Leden 2010

Občan Štrougal

Jan Malinda

Začalo se o něm opět mluvit, když probleskla zpráva, že v prosinci vydá paměti. Je to zajímavé ze dvou důvodů: s novináři za uplynulých dvacet let téměř nepromluvil a je poslední z komunistických špiček, který může přinést něco nového. Pro většinu lidí je Lubomír Štrougal symbolem normalizace. Opravdu? Vadí snad všem. Pro skalní komunisty je pravičák, kterému nikdy moc nevěřili. Pro lidi, kteří nenávidí normalizaci, je to klasický bolševický papaláš, který by měl sedět. Může ho mít vůbec někdo rád? Kupodivu může: ministři z jeho vlády, sportovci, ale i lidé z osady Jizerka, kde začátkem 70. let koupil hájenku Na Kobyle. Potkat ho tu můžete dodnes, od května do září.

Jak se Štrougal dostal do vrcholné politiky? Otázka bez jasné odpovědi. Už ve 33 letech byl krajským tajemníkem KSČ v jižních Čechách, a dva roky nato dokonce ministrem zemědělství! Není pravda, jak se uvádí, že jeho otec vlastnil cementárnu. Jejím majitelem byl příbuzný a Štrougalův otec v ní jen pracoval. V berlínském vězení Plötzensee těsně před smrtí (zemřel při bombardování a jeho tělo se nanašlo) požádal spoluvězně, aby se postarali o oba jeho syny. Tím spoluvězněm měl být podle legendy Antonín Novotný, který se pak stal prezidentem - bleskový kariérní postup Štrougala by pak měl logiku. Jenže Novotný s jeho otcem v koncentráku neseděl.

Štrougal chtěl studovat medicínu, ale dostal se na práva. V roce 1961 nastala nejkontroverznější etapa jeho života – stal se ministrem vnitra.

Podílel se na zatčení svého předchůdce Rudolfa Baráka, byl podezírán, že v roce 1965 překazil potrestání skupiny příslušníků StB obviněných z vražd odpůrců režimu (soud ho v roce 2001 osvobodil). Za jeho vlády se údajně zlikvidovala velká část materiálů z 50. let. Jako vnitrácký šéf ale rozhodně věděl i o tajných operacích typu estébácké dezinformační akce Neptun, spuštěné v létě 1964. Měla dokázat, že v západním Německu a Rakousku jsou u moci bývalí nacisté.

Patnáctého září 1964 vystoupil před kamerami na tiskové konferenci s prohlášením, že na dně Černého jezera na Šumavě našli potápěči bedny s nacistickými dokumenty, které tam na konci války uložili vojáci wehrmachtu. Ve skutečnosti přišly papíry do Československa z Moskvy a bedny byly stlučené jen o pár týdnů dřív. Že Štrougal o akci věděl, dokládá i to, že ho estébáčtí důstojníci celou noc před tiskovou konferencí školili, jak má českým i zahraničním novinářům na otázky odpovídat. Nad ránem jim prý řekl, že „se v tom už nevyzná, a jestli to celé praskne, nechá je zavřít“.

Od poloviny 60. let stál v KSČ na straně reformátorů a pražské jaro prožil ve funkci místopředsedy československé vlády. Srpnová okupace ho zastihla v Praze. Když za ním přišli Jozef Lenárt a Milouš Jakeš s návrhem utvořit kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu, odpověděl jim: „Vláda v zemi existuje a je usnášení schopná.“ Prezidentu Svobodovi pak řekl, že potřebuje pouze uvolnit obsazenou budovu vlády a obnovit telefonní centrálu. Svoboda nato kolaboranty s jejich návrhem vyprovodil a Štrougalovi umožnil, aby vláda dočasně úřadovala na Hradě.

Na logickou otázku: jak je tedy možné, že Štrougal přežil čistky a stal se v lednu 1970 federálním premiérem, nemá odpověď ani on sám: „Jak se Brežněvem neoblíbený člověk mohl stát dokonce předsedou vlády, na to nedovedu vůbec odpovědět. Nikdy jsem o tom s Gustávem Husákem nemluvil, nikdo z vedoucích funkcionářů mi k tomu nic nesdělil,“ píše v chystaných pamětech.

Od Husáka už se pravdu nedozvíme, je po smrti. Pravděpodobně ale nad Štrougalem držel ochrannou ruku, jak v rozhovoru pro Ústav soudobých dějin AV ČR naznačil i bývalý člen ÚV KSČ Jaroslav Jenerál: „Husák i proti vůli Sovětů udržel ve funkci předsedy vlády Štrougala, a tím pádem ve hře umírněnější křídlo kolem něj. Štrougal nepokrytě řadu vyloučených nechal ve svém týmu. I pro zahraniční sdělovací prostředky se vyjadřoval tak, aby se odlišil, ale zase ne tak moc. On jediný za celou dobu, ač předseda federální vlády, nikdy nevedl delegaci do Sovětského svazu. Nebyl nikdy sám přijat, jedině když jel do Moskvy Husák, vzal s sebou Štrougala.“

Štrougal v 70. a 80. letech skutečně spolupracoval s „mozky“ z Prognostického ústavu, nezavrhl lidi, kteří neprošli prověrkami, a dokonce prý zkoušel navázat kontakty s nelegálními strukturami, jako byla Charta 77. „Byl z toho podezírán, dost často mu to předhazovali neoficiálně. Oficiálně ne, to se nedalo, protože by bylo potřeba to dokázat; a to byla jeho schopnost, jak to dělat,“ míní další z tehdejších vysokých straníků Jindřich Poledník. „Byl intelektuál, uznával diskusi na úrovni a ne každý stranický funkcionář byl ochotný takové jednání podstoupit. Čili lidé se od něj distancovali. A on to věděl. Říkalo se, Štrougal je vynikající ve státní správě, ale není to náš soudruh.“

Když před časem v televizním dokumentu vyčítal Husákovi, že celých dvacet let Sovětům jen ustupoval a nenastolil otázku odsunu vojsk ani po smrti Brežněva, nabízí se otázka: Proč odsun vojsk nikdy nenavrhl on? Odpověď: Protože měl příliš slabou pozici. Proč však v tom případě neodešel z vedení KSČ? Proč se stal tváří normalizace? Proč se nestáhl, když viděl, že Československo upadá? Člověk, který chce mít čistý štít, by to přece udělal.

„Chodili jsme často na procházky a samozřejmě jsme o tom mluvili. Nikdy se netvářil, že v tom s nimi nejel a nenese část viny. Myslím, že si ty chyby přiznával, ale nechtěl to vzdát. Snažil se změnit věci zevnitř,“ říká jeho dcera Eva Janoušková. Od konzervativních struktur typu Biľaka a Jakeše se údajně odtahoval. „On z toho prostředí utíkal. Zhruba od roku 1969 třeba přestal jezdit na stranické rekreační středisko na Orlíku. Hrozně rád měl fyzickou práci, takže si odpočinul, když mohl pracovat na chalupě. Miloval jižní Čechy. Rád si sám řídil, a tak si třeba sedl za volant a jeli jsme spolu do Třeboně, kde chodil na gymnázium a měl tu kamarády,“ říká Janoušková. „Hodně ho bavil fotbal. Když zjistil, že někdo fotbalu rozumí, dovedl se s ním o tom bezprostředně bavit,“ říká exministr dopravy Vladimír Blažek. Mezi tehdejšími členy nejužšího vedení KSČ se válčilo i o tenis, který skupina kolem Biľaka považovala za kapitalistický sport. Štrougal ale tenistům přál. „Byl do tenisu zarytý fanda. Kdykoliv mohl, jezdil na zápasy Davis Cupu. A nechodil tam proto, aby si získával popularitu, ale protože ho to opravdu zajímalo,“ vzpomíná Blažek. I díky Štrougalovi se v roce 1982 začal stavět tenisový areál na Štvanici.

A jak na svého šéfa vzpomíná tehdejší ministr energetiky Vlastimil Ehrenberger? „Záleželo mu na srovnání se světem. Byl náročný nejen na ostatní, ale i na sebe. Nedal jen na to, co mu připravili asistenti, a totéž vyžadoval od druhých. Když některý ministr začal bezhlavě předčítat z papíru, co mu někdo napsal, klidně ho stopnul: ,Ministře, mohl bys, prosím, odložit ten papír a říci nám, jaký na to máš vlastní názor? Když to dotyčný nedovedl vyjádřit svými slovy, tvrdě, ale férově ho zkritizoval,´“ vypráví.

Jako na klidného šéfa na něj vzpomíná exministr dopravy Blažek: „Nevzpomínám si, že by kdy křičel, ale nesnášel, když na něj chtěl někdo udělat habaďúru. To pak takovému člověku vrátil tvrdou odvetou.“ A ani mimo jednání s ním prý nebyla nuda: „Jednou jsme jeli do severních Čech, po oficiální večeři jsme se rozešli do hotelu. Ústečáci se chtěli pochlubit vínem, co pěstovali na výsypkách, a tak nás šlo pár okoštovat. A najednou vidíme – premiér přišel v teplácích a bundičce: ,Můžu mezi vás?´ A tak jsme sedli a popovídali. Jinak ale moc nepil, leda si dal kapku whisky, to měl rád.“

Zatímco o řadě tvářích režimu lidé nevěděli, ani jak se jmenují, kolem tajemného Štrougala se fámy doslova rojily. O jeho údajném vztahu se zpěvačkou Helenou Vondráčkovou se psalo i v německém Sternu. Zkraje 80. let prý vzal úplatek od Japonců. Ve Švýcarsku zase údajně měl tajná konta, lidé se dohadovali, jestli tam má osm, nebo jedenáct vil. Co na to říká jeho dcera Eva? „Je mu pětaosmdesát, žije na chalupě v Jizerských horách a v třípokojovém bytě v Dejvicích. Pokud by to byla pravda, možná by si měl začít peníze užívat, ne? Mimochodem, když z vlády odcházel, proběhl na úřadu velmi pečlivý audit. Kontrolovali tenkrát všechno včetně mé svatby. Nezjistili nic,“ říká. „Myslím, že ty fámy někdo dokonce živil záměrně,“ dodává.

Zřejmě i proto byl Štrougal podezřívavější než ostatní. Jako bývalý šéf vnitra musel vědět, co všechno tajné služby umějí. V paměti to má i tehdejší člen ÚV KSČ Jindřich Poledník: „O tom s oblibou vtipkoval, když byla dobrá atmosféra. Obrátil se na generálního tajemníka a řekl: ‚Soudruhu Husáku, tvoje chyba je v tom, že příliš spoléháš na tu bezpečnost a že nás necháváš špehovat. A že nám nevěříš, ale spíš věříš těm donašečům.‘ Což ale byla jen legrace. Husák říkal: ‚Jo, tebe zvlášť, Luboši, nechávám, ale stejně tě neusledujou, protože ty máš ty ženský, já o tom vím, ale do detailu jít nemohu.‘ Takové žerty. Jenže za těmito žerty bylo něco racionálního.“

Štrougalova tichá válka s konzervativci vyvrcholila na podzim 1987. Po odchodu Gustáva Husáka v boji o místo generálního tajemníka překvapivě zvítězil nenápadný Jakeš. Ten k tomu před časem řekl: „Štrougala jsem umlouval, aby zůstal, dodělal ekonomickou reformu, nesouhlasil jsem s jeho odchodem, ale on se cítil asi jaksi uražen, že není generálním tajemníkem, a co on bude pod nějakým Jakešem sloužit.“

Štrougalův kolega Ehrenberger má ale jiný názor: „Když prohrál a zůstal sám jako člověk, který měl ekonomickou zodpovědnost a věděl, že jestli republika nezačne s ekonomickou reformou, tak to prostě dál nepůjde, řekl: ,Pánové, jestli nechcete – prosím, ahoj.´ A odešel. A toho jsem si na něm vážil.“

A ještě jeden názor: od Zdeňka Jirků, s nímž Štrougal paměti sepsal: „Zcela určitě po Husákově odchodu neusiloval o místo generálního tajemníka. Dobře pochopil, že zvítězí absurdní dělnickorolnická vláda z roku 1968.“ Jak mu bylo po prohře? „Asi ne moc dobře. Nedošlo ani na oficiální rozloučení. Byl konec a místo nás hned nastoupili jiní,“ vypráví exministr Blažek.

Štrougal podal demisi v říjnu 1988. „Že skončí, mi řekl už na jaře,“ říká jeho dcera Eva. „Když to pak skutečně udělal, sebral se a odjel na chalupu, kde strávil sám několik měsíců.“

Na Jizerce strávil i první převratový týden v listopadu 1989. Objevil se až na bezradném jednání špiček KSČ 24. listopadu. Ani tady neuspěl.

V roce 1990 se rozvedl a zakrátko se znovu oženil. Koncem 90. let se poprvé objevil u soudu, což se pak opakovalo ještě několikrát. Zpovídal se z období 60. let i za údajně špatné informování veřejnosti při černobylské havárii. Vždy se obhájil.

Nepočítáme-li vystoupení v loňském dokumentu o Gustávu Husákovi, poslední velký rozhovor dal novinářům v lednu 1990. Na otázku, jak hodnotí svou životní dráhu, odpověděl pozoruhodně: „Dost se zklamáním. V uplynulých čtyřiceti letech se to mělo dělat jinak. Počátek chyb byl již v roce 1948, kdy začala vláda jedné strany.“ Už tehdy naznačil, že napíše paměti. Po dvaceti letech svá slova splnil.

(zkráceno)

(MFDNES)

Poznámka redakce CS-magazínu. Existují zmínky v literatuře, že Štrougal byl prvním individuálně vycvičeným sovětským špiónem (jeden jediný žák a desítky učitelů). To by pak vysvětlovalo jeho setrvání ve vysokých funkcích i po roce 1969. Na místě je se ptát, jaké úkoly plnil.