Leden 2010

Česká šlechta věrná státu

Franz Chocholatý-Gröger

Od anšlusu Rakouska k Německu již bylo jasné, že Hitler zaměří pozornost k Československu a problémům německé menšiny. Problém zachování české státnosti resp. československého státu se bytostně týkal také české šlechty. Aristokratické pojetí národnosti se vždy zakládalo na zemském principu. Spolurozhodoval původ rodu, rodinná tradice, věrnost panovníkovi, jazyk poddaných a subjektivní národní sebeurčení každého jedince. Ve chvíli ohrožení zemského pociťuje šlechta vyslovit se a zaujmout stanovisko k dané situaci. Československý stát se šlechtou jako se svébytnou sociální a politickou skupinou nepočítal. Vláda a Národní shromáždění uvádějící do života myšlenky liberálních svobod, demokracie a rovnosti odejmula šlechtě výsady a pozemkovou reformou ji zbavila velké části jejího jmění. (1) Tyto kroky byly odůvodňovány absencí šlechty na protihabsburském odboji, konzervatismem, sepětí s katolickou církví, anacionalita a nedostatečné hájení národních zájmů.

Postoj šlechty k situaci vyjádřil ve své promoční řeči František Schwarzenberg (orlická větev rodů) pronesené 20. 5. 1938 v Collegiu Maximu Právnické fakulty Karlovy university: „Dnes nejde již pouze o hájení práv jednotlivců a vyšších právních celků. Dnes jde o vzkříšení a udržení právního citu. Vždyť vidíme, že celé národy mlčí k zřejmému bezpráví. Vždyť vidíme, že svědomí světa mlčí tam, kde jde o základy všeho práva. I nejdokonalejší právní soustava pozbývá smyslu tam, kde není citu pro právo a vědomí nutnosti existence a zachovávání právního řádu… Vždyť vidíme, že čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada pacta sunt servanda, zásada zachování smluv a věrnosti k danému slovu. Kdyby tyto poměry zavládly mezi jednotlivci, pak věru nevím, kam by se řítila naše kultura, pak nevím, byl-li by ještě život snesitelným a důstojným svobodných lidí." (2)

Jeho projev jakoby předznamenal kroky, k nimž se odhodlaly české šlechtické rody přimykající se k českému národu. Z podnětu Zdeňka Radslava Kinského, majitele chlumeckého panství, který byl tehdy v kontaktu s prezidentem Benešem, zformuloval Karel VI. Schwarzenberg text prohlášení věrnosti české šlechty společné zemi v jejich starých, neporušitelných hranicích. S tímto prohlášením se dostavila 17. září 1938 na pražský Hrad dvanáctičlenná delegace zástupců staré šlechty považující se za českou šlechtu. Text prohlášení, jehož adresátem byl prezident Edvard Beneš, přednesl František Josef Kinský, majitel kosteleckého panství:

Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli, zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost, uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí. Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může stát. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti. (3)

Pod prohlášením nacházíme tato jména - Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdeněk Radslav Kinský, František Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi.

Nedlouho na to přichází Mnichov a Benešova abdikace. Karel VI. Schwarzenberg od roku 1934 publikující pod pseudonymem Jindřich Středa v revue Řad a pod jménem Bojna v revue Vlajka vydávané organizací mladých českých nacionalistů, zčásti studentů filozofické fakulty. Zásluhou Prohlášení se dostává do středu pozornosti veřejnosti. Dne 19. října 1939 se objevil v novinách Národní výzva nepodepsaný článek „Kdo bude presidentem?“, konstatující, že: „V tomto určitém chaosu... od úst k ústům ozývá se stále zřetelněji a mohutněji i jméno jednoho ze členů starého roduvěrného českého rodu, orlického Karla Schwarzenberga." Na sklonku října, kdy Karel VI. Schwarzenberg, v té době aktivovaný důstojník československé armády, se nacházel služebně v Trenčíně, vyhlásila jeho prezidentskou kandidaturu nacistická vysílačka, která pod názvem Pravda vítězí vysílala česky z Vídně a která byla v přímém spojení s nastupujícím, již fakticky kolaborantským křídlem Vlajky. Schwarzenberg však tuto kandidaturu rázně odmítl. (4)

V úterý 24. ledna 1939 se dostavila k audienci na Pražský hrad opět šlechtická delegace ve složení František Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdeněk Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg, Jan Pálffy, aby prostřednictvím svého "stařešiny" Františka Kinského vyslovila „vůli plniti všechny své povinnosti". Kinský jménem všech zúčastněných Háchu ubezpečil, že tak činí osobně i kvůli němu, neboť „víme dobře, za jakých okolností jste svolil ujmouti se řízení našeho státu, a cítíme, že jestli něco Vás může posilovati při této práci, tedy mimo víru v Božskou Prozřetelnost, je to důvěra všeho národa". Projev, který se nesl v obdobném duchu jako v září 1938, pak uzavřel: „Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků." (5) Prezident Hácha tento akt české šlechty ocenil.

Na jaře 1939 je Karel VI. Schwarzenberg pověřen odborným poradenstvím ve věci nových státních symbolů protektorátu. Snažil se, aby znak protektorátu co nejvíce připomínal kontinuitu s Československou republikou. S vypuknutím války dochází k vykrystalizování postojů české šlechty a příklonu její části k českému národu. V tomto čase je již na šlechtu vyvíjen nátlak, aby se přihlásila k německé národnosti. To vede Františka Schwarzenberga k napsání dopisu prezidentu dr. Emilu Háchovi, v němž dává jasně najevo svůj příklon k českému národu. Dopis s podpisy představitelů šlechty doručil osobně František Schwarzenberg Háchovi 6. 9. 1939. Dopis byl následujícího dne projednán ve výboru Národního souručenství a Hácha dal pokyn k vyhotovení jeho německého překladu. V dopise bylo napsáno:

Slovutný pane presidente, v poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podat některá vysvětlení. Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za raných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu českého státu před vznikem monarchie domu rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v knihách zemských práv, v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes být počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje. Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jimž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily a jimž příslušela i vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změnit na jejich nepopíratelné příslušnosti k české národní pospolitosti. Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí. Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásit se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé ne¬bude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírat právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého. Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudů a zodpovědností za budoucí generace národa. Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem - kdyby o tom pochybnost vznikla - skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude. Při posledním sčítání lidu v Německé říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí ze zásady, že každý jest příslušníkem toho národa, s nímž se cítí niterně spjat a k němuž se hlásí. Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V úplné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvodně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.

V září 1939 (6)

Za českou šlechtu se považovali podepsaní: Baillet-Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo- Mansfeld, Czernin, Dacziczký z Hesslowa, Dlauhowesský, Dobrzenský, Bořek-Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Gelenj, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorff-Pouilly, Mladota, Nádherný, Paar, Pálffy, Parish, Podstatzky-Thonsern, Riegr, Schönborn, Schwarzenberg, Schlik, Serényi, Strachwitz, Thun-Hohenstein, Wratislav. V září toho roku ruší Eliášova vláda zákony zakazující používání šlechtických titulů. Počítá se s větším zapojením šlechty do protektorátní vlády.

V květnu 1942 uvaluje zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nucenou správu na majetek orlických Schwarzenbergů, stejně jako na majetek dalších rodů, jejichž příslušníci signovali výše uvedené prohlášení. Za své protinacistické postoje nebo odbojovou činnost se dostali do vězení jak Antonín, František a Zdeněk Bořek-Dohalští, tak Humprecht a Rudolf Czerninové, František Kinský a František Schönborn. (Válku přežili pouze František Dohalský, Rudolf Czernin, František Kinský a František Schönborn.) V domácím odbojovém hnutí sehráli významnou úlohu Zdeněk Bořek-Dohalský s Jindřichem Kolowratem-Krakovským, mj. oba členy skupiny Parsifal, Podstatští podporovali partyzány, květnového povstání v roce 1945 se na pražských barikádách účastnil František Schwarzenberg nebo zástupci z řad Lobkowiczů, na venkově pak v okolí Mirotic a Čimelic bojovali Karel Schwarzenberg s Norbertem Kinským. V československých vojenských jednotkách na Západě bojoval Eduard Lobkowicz, vyznamenaný čsl. vojenským křížem, v londýnském exilu působil diplomat Max Lobkowicz atd. (7)

Po roce 1945 se myslelo, že vše vrátí se do kolejí I. republiky, bohužel národní (nacionálně) socialistická revoluce Benešovy třetí republiky ukázala svou pravou tvář. Dne 10. července 1947 parlament schválil Lex Schwarzenberg, jímž zabavuje majetek hlubocko-krumlovské větve. Nic nepomohlo, že majorátní pán Adolf uprchl za války do emigrace, jeho majetek byl konfiskován nacisty a jeho bratranec Jindřich (1903-1965) byl vězněn v Dachau. Beneš nemá rád ty, kdo mu pomáhali za jeho londýnského exilu. Pro tuto velkokrádež stačilo mínění, že v nové společnosti přece není možné, aby jedna rodina vlastnila tak velké bohatství. Tisk zveřejňuje projevy poslanců podporujících tento návrh, mezi nimi referát lidoveckého „bratra poslance“ Plojhara, národněsocialistické poslankyně Milady Horákové. O souhlasném řevu komunistických publicistů, na předním místě s E. F. Burianem ani nemluvě. Vzápětí má přijít řada i na orlickou větev rodu. Na podzim 1947 úřady vymyslí kličku „revize první pozemkové reformy", 30. ledna 1948 revizní komise na návrh ministra zemědělství Ďuriše zabavuje většinu majetku orlického majorátu k 1. únoru 1948. (8)

Po únoru 1948 je zabaven majetek všech šlechtických rodů. Mnozí odcházejí za hranice, mnozí končí v komunistických táborech či věznicích.

Nevděk světem vládne a v české kotlině obzvláště.

Poznámky:

(1) Zákon č. 61/1918 Sb.z. a n. z 10. 12. 1918, jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly

Zákon číslo 215/1919 Sb. z. a n. z 16. 4. 1919 o zabrání velkého majetku pozemkového čili tzv. záborový zákon.

Zákon č. 50/1923 Sb. z. a n. ze dne 19. 3. 1923 na ochranu republiky

(2) Škutina Vladimír, Český šlechtic František Schwarzenberg, Rozmluvy 1990,(dále Škutina) s. 201 Úryvek z promoční řeči Františka Schwarzenberga ze dne 20. května 1938

(3) Archiv Kanceláře presidenta republiky, (AKPR) Česká šlechta-memoranda, prohlášení z 17. 9. 1938

Škutina s.253

(4) Putna C. Martin, Torzo díla Karla VI. Schwarzenberga, (dále Putna) in: Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Torst 2007 s. 24-26

Chocholatý František,Dr. Karel Schwarzenberg, in: Sborník příspěvku III. Setkání genealogů a heraldiků, Ostrava 1986, s. 50-51:

Národní výzva r. 4, 1938, č. 41-42, s. 3

(5) (AKPR) Česká šlechta-memoranda, prohlášení z 24. 1. 1939

(6) (AKPR) Česká šlechta-memoranda, prohlášení ze září 1939, záznamy z 14. 9. 1939 a 11. 10. 1939

Škutina s. 254-255

(7) Putna s. 27 -28

Hazdra Zdeněk, „Mnichovské dny“ jako milník ve vztahu šlechty a novodobé české společnosti, in: Mnichov 1938 a česká společnost, Sborník z mezinárodního sympozia k 70. Výročí mnichovské dohody, Ústav pro studium totalitních režimu, 2008 s. 45-48

(8) Putna s. 29

Literatura:

Hazdra Zdeněk, „Mnichovské dny“ jako milník ve vztahu šlechty a novodobé české společnosti, in:Mnichov 1938 a česká společnost, Sborník z mezinárodního sympozia k 70. Výročí mnichovské dohody, Ústav pro studium totalitních režimu, 2008, ISBN 978-80-87211-06-9

Chocholatý František, Dr. Karel Schwarzenberg, Sborník příspěvků III. Setkání genealogů a heraldiků, Ostrava 1986, s. 49-55

Putna C. Martin, Torzo díla Karla VI. Schwarzenberga, (dále Putna) in. Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Torst 2007 s. 7- 82 ISBN 978-80-7215-316-9

Schwarzenberg Karel VI. Torzo díla, Torst 2007 ISBN 978-80-7215-316-9

Karel kníže ze Schwarzenbergu, Obrana svobody, Československý spisovatel 1991, ISBN 80-202-0015-0

Škutina Vladimír, Český šlechtic František Schwarzenberg, Rozmluvy 1990, ISBN 0 946352 7 12