 100.000, čímž odpadají obvyklé výmluvy na nereprezentativnost výběru.

To je ovšem malér. Jest obtížno označit čtyři pětiny dospělé veřejnosti za nesvéprávné blby. Stejně obtížné je mluvit o extremismu; jev tohoto jména se obvykle krčívá v dvou- až nanejvýš pětiprocentním koutku, doháněje svůj deficit neomaleným řevem; je-li odpůrců politicky korektního imperativu procent osmdesát, vnucuje se otázka, kdo je tady vlastně extremista. Nu, nechtěl bych se unáhlovat, ale zdá se, jako by se v ustrnulém toku veřejné rozpravy cosi pohnulo. Autoři opovržlivých komentářů z včerejšího vydání začali opatrně obracet list, tvrdíce najednou, že tedy tolerance a náboženská svoboda, zajisté, ale nesmějí být přehlíženy ani obavy velké části veřejnosti, byť samozřejmě neopodstatněné. V témže duchu se jali vyjadřovat někteří mužové politiky, čemuž lze rozumět: osmdesát procent, sakra, sakra, to je nějakých voličských hlasů; nebyl by čas mezi ně hodit udičku? A odvrhnuv veškeré servítky vyjádřil se poslanec německého Bundestagu pan Wolfgang Bosbach takto: »Dlouho už pozoruji výraznou diskrepanci mezi míněním uveřejňovaným a veřejným.« Ajajaj. Ještě předevčírem by s takovým kacířstvím stál jako Jan Hus před koncilem kostnickým, a teď...

Nicméně v jednom je třeba dát zpanikařivšímu tisku zapravdu: stavba či nestavba minaretů byla Švýcarům v jejich hlasování spíš zástupným tématem. Nevyslovená otázka zněla takto: je rozumné a s ohledem na budoucnost zodpovědné nečinně přehlížet postupující islamizaci země? V roce 1970 žilo na území Švýcarského spříseženectví 16.000 muslimů. Dnes jich je 320.000, muslimové sami mluví o 400.000; vzrostl tudíž jejich počet během necelých čtyřiceti let na dvacetinásobek. Co bude za dalších 40 let? Nezdá se, že by zdatnost muslimských rodiček jevila známky únavy, a počet těch, kteří by rádi vyměnili své zchátralé domoviny za blahobytné Švýcarsko, se spíš zvětšuje; bude pak opravdu nevelká alpská země čítat 20 milionů duší, z toho 12,5 muslimských? Jestli ano, jak naloží muslimská většina s původními obyvateli? Bude se k nim chovat s touž ohleduplnou tolerancí, již si pro sebe nárokuje dnes? Bude poslušná příkazů politické korektnosti, jenže v obráceném smyslu? V tom se názory tříští. Hlasatelé multikulturní společnosti věří, že ano, nebo aspoň dělají, že věří. Mlčící občanská většina o muslimské toleranci tak vysoké mínění nemá, a kdyby to šlo, raději by si ji ani nevyzkoušela. Z čeho bere svou ostražitost?

Inu, ze zkušenosti, neboť krásné vize jsou jedna věc a zkušenost druhá. Řadový občánek není takový zabedněnec, za jakého jej má intelektuální elita; dá si dohromady, jak islám nakládal s jinověrci v průběhu dějin, i jak s nimi nakládá ve vlastních zemích nyní; z toho mu vychází, nač se má co těšit ne-li on, tedy jeho potomstvo. V nejlepším případě na postavení jakž takž trpěné, ale hluboce druhořadé, všemožně omezované a potlačované menšiny, v horším, ale nijak výjimečném, na násilné přizpůsobení náboženskému i všemu ostatnímu mravu dobyvatelovu. Představa jakési třetí cesty, islám sice převládnuvší, ale bedlivý všech demokratických, lidskoprávních i jiných zásad Západu ... zde už krásná vize přestává být pouhou naivitou.

Poznal jsem slušnou řádku muslimských zemí a navzdory všemu, co jsem až potud napsal, chci potvrdit, že mám s muslimy jakožto jedinci převážně dobrou zkušenost. Bývají to lidé čestní, vlídní, pohostinní, v jistém smyslu i tolerantní, pakli se jim ovšem nesáhne na nediskutovatelnou nadřazenost jejich víry. V tom ohledu jsme muslimům tím, čím bývali různí pohané někdejším misionářům: lidským materiálem nižší kvality, jemuž je dřív nebo později určeno uzřít pravdu víry Prorokovy. Povrchnost, a nelze vyloučit že vědomá povrchnost současné debaty kolem islámu, tkví v tom, že se omezuje na otázku náboženské svobody. Islám je ale víc než náboženství jako každé jiné. Je to imperativní, odporu nesnesoucí návod politický, právní i společenský, činící si nárok zasahovat do všech oblastí soukromého života a tvrdě trestat odchylky. Hišám Maizár, předseda svazu muslimských organizací ve Švýcarsku, přisuzuje článkem v listu Aargauer Zeitung záporný výsledek referenda neznalosti islámu: občanská většina by se měla lépe poučit o jeho zásadách, než vysloví svůj úsudek. S tím mohu jen srdečně souhlasit. Sám jsem prostudoval korán dosti zevrubně a totéž doporučuji i všem ostatním, kazatelům politické korektnosti pak obzvláště a zcela naléhavě. Neškodilo by dokonce zavést studium koránu jakožto povinný předmět na školách středních a nezbytnou podmínku vstupu do vyšších sfér hospodářských i politických. Abychom konečně všichni věděli, na čem s islámem jsme a nač je záhodno se připravit.

Snad Švýcaři něco načali, co teď bude mít pokračování. Snad ve volebních kláních ustoupí do pozadí otázky ekonomického a jiného takového rázu, na něž beztak mohou mít politici vliv jako na příští zatmění měsíce, a ústředním tématem se postupně stane zachování vlastní civilizace. Ještě jednou chci zdůraznit: můj vztah k muslimům, jak jsem je poznal v jejich vlastním prostředí, je převážně kladný. Jejich životní návod, jak je jasně a každému srozumitelně vyjádřen svatou knihou koránu, je s našimi hodnotami neslučitelný a ve svých důsledcích destruktivní, i kdyby kamenování, rukou utínání a jiného islámského folkloru nebylo. Dokud křesťanský Západ s jeho příkazy a postoji zůstával omezený na svá sídelní území a islám také na svá, bylo až na občasné škorpení všechno celkem v pořádku. Přesahem islámu do evropských společností však došlo ke smísení, ze smísení k porovnávání, z porovnání k pocitům křivdy a vyloučení, z pocitu křivdy povstal střet, nabývající místy už značně nenávistných forem na straně islámu, na straně přemýšlivějších občanů Západu se projevující obavou z budoucnosti.

Co s tím ... tady je rada drahá. Snad, kdyby to nějak šlo, se vrátit k počátku. Ke dvěma vzájemně odděleným společnostem, zde křesťansko-západní, zde islámská. Obrácení přistěhovaleckých proudů zpátky do zemí původu, jak ledakdo navrhuje, je představa iluzorní, ten vláček už Západu ujel. Ale aspoň nepokračovat v mísení kultur i při nejlepší vůli nekompatibilních, to bychom mohli a měli. Chtějí-li muslimové žít po svém v uzavřených komunitách, řídit se právem šaríje, budiž jim toho dopřáno. Chtějí-li jejich ženy chodit světem jako černě zahalená strašidla, staniž se jim po vůli. A ovšem, jelikož má každá hůl své dva konce, nechť se též po svém a ze svého živí, případně nechť si zřídí a financují svůj vlastní sociální úřad, neboť vést život dle zásad šárije na účet nevěřících je neetické, mám-li užít této obehrané fráze. Musí-li pak všechno někdy v budoucnosti vyústit do konečného účtování, musí-li už jedna z civilizací převládnout, pak ať je to raději naše západní. Snad je nám dovoleno totéž, co si s naprostou samozřejmostí osobuje islám: stát na své vlastní straně. Leda by Alláh ještě tu různici nějak zarovnati ráčil, protože lidské síly ani vůle na to už zjevně nestačí.

Švýcarský list Blick uvádí svůj komentář k nastalé situaci otázkou: »Bude teď následovat velká debata o islámu?« Nu, věru by měla následovat, řekl bych. Debata nejen velká, ale i rovnoprávná a vícehlasá, bez předběžného rozsudku, co je víra korektní, spasitelná a co ohavné kacířství. Je čas. Za pár tuctů let možná už nebude. Vlastně - jaképak možná.



Zpátky