Leden 2010

Ve znaku českém žebřiňák a louč

Petra Kameníčková

Vyjela jsem opět po nějaké době do Drážďan a musím říci, že mě doslova nadchly. Nemohou se srovnat se skvosty naší staré Prahy, jako jsou Karlův most, sv. Mikuláš atd., bez toho bych být už asi nemohla. Ale co mě opravdu POSADILO NA ZADEK, byla opravdová útulnost prakticky na každém kroku. Své pocity popisují JEN COBY TURISTA, přesto se NEMOHU UBRÁNIT DOJMU, že PRAHA JE BOHUŽEL MĚSTO ŠPÍNY.

Protože je před Vánocemi, nemusím ani psát, jak úchvatné tam mají nazdobeno. Každý krámeček, kavárna či restaurace je velká výkladní skříň. Prostě nádhera. Zavítala jsem s našimi německými přáteli do restaurace, kde vaří česká jídla, nemusím ani říkat, že jídlo bylo mňam, obsluha profesionální, atmosféra pěkná, čisto, útulno. Po zaplacení nás servírka pozdravila a poděkovala. V Čechách jde obsluha leckdy do "prčic" a ještě mají protáhlou hubu. Nějaký pozdrav ani nezabučí. Má známá mi vyprávěla, že na Staroměstském náměstí zavítala do restaurace, kde když došlo k placení, si číšník ještě drze řekl o diškreci. Dala bych mu ji: ale leda slovní a s ostrými náboji.

Po dobrém obědě jsme zavítali na trhy, nádherné a rozmanité stánky všeho druhu. Malované chaloupky pro děti, zvětšené do velikosti stánku, byly úchvatné, všude pohoda, příjemná hudba, a i když byla tlačenice, neodcházela jsem "na..aná" jako na trzích právě na "Staromáku", kde z pódia vyřvávaly nějaké úděsné odrhovačky uřvaných zpěváků, až rupaly ušní bubínky, stánky, které nabízejí celý rok to samé: cetky pro turisty, buřty, trdelník (já tomu říkám jinak), svařák, grog a kafe... Prakticky toť vše. Jen stánky narvou do vánočních plachet a ověší unyle blikající ozdobou. Jediný vysoký strom a oslík s ovečkami stojí za to, jinak mě "česká atmosféra" absolutně nebere. Ale zpět k Drážďanům.

Stánky tam měli plné všeho možného, např. výtečných oliv v oleji (ne v tom hnus kyselo-slaném nálevu), takže jsme si s bratrem hned koupili po krabičce. Obsluha milá, a i když já neumím zrovna německy, vždy jsme se nějak dorozuměli, bylo veselo, radosti jsem tam doslova tancovala a výskala. A upřímně místním obyvatelům záviděla. Vlakové nádraží čistě a uklizené, uprostřed nádherný strom až do stropu, pod ním stánky, kde se prodávala vánoční štola, plno obchůdku a restauraci, u jedné stala atrapa barevné krávy, zrovna té, která spolu s dalšími byla u nás v Praze před pár lety vystavena, a našli se hovada, kteří je ještě poničili... Tady stala u obchodu a nehrozilo ji nic.

Přijeli jsme do naší rodné domoviny a přivítal nás ospalý betonový masiv holešovického nádraží. Hnus a špína. Jak kdybychom přijeli na východní periférii. Druhý den jsem s mým druhým bráškou zavítala do centra Prahy a chuť se projít mě rychle přešla. Domy osvícené velmi spoře, ulice Rytířská tmavá, oblepená novinami v prázdných výlohách působila jak za bolševika, ulička směřující na onen "Staromák" sama čepice, sklo a směnárna. Prostě humus na entou.

Najednou jsem si říkala, co to máme za bordel v naší zemi. Rozhodně si nemyslím, že u Němců lítají pečení holubi do pusy, mají tam své problémy taky, ale musím jim závidět. Co máme my? Krásnou starou Prahu a plno památek a míst, ano, která... však mohou kdykoli skončit v exekuci (jako např. Karlštejn, Hluboká atd.), místa, která se mohou změnit co nevidět v obchodní centra či jiný "developerský zmetek", pořádek tu není, i když jsou vyhlášky, na ulici samé lejno a já nevím co ještě. Když jsem už před rokem říkala pár lidem, že jedu do "východní části" Německa, našli se i tací, co se ofrňovali. Nevím nad čím. My jsme snad lepší? Neřekla bych.

Tak mě napadá, že do znaku našeho bych dala spíše žebřiňák a louče. Aby se naše země nestala nakonec právě takovou, kde se bude svítit leda onou loučí a dopravu nám bude zajišťovat zrovna výše uvedeny žebřiňák...

(http://kameníčkova.blog.idnes.cz)