Leden 2010

Jak jsem se stal (jazykovým) schizofrenikem

Ross Hedvíček

O tom, že jsem se jako dítě poněkud vymykal běžným stardardům, jsem už psal. I když jsem ve škole nebyl jedničkář, byl jsem absolutní knihomol. Do Městské lidové knihovny v Kojetíně jsem začal chodit ve věku 5 let - zhruba rok před tím, než jsem začal chodit do školy. Ono takzvané "dětské oddělení" (od Říkali mu Frkos, přes Dva divochy od E. T. Setona až po kompletní verneovky, ale Foglara ne, ten byl tehdy zakázán) jsem přečetl zhruba za dva roky. V „pokročilém“ věku sedmi let jsem začal chodit do "dospělé knihovny" s použitím triku - chodil jsem tam na legitimaci svého dědečka Bohumila, který špatně chodil a proto jsem já mu chodil pro knížky. Hlavní knihovnicí byla paní Milada Malá, která byla opravdu velmi malá, podle mne méně než metr padesát, což se snažila dohnat vysokým drdolem blond barvy. Paní Malá byla v knihovně celé roky od mého dětství až do dospělosti, dokud jsem neemigroval. Měla se mnou za ta více než dvě desetiletí už zkušenost a údajně, když jí řekli, že jsem emigroval, tak prý pravila: "To jsem tušila. Já jsem jen nevěděla kdy. Ten chlapec sem nějak... nepatřil." Ano, ten chlapec - tedy já, byl pořádný divňousek.

Počítám, že předtucha paní Malé neměla nic společného s Marií Pujmanovou, ale spíš s mým zájmem o nečeské knihy, kde byla určitým spoluviníkem. Kdysi (to už jsem byl mladistvý provinilec) se totiž zmínila, že pokud není kniha k mání v kojetínské knihovně, pak si ji lze objednat/vypůjčit z jakési velké knihovny v daleké Praze, snad ze Státní vědecké knihovny nebo něčeho podobného. Po několika neúspěšných pokusech si vypůjčit český psané libri prohibiti, což mi zarazila buď hned paní Malá a nebo neznámý úřad kdesi nad Vltavou, jsem přišel s jinou fintou. Začal jsem polehoučku pomaloučku - přišel jsem se žádosti o vypůjčení knížky Derviš i smrt od Mesy Selimoviće s poznámkou, že je mi jedno, zda to bude v cyrilici a nebo v latince. Knížka po pár dnech přišla - žába uchem nehla. Začal jsem přitvrzovat a po čase jsem už z daleké knihovny přes paní Malou vypůjčoval knížky jako spisy Milovana Djilase a podobně pochoutky. Soudruzi v Praze zcela jasně neměli ponětí, kdo je kdo na jih od maďarských hranic.

Znalost srbochorvatšiny jsem na území ČSSR úspěšně utajil (věděla to vlastně jen paní Malá) a o mnoho let později jsem znalosti překvapil i soudruhy ze srbské policie v Bělehradu, která až po delší době u výslechu odhalila, že vlastně nejsem jejich (tehdy měli ještě velitelství na Knjaza Miloša) a že mé tvrzení, že jsem ze Zemunu, asi nebude pravda. Pak už jsem byl zticha jako Titův partyzán - Admit nothing! Deny everything! Demand proof! - a nakonec jsem jim stejně utekl. Co jsem jim měl vyprávět - o paní Malé z knihovny v Kojetíně a nebo mé přítelkyni Gordaně ze Slavonského Brodu?

Staré přísloví praví, že ženskou lze naučit všechno - některé se dokonce naučí i jezdit na kole. A jak víme, trénink je všechno - i ten květák je jen vycepované zelí. A tak jsem pomalu i paní Malou naučil, že se přestala divit mému výběru čtiva (napřed se divila pořádně). Takže jsem přešel (opět pomalu, žádné náhlé pohyby) na knížky v angličtině. S Hemigwayem nebo Mark Twainem v angličtině jsem se nezdržoval, toho bylo dost v prodejně sovětské knihy v Olomouci, kousek od Divadla Oldřicha Stibora, kam jsme povinně museli jezdit do divadla se školou - mimochodem české divadlo mne nikdy neuchvátilo, buď je to "a chalupu a chalupu dostane od táty" a nebo tam nějaká poděšená bába lítá s hrnkem otrávenýho kafe a hledá, kdo by se jí z toho napil. Začal jsem s Alexisem de Tocquevillem - Democracy in America a pro kamufláž jsem si vypůjčil další dvě knížky v srbštině. Fungovalo to jako stinking dream! Česká malost fungovala v můj prospěch. S ruštinou jsem se nezdržoval, byť to býval ve škole jediný předmět spolu s češtinou, ze kterého jsem měl jedničku, protože i ten nejblbější komunistický funkcionář v té pražské knihovně věděl, že Faust a Markétka a nebo Dr. Živago jsou na indexu i v azbuce, a pochybuji, že by v té části světa kdy napsali cokoliv jiného, co by stalo za přečtení.

A tak se mi podařilo se odcizit rodné hroudě v Městské lidové knihovně v Kojetíně, za pomoci knihovnice paní Milady Malé, za současného rozpolcení mé osobnosti. Jsem jí za to vděčný.