Leden 2010

Krádež už není etický problém, nýbrž boj o přežití

Jan Pergler, David Macháček

„Na Kubě jsou převrácené hodnoty,“ říká Oscar Espinosa Chepe, kubánský disident a ekonom. Dokumentuje to nedávnou historkou z noční Havany. „Policie zadržela na ulici opilce, který vykřikoval, že je nejdůležitější osobou v Havaně, protože nosí kufry v hotelu Internacional. Když policie zjišťovala, kdo je vlastně onen pán, tak se zjistilo, že je to významný kardiochirurg, který si musí přivydělávat jako nosič kufrů.“

Zatímco svět se potýká se světovou krizí, kubánská vláda na jednu stranu přiznává určité nedostatky, ale zároveň slibuje růst kubánské ekonomiky. Na první pohled však v ulicích Kuby není vidět, že by ekonomika rostla. Jak si vlastně kubánská ekonomika stojí?

Ekonomická situace se zhoršuje. Už dvacet let. Pořád jsme ve zvláštním období (período especial – termín vznikl na počátku 90. let minulého století, kdy se ekonomika Kuby propadla poté, co země přišla o podporu východní Evropy a SSSR). Vloni a předloni srazily ekonomiku hurikány a také světová krize, která to všechno zkomplikovala. Vláda na počátku roku oznámila prognózu, že tento rok poroste ekonomika o 6%. Dvakrát od té doby tyto prognózy upravila a v červenci prohlásili, že porosteme o 1,6%.

I výkonnější ekonomiky, než je ta kubánská, letos oznámily záporný výsledek. Jsou podle vás vládní čísla reálná?

Myslím, že ne. O žádném ekonomickém růstu nemůže být ani řeč. Svědčí o tom některá opatření. Prvního června například vláda nařídila snížit spotřebu elektrické energie o 12 procent. Nyní oznámili, že výpadky energie se budou zvyšovat. Na většině pracovištích nebude fungovat klimatizace, nebo se aspoň sníží doba, kdy bude klimatizace v provozu. Ve vězeních už nyní nejde přes celý den proud. Vláda vypíná proud i v některých oblastech země. Ruší se závodní jídelny, které tady byly padesát let. To zrovna nevypovídá o tom, že ekonomika roste.

V obchodech a na trzích je méně zboží než dříve. Navíc se objevila šuškanda, že vláda chce zrušit přídělové knížky. Má vláda nějaké řešení, jak přídělové knížky nahradit?

Každý den je z přídělových knížek vyloučena některá položka. Věci, které se dostanou mimo přídělový seznam, si lidé musí koupit v dolarových obchodech. Například láhev stolního oleje na smažení, který používá každá kubánská domácnost, se dá koupit jenom v dolarovém obchodě, kde přijde na pětinu průměrného měsíčního příjmu. Vláda nemá nic, co by mohla lidem nabídnout jako kompenzaci přídělových knížek.

Jak lidé přežívají, když si vše musí draze pořizovat a platy jim nestačí?

Přežívá jen ten, kdo si uchoval víru. Protože platy a přídělový systém stačí tak na dvanáct dní, zbytek si lidé obstarávají všelijak. I sám Raúl Castro prohlásil, že současný přídělový systém nestačí a pokrývá pouze 50 % potřeb dospělého člověka. Průměrná penze důchodce se rovná 2 kg vepřového. Řada lidí si přivydělává na černém trhu, různými krádežemi. Krádež už není etický problém, je to součást boje o přežití. A v neposlední řadě nás drží nad vodou peníze ze zahraničí. Od příbuzných, přátel. Kdo je nemá, je na tom opravdu zle.

Kuba je zemědělský stát, ale většinu potravin dováží. Jak je to možné?

Kuba dováží 84 % potravin, přitom je tradičně zemědělskou zemí a vývozcem potravin. Ale ještě donedávna jsme dováželi i cukr. To je neuvěřitelné, protože jsme patřili mezi největší vývozce cukru na světě. Zemědělství je ale totálně zničené, dokonce i vláda sama uznala, že padesát procent obdělávatelné půdy je zarostlá plevelem. Vlivem špatného zacházení s půdou jsou miliony hektarů zničeny vysokou salinitou nebo toxickými odpady. Jsou to paradoxy, ale Spojené státy jsou i přes embargo, které vůči Kubě stále platí, největším vývozcem potravin na Kubu. Minulý rok zaplatila Kuba za dovoz z USA 800 milionů dolarů.

To je oficiální obchod?

Ano, oficiální. Za to Kuba platí cash. Problém je, že USA tady nic nekupuje. Kuba nemá, co by mohla prodávat.

A z čeho to platí?

V loňském roce se zvýšil státní deficit na 2,7 miliard dolarů. Za každý dolar, který Kuba vyvezla, dovezla zboží za 4 dolary. Vláda to dotuje z peněz od Venezuely, ale je jasné, že Venezuela není schopna Kubu dále podporovat. Vláda spoléhala, že stoupne cena za nikl, ale zdá se, že se nezvedne o tolik. Vláda to řeší tím, že neplatí dodavatelům, zmrazila účty zahraničním investorům. Jenom španělské firmy zde mají přes 300 milionů eur, které už pravděpodobně nikdy neuvidí.

Pracuje vláda na nějakém řešení situace?

Co dělá vláda, nikdo neví. Nebaví se s námi. Fidél Castro už k současné situaci toho mnoho neřekne a Raúl nasliboval spousty věcí a nesplnil je. Životní úroveň se místo toho propadla. Vláda neudělala žádné reformy, aby odvrátila současný stav. Lidé si začínají zcela otevřeně stěžovat a vláda pomalu ztrácí kontrolu nad situací.

Dalo by se to přirovnat ke konci osmdesátých let ve východní Evropě?

To nedokáže nikdo říci. V Československu nebyla nikdy tak strašná ekonomická situace. Mít to, co jste měli v roce 1989 vy, by bylo úžasné. Tady se bude situace nadále zhoršovat, může to skončit nějakým lidovým vystoupením. Lidé mají ale stále strach, represivní aparát je stále silný.

V 90. letech, kdy skončila spolupráce mezi Kubou a sovětskými satelity se ekonomika ostrova zhroutila poprvé. Všichni říkají, že současný stav ještě není tak katastrofální jako tehdy, kdy hrozily dokonce hladové bouře. Myslíte si, že teď je situace jiná?

Situace v devadesátých letech byla skutečně těžší. Rozdíl mezi dneškem a tím obdobím je ale v tom, že tehdy lidé věřili, že se země z krize vzpamatuje. Tomu už dnes nevěří nikdo. Další problém je, že tady dospěla jedna generace, které systém zcela zablokoval budoucnost a ona už nemá žádné sentimentální vazby k minulosti, k revoluci. Třetí rozdíl je, že v devadesátých letech ještě fungoval kult silného ochránce a vůdce Fidéla Castra. A poslední věc. S příchodem Obamy do Bílého domu už vláda nemůže tolik vyhrožovat zahraničním nepřítelem. Obamu mají všichni Kubánci rádi.

Myslíte, že existuje nějaká cesta, jak se dostat ze současné situace?

Krizi se dá zabránit jenom reformami. Fidél Castro odmítá jakékoliv reformy, v tom je důsledný celý život. Raúl je sice pragmatik, ale i on má z té změny strach. Možná je země už v tak špatné kondici, že se bojí udělat jakoukoliv reformu. Raúl má potenciál reformátora, ale nemá se k ničemu. A lidé už žádným slibům neuvěří, smějí se jim. A obávám se, že Kuba už další frustraci neunese.

(iHNed.cz)