Leden 2010

Chodníky měla Jihlava jen pro Čechy

Miroslav Mareš

Leopold Habermann se narodil roku 1931 jako Němec. Pamatuje si dobu první republiky v Jihlavě, dětství prožil v době války, taky však Hitlerjugend. Vojenskou službu strávil jako „černý baron“ u oddílu PTP na východním Slovensku. Jeho otec sloužil jako Němec ve wehrmachtu. Maminka byla Češka, po otci dostal úředně přidělené německé občanství automaticky, hned 15. března 1939.

České občanství dostal až roku 1953, to už rok sloužil v české armádě. Dnes žije v Otíně, nejjižněji položené obci bývalé německy mluvící enklávy jihlavského jazykového ostrova. Mluví perfektní češtinou, přemýšlí a uvažuje německy.

* Považujete se za Čecha nebo za Němce?

- Za Němce. Vy Češi jste svoje letce, co za vás tenkrát bojovali, zavřeli po válce do lágrů. To by Němci jako národ nikdy neudělali. V Jihlavě jsem zažil první republiku, válku, demokracii, socialismus a zase demokracii.

* Jak se mluvilo v Jihlavě při nakupování v obchodech za první republiky?

- Měli jsme obchody, kde byl český obchodník, tak jsme s ním jako Němci mluvili česky a on nám odpovídal německy. Nezažil jsem za první republiky v Jihlavě rozbroje mezi Čechy a Němci. Ty začaly až po válce. Obchodník potřeboval prodat své zboží a bylo mu jedno, jestli jsou zákazníci Češi nebo Němci.

* Jaká byla v Jihlavě kina a kulturní podniky?

- My jako Němci jsme chodili do Reform kina, to je dnešní kino Dukla. Taky jsme navštěvovali Edison kino, dnes je zbourané, pod Jánským kopečkem. Vedle byl hotel Koruna. S děvčaty se chodilo na Heulos. Údolím protéká říčka a je proto velmi vlhké. Název Heulos tedy v českém významu znamená Senopryč. Místo, které se nehodí na sušení sena. Název nemá nic společného s hajlováním.

* V Jihlavě jste zažil i tramvaje...

- No ano. Dokonce jsem jako kluk jezdil na přední plošině a tramvaj řídil. Jeden tramvaják bydlel v našem domě, tak mě někdy nechal řídit. Řídilo se to takovou klikou místo volantu. Jezdily po jedné koleji, pod Jánským kopečkem se míjely. Tam byly dvě koleje vedle sebe.

* Vy jste byl členem Hitlerjugend...

- Byl. Jako desetiletý kluk. Do HJ tenkrát museli povinně všechny německé děti. Pro nás to byla především organizace volného času. Hodně jsme sportovali. Skok daleký, běh. Měli jsme i tvrdá vojenská cvičení. Tam nebyla nacionálně sociální výchova, tenkráte nebyla taková propaganda u dětí. V pátek jsme třeba dostali lístky do kina a šli jsme sledovat propagandistické filmy. Byli tam s námi váleční veteráni z východní fronty. Na veterány propaganda neplatila, prošli východní frontou. Dostal jsem se ve čtyřiačtyřicátém do elitní školy Adolfa Hitlera v prostorách dnešního hrádku, co se otvírala v Jihlavě ve třiačtyřicátém roce. Dnes je tam policejní škola.

* Kdy začalo z jihlavských Němců vyprchávat nadšení pro Hitlera?

- Asi ve čtyřiačtyřicátém roce. To bylo jasné, že se blíží konec, ale nikdo o tom nemluvil. Nepamatuji se, že by se mnou ve školní třídě o tom někdo mluvil. Ty děti byly výchovou od rodičů nabiflovány, že o tom nesmí mluvit.

* Kdy jste začal cítit přibližování války k Jihlavě?

- To bylo někdy ve čtyřiačtyřicátém roce. Stále více škol v Jihlavě se měnilo na lazarety. Bydleli jsme vedle jednoho lazaretu. Viděl jsem, jak na zahradě vyhloubili jámu a do ní dávali amputované ruce a nohy zraněných vojáků. Pomáhal jsem stavět protitankové zátarasy u Dělnického domu jako čtrnáctiletý chlapec.

* Pamatujete si na první setkání s ruským vojákem v Jihlavě?

- Podle vzhledu vypadal jako Mongol. Řekl mi „ruce vzhůru“ a sebral mi památeční hodinky, co jsem dostal od otce. Stalo se to na Žižkově ulici, v místech, kde je dnes budova krajského úřadu. V Jihlavě to bylo na konci války pro Němce hodně divoký. Proto mě jako dítě vzal strýc do Prahy. Tam jsem šel do obchodu nakupovat a nevěděl jsem, jak se česky řekne limonáda. Použil jsem německé slovo, a to jste měli vidět ty pohledy Čechů.

* Osvobození přineslo v Jihlavě i protiněmecké vyhlášky ?

- Museli jsme s maminkou nosit bílé pásky na rukávě. Nesměli jsme chodit po chodníku, jen po silnici. Chodníky byly jen pro Čechy. Stalo se mi, že jsem jako dítě šel po chodníku, měl jsem na rukávě bílou pásku a nějaký Čech mě nakopl se slovy: Co děláš na chodníku?

* Čím si vysvětlujete tu poválečnou nenávist Čechů k Němcům?

- Ta zášť Čechů byla velká. Zaprvé jim Němci zavřeli vysoké školy. Po válce pro mne neexistovala možnost jít na českou školu. Chtěl jsem dělat večerní průmyslovku, udělal jsem přijímací zkoušky. Přišel do třídy český učitel a řekl: Habermann, co tu děláte? A musel jsem ze školy odejít.

* Kde končí vlastenectví a začíná národnostní fanatismus?

- Musíte respektovat toho druhého. Jinak je to fanatismus. Nám Áda říkal: „Poznej řeč svého nepřítele“. Tak jsem se učil anglicky a četl židovský talmud.

* Poznal jste dobu, kdy končila demokracie?

- Okamžitě. Byl jsem v učení jako obchodní příručí, dostal jsem se do národního podniku. Viděl jsem ty podrazy, když z obchodníků dělali šmelináře. Každý obchodník se snažil vydělat, to nebyla šmelina, ale obchod.

* Pak přišlo heslo „Všechno do průmyslu“...

- To jsem prožil na vlastní kůži. Byl jsem obchodní příručí, něco jako dnes prodavač. Poslali mě do Motorpalu v Jihlavě. Byl tam úředník, lékař a byl tam s námi nějaký Hortensky, co se vrátil z šestiletého zajetí v Rusku. Všechno místní Češi. A všechno výkvět místní inteligence.

* V roce 1953 jste narukoval do PTP...

- Ano a nějaký plukovník se mě ptal, co tam dělám, když jsem Němec. Tak jsem mu vysvětlil, že jsem dostal povolávací rozkaz do české armády. Podobně jako kdysi otec dostal povolávací rozkaz do wehrmachtu. České občanství jsem získal až po jednom roce vojny. Dostal jsem rozkaz narukovat do armády.

* Byl rozdíl v utužování socialismu v padesátých a sedmdesátých letech?

- Hůř bylo sedlákům v padesátých letech. Nic neměli a ještě museli plnit státní dodávky.

* Rok 1968 jste vnímal jako konec socialismu?

- Ne. Spíše jsem viděl, že ten socialismus k ničemu nevede.

* Pak přišla doba normalizace...

- Mně se vedlo stále stejně. Stále stejně špatně. Chtěli jsme s manželkou jet na dovolenou do Jugoslávie. Týden jsem vyběhával různá povolení. Nakonec mi řekli: Manželku tam pustíme, ale vás ne.

* A sametová revoluce roku 1989?

- Ta měla přijít v roce 1968. Roku 1989 už bylo pro mne pozdě. Ozvali se mi spolužáci z jihlavské školy, co jsem je neviděl od války. Jeden z nich, měl „typicky německé jméno“, se ozval až ze Švédska. Jmenoval se Ledwinka. Za socialismu jsem chtěl cestovat po světě a nesměl jsem. Pro mne přišla sametová revoluce příliš pozdě.

* Která z revolucí byla nejužitečnější?

- Žádná. Ani ta poslední revoluce v roce 1989. Revoluce nemůže být sametová. Velká francouzská revoluce krvavě zúčtovala s předchozím režimem. V Německu proběhla po revoluci denacifikace, kdy 10 let nesměl nacista vykonávat veřejnou funkci. To měli udělat i u nás. Vyrovnání s komunisty u nás neproběhlo.

* Po revoluci jste byl členem jihlavského zastupitelstva...

- Ano, krátkou dobu. A poznal jsem, jak se strany hádají.

* Kdy byly česko-německé vztahy v Jihlavě nejlepší?

- Za první republiky. Na dnešním Masarykově náměstí bylo korso, tam chodili Češi i Němci v neděli na procházky. Můj tatínek Němec si tam namluvil Češku. Tenkrát v tom nedělali rozdíly. A bratr maminky si vzal za manželku Němku. Když měl někdo někoho rád, tak nekoukal, jaké je národnosti.

* Území jihlavského jazykového ostrova se Češi pokoušeli kolonizovat už od roku 1918.

- Už i dříve. Pokud po roce 1918 projevil zájem o místo státního zaměstnance Čech, tak Němec byl propuštěn. Mezi Němci byla velká nezaměstnanost. Na Jihlavsku i v Sudetech. Proto měl Hitler takový úspěch. Do německých vesnic na Jihlavsku, kde žila třeba jen jedna česká rodina, dali českého poštmistra a německého propustili. Kdo byl Němec, nedostal práci. Pak se nemůžete divit, že když přišel Adolf a dal jim práci, šli Němci za ním. To ale začalo od 19. století, za první republiky to bylo nejviditelnější.

* Proč Němci vypálili v Jihlavě roku 1939 židovskou synagogu?

- V každém národě jsou výtržníci a chuligáni. V Jihlavě to byl kriminální čin několika chuligánů.

* Jak si představujete fanatického Čecha?

- Potkal jsem po revoluci v devětaosmdesátém středoškolského profesora a hovořili jsme o názvu údolí Heulos. Neustále mi tvrdil, že jméno Heulos vznikl od hajlování. Přitom Heu-los v češtině znamená „seno-pryč“. Místo, které je špatné pro sušení sena. On si to nenechal vysvětlit a stále mluvil o německém hajlování na Heulose.

* Byl ve vašich očích rozdíl mezi ruskými vojáky v roce 1945 a v roce 1968 ?

- V roce 1945 do Jihlavy přišli jako osvoboditelé, v roce 1968 jako diktatura. V tom roce 1968 nevěděli, kde jsou a proč tu jsou. Vykládal mi kamarád, co jako poručík wehrmachtu pochodoval v jedenačtyřicátém jako zajatec po ulicích v Moskvě, že ruské ženy plakaly, když je viděly. Asi si uvědomovaly, že jejich syn je taky někde v zajetí.

* Měla by se Jihlava vrátit k německým místním názvům?

- V Jihlavě každých dvacet let přejmenováváme ulice. Přitom německé názvy jsou historie. Gelnhauserova ulice, kde jsem vyrůstal, se jmenovala podle Gelnhauserova kodexu z 15. století. Nechápu, proč se to muselo přejmenovat.

* S jakým člověkem nedokážete jako člověk vyjít?

- Dokáži vyjít s každým člověkem, ať je Čech nebo Němec. Jediný, s kým nedokáži vyjít, jsou fanatici. Když jsem za komunistů nesměl studovat, tak jsem se vzdělával sám. A v knížkách jsem si přečetl, že i ve starém Římě byl fanatismus. Říkali tomu demokracie. A způsobilo to pád Říma. Každý fanatismus, ať je to národní socialismus, nacionalismus, náboženský fanatismus nebo komunismus, je špatný. Fanatici páchají násilí na ostatních lidech a to je špatně. To se mi nelíbí.

(MFDNES)