Leden 2010

Zimní válka aneb Sedmero konstant ve vztazích s Ruskem

Luděk Frýbort

Rusko jako divá trojka vpřed se žene po dráze pokroku, že ostatní národové v úžase před ním ustupují. (Nikolaj Vasiljevič Gogol: Mrtvé duše)

Nehodlám v těchto listopadových dnech přidávat své polínko k jubileu onoho až příliš sametového přelomu; je i jiné výročí, jež si zaslouží pozornosti: 30. listopadu se dovrší sedmdesát let ode dne, kdy Stalinovy armády zaútočily na Finsko, započavše tak střetnutí zvané v dějinách Zimní válka. Zůstává aktuálním mementem tak dlouho, dokud se Rusko nepřestane jako divá trojka hnát po dráze svého pojetí pokroku. Zatím se nezdá, že by k tomu mělo nakročeno. Krátký nástin dějů na frontách sovětsko-finské války snad čtenáři napomůže osvěžit si v paměti jisté dějinné konstanty a vyvodit z nich trvale platná ponaučení.

Konstanta č. 1: Vládci a ideologie se střídají, ale imperiální sen zůstává. Rusko už od dob Leninových ve svých slabých chvílích ustupuje z některých území a akceptuje jejich samostatnost, ale jen do chvíle, kdy zase nabude sil k obnovení hranic, jak je vyťala kozácká šavle v době největšího rozmachu carské říše. Uzavřením paktu o neútočení s Německem v září 1939 se Stalinovi uvolnily ruce, čehož využil k záboru tří bezbranných baltských zemí a k podělení se s Hitlerem o Polsko. Teď už zbývalo jen Finsko, aby rekonstrukce impéria v předrevolučních hranicích byla kompletní.

Konstanta č. 2: Každá válka začíná protiútokem. (Chesterton) Ofenzivě Rudé armády předcházely územní nároky, o nichž se dalo předpokládat že je Finové nebudou ochotní přijmout. Odůvodněny byly zabezpečením Leningradu, v jehož poměrné blízkosti probíhala tehdejší finská hranice. Přeneseme-li logiku toho požadavku do současných podmínek, mohl by pan Róbert Fico zrovna tak dobře zatroubit ke šturmu na Vídeň; leží přece po čertech blízko Bratislavy! Ale to jen tak pro obveselení. Chyběla ještě záminka, a i ta se promptně našla: dle sovětských zdrojů ostřelovala 26. listopadu finská artilerie ruskou obec Mainila. Finská vláda obvinění odmítla, Sovětský svaz s ní přerušil diplomatické styky, prohlásil za neplatnou sovětsko-finskou dohodu o neútočení z roku 1932, načež se čtyři dny poté ruský medvěd vzepjal k protiútoku. My tě naučíme, finský vrabčáku, zač je toho loket, střílet na naše vesničky!

Nutno uvést, že na agresora byl finský vrabčák vybaven dosti nuzně. Stalin, očekávaje vítězství v několika málo týdnech, vyslal do boje pouze jednotky leningradského vojenského okruhu, ale i to stačilo, aby byl poměr pěších sil 1:3 v neprospěch Finska, dělostřelectva 1:5, letectva 1:10 a tanků 1:80(!). K tomu mělo Finsko na Karelské šíji, předpokládaném hlavním bojišti, ještě z dvacátých let tzv. Mannerheimovu linii (pojmenovanou podle velitele finské branné moci C. F. E. Mannerheima), sestávající ze zhruba 200 spíš opevněných zemljanek než skutečných bunkrů. Navíc ztěžoval obranu nedostatek protitankových zbraní, nutící Finy si vypomáhat vrháním zápalných lahví - tehdy vznikl dodnes oblíbený termín »Molotovův koktejl«.

Přesto se z domněle snadného tažení, jehož projektovaným cílem bylo obsazení celého Finska a jeho přetvoření v sovětskou republiku po baltském vzoru, stala blamáž neslýchaných rozměrů. Dvěma stům tisícům vojáků a 1500 tankům 7. armádního sboru generála Jakovleva trvalo týden, než se vůbec dostali do blízkosti Mannerheimovy linie. Obchvatný manévr 8. armády s cílem vpadnout finské obraně do zad vyzněl ještě bídněji: malé a pohyblivé finské jednotky vytvářely pasti zvané mottu, do nichž lapaly nepoměrně silnější, ale těžkopádné sovětské sbory. V bitvě u Kolla zatlačily nepočetné finské síly nepřítele do defenzivy, přičemž 18. sovětská divize byla zničena úplně a 168. trčela v obklíčení až do konce války. Dál na sever nasadili Sověti v bitvě u Tolvajärvi tři divize; i ty zahnala finská skupina Talvela zčásti zpět, zčásti upadly rovněž do obklíčení. Rubem toho byla pro Finy nutnost obklíčené Rusy hlídat, což poutalo značnou část jejich už tak nedostačujících sil. Ojedinělý úspěch zaznamenali Sověti jen na nejzazším konci fronty, kde se jejich 104. divizi podařilo obsadit severomořský přístav Petsamo (dnes Pečenga). Pokračováním akce měl být pochod spojené 88. a 122. divize na hlavní město Laponska Rovaniemi a baltický přístav Oulu, což by pro Finy znamenalo odříznutí od zásobovacích cest do Švédska. Ten plán skončil další sérií katastrof: narychlo sehnané finské skupiny zastavily sovětský postup v bitvě u Salla, polapily 163. sovětskou pěší a 44. motostřeleckou divizi do mottu a zcela je zničily. Když pak dostala Rudá armáda nařezáno i v bitvách u Taipale, u Kuhmo a leckde jinde, pochopilo sovětské načálstvo, že z přivtělení Finska k rudé říši nebude nic.

Konstanta č. 3: Ruský medvěd mocně řve, ale chrup má děravý. Koncem prosince 1939 se Kreml začal zamýšlet nad příčinami těchto decentně řečeno ostud a našel jich dlouhou řadu. Přecenění vlastních sil. Lajdácký výcvik. Zanedbání průzkumu, což mělo tragické následky zejména v bezcestí severní fronty. Jako po celou dobu trvání socialismu, byli sovětští stratégové velmi překvapeni existencí ročních období, čímž se stalo, že severské mrazy zastihly rudoarmějce bez zimního oblečení. Hluboký sníh a neprostupný terén nedovolovaly jiný způsob pohybu než pěšky; Finové na lyžích a sněžnicích se přesunovali snadno, Sověti s jejich motorovou technikou byli v koncích. Vzájemná koordinace sovětských jednotek byla jeden čistý chaos, čemuž není divu, když se velitelé báli podávat nadřízeným šaržím nepříznivá hlášení, ostatně padla velká část důstojnického sboru za oběť Stalinovým čistkám. Ani letecká převaha nebyla k ničemu: 2075 náletů na Helsinki, Tampere, Turku a Viipuri dosáhlo méně než pětiprocentního snížení finské produkce. Zato dokázali Finové sestřelit 240 sovětských letadel při vlastních 26 ztrátách. Během celé kampaně tak rudé letectvo přišlo o 800 strojů.

To vzav v úvahu, rozhodl se Stalin k reorganizaci svým obvyklým způsobem: vyházel neúspěšné vojvody a nahradil je jinými. Bylo jeho štěstí, že čistky přežil velmi schopný generál Semjon K. Timošenko, jenž se rozhodl využít masivní převahy sovětského dělostřelectva k prolomení Mannerheimovy linie. Pěší síly doplněné na 600 000 mužů, 3137 děl a 2000 tanků, morálka vojska posílená dárky hodinek a jízdních kol, nedostatek zkušených velitelů zmírněný propuštěním 4000 důstojníků ze sibiřských lágrů ... to vše způsobilo obrat v průběhu války, jejž do krajnosti vyčerpaná finská armáda dokázala odvracet ještě dva a půl měsíce, než nastala nutnost uzavření mírové smlouvy ke dni 13. března 1940. »Kéž mi uschne ruka, která byla přinucena podepsat takovýto papír,« povzdechl si prezident Kyösti Kallio. Nicméně, je hodno pozoru, že se Stalin neodvážil pokračovat ve válce až k podmanění celého Finska. Poznal už, co dokáže finská tvrdošíjnost, a nechtěl ji přepínat až k zoufalství.

Konstanta č. 4: Tak odměňuje Rusko své užitečné idioty. Ve srovnání s tím působí dnes spíš směšně Stalinův pokus ustavit v obsazeném Terijoki (dnes Zelenogorsk) vládu Finské lidové republiky pod vedením starokomunisty Otto Wille Kuusinena. K předpokládané sovětizaci Finska nedošlo, moskevskými dohodami zanikla užitečnost Kuusinenova kolaborantského spolku, i byl zrušen a jeho činitelé povoláni zpět do Sovětského svazu. Kuusinen pak účinkoval nějaký čas co šéf Karelofinské SSR, než byla také zrušena, stopa ostatních se ztrácí v lágrech Gulagu.

Konstanty č. 5 a 6: Solidarita západních států s napadeným bývá vesměs jen papírová. Po kom si sáhne ruský medvěd, musí se spolehnout na vlastní síly, branné i morální. Přepadení Finska vzbudilo na Západě bouři odporu a vyústilo do odvetných opatření. Stojí za to uvést jakých. V USA byly na podporu Finska pořádány benefiční koncerty a prezident F. D. Roosevelt uvalil na obchod se SSSR morální embargo. Dle nepotvrzených zpráv si Stalin hned vzápětí dal nohu za krk. Ženevská předchůdkyně OSN zbavila Sovětský svaz členství, což Stalinem také zvlášť neotřáslo, ostatně krátce poté slavná Společnost národů zanikla. Jediné Maďarsko přispělo Finsku pomocí o síle 5000 mužů, z čehož ale jen 450 stačilo zasáhnout do bojů. Byli to spíš občané západních zemí než jejich roztřesené vlády, kdo projevil statečnost: Finsku na pomoc se vydalo 8000 švédských dobrovolníků, z ostatních zemí 800 Norů a Dánů, 230 občanů USA a 150 Italů, ve většině případů však dorazili na místo, když už bylo pozdě. Západní státy byly po jistém váhání ochotné leda k zaslání válečného materiálu: Francie vypomohla třiceti stíhačkami a Británie týmž počtem silně obstarožních dvouplošníků. Sovětskou převahu na nebi nad Finskem to zmírnilo jen nepříliš. Zato se západní vlády předstihovaly v úvahách, co by udělaly, kdyby něco udělaly: francouzská malovala na vzduch expediční sbor o síle 50 000 mužů a britská slibovala 12 500 válečníků, obojí krátce předtím, než finský prezident zatoužil, aby mu uschla ruka. To vše vedlo k tragickému výsledku: Finové, rozčarovaní západním taktizováním, neviděli jinou možnost znovuzískání ztracených území a návratu uprchlíků než se o rok později připojit k invazi hitlerovského Německa do SSSR. Odsuzuj je za to, kdo chceš.

Konstanta č. 7: Proč se vyplatí bojovat s přesilou a podlehnout. Důsledky porážky byly pro Finsko drtivé. Kromě několika menších území ztratilo celý prostor Karelské šíje včetně druhého největšího města Viipuri (dnes Vyborg), oblasti severně od Ladožského jezera a přístup k Severnímu moři, což vše znamenalo ztrátu 10% průmyslu a orné půdy. Před sovětskou invazí uprchlo 420 000 obyvatel těchto čistě finských krajů, jejichž usídlení znamenalo pro vysílenou zemi nemalou zátěž. Konečná kapitulace v r. 1944 oklestila suverenitu Finska přijetím řady bolestných bodů sovětského diktátu, čemuž se pak na Západě poněkud výsměšně říkalo »finlandizace«, a země se musela zavázat k nemilosrdným reparacím. Přesto, když dějiny nakonec všechno spočítaly, ukázalo se, že Finové zvítězili.

Bezohledné reparace bylo nutno splácet; jedinou možností byla přeměna chudého agrárního Finska ve vysoce vyvinutou průmyslovou zemi. Je jí k svému nemalému prospěchu dodnes. Sovětská agrese dokázala Finy sjednotit v odporu, překlenout rozštěpení společnosti z časů občanské války mezi bílými a rudými počátkem dvacátých let. A především: při všech podmínkách ponižujícího míru si Finové zachovali sebevědomí svobodného národa, demokratický způsob vlády a marxistickými výmysly nezdeformované hospodářství. Byli uchráněni masových deportací a cílené rusifikace, jaká by bezpochyby následovala, kdyby se bývali rozhodli nebojovat předem ztracený boj. V delším časovém rozměru pak zůstali uchráněni osudu národa mravně narušeného, onoho bezútěšného stavu, jehož jméno jest postkomunismus. Jaká škoda, že i jiný, počtem dvojnásobný národ v sobě nenašel finskou odvahu postavit se přesile, prohrát a tím zvítězit! Že se místo toho potřikrát dle svého zdání moudře vyhnul boji a ztrátám, čímž prohrál. Přišel ... kdyby o suverenitu, co je o ni teď tolik strachů. Suverenita je krásná věc, bez naplnění hodnotami morálními však ne víc než lesklý obal zboží nevalné kvality. Ale to už je téma jiné úvahy.