Leden 2010

Krajina agenta Gogha

Jaroslav Spurný

Petice proti Žáčkovi není víc než kampaní za odstranění posla špatných práv. Nejčerstvějším problémem kontroverzního Ústavu pro studium totalitních režimů se stal agent jménem Gogh. Po zmínce o tomto muži v jedné z odborných publikací se k tradičním nepřátelům existence ústavu – sociálním demokratům a komunistům – přidala těžká morální váha, bývalý prezident Václav Havel. Pod pseudonymem Gogh se totiž v agenturních záznamech StB skrývá jeho přítel Joska Skalník a Havel se domnívá, že krátkou zmínkou o tomto faktu ve své čerstvé brožuře o listopadu ’89 lživě obvinil jeho kamaráda z udavačství. A za to by tahle instituce měla být podle Havla ztrestána – minimálně odvoláním svého současného ředitele Pavla Žáčka. Hned na úvod je ale třeba říci, že Havlův požadavek, stejně jako výhrady levice jsou chybné. Ústav totiž pracuje velmi dobře a pod vedením Žáčka se stal pro tuto společnost prakticky nepostradatelnou institucí.

Díky, ústave

Ústrk – jak s lehkou ironií užívají zkratku svého úřadu jeho vlastní zaměstnanci – funguje necelé dva roky. Základní idea jeho vzniku se jmenovala Otevřená minulost. Velkorysý plán zpracovat a digitalizovat kilometry dokumentů politické policie StB, zpřístupnit je veřejnosti, která si studiem estébáckých materiálů udělá obrázek o minulosti a také o tom, jak moc je minulost přítomná v současnosti a jak ovlivňovala tuzemský vývoj po listopadovém pádu režimu. Tehdejší výhrady levicových stran a některých historiků, že obraz minulosti nám nemohou objektivně zpřístupnit spisy zločinecké a prolhané organizace, úřad odrážel v roce 2007 vcelku logicky. Vždyť ty dokumenty vůbec neznáme, devadesát procent z nich není zarchivováno, netušíme, co v nich je, tak proč tento zdroj bádání dopředu odsuzovat?

To byl tedy první úkol ústavu. Zpracovat, překopírovat do digitální podoby a zpřístupnit tuny spisů. Předchůdci Žáčkova ústavu, lidé z archivu ministerstva vnitra, tu práci patnáct let zanedbávali, zpracována byla jen velmi malá část estébáckých spisů. Ústav za necelé dva roky zpracoval a zpřístupnil desetkrát více dokumentů než jeho předchůdci od revoluce. Ústav připravil pro vědce, historiky či novináře stovky tisíc dokumentů, které jim umožňují bádat v ještě nedávno nedosažitelných informacích. Spisy umožňují rekonstruovat děje, které velmi ovlivňují současnost. Pomocí ústavem zpřístupněných informací můžeme do velké míry odpovědět na otázku, proč je současná společnost tak zkorumpovaná. Podstatnou část majetku privatizovali lidé, kteří pracovali za totality v podnicích zahraničního obchodu, byli z toho titulu často agenty, a někdy dokonce kmenovými zaměstnanci StB. Lidé jako Václav Junek, Andrej Babiš či Milan Velek a mnoho dalších jsou jednoznačně zakladateli současné podnikatelské kultury postavené na konexích s bankami, politiky, a především na korupci. Kultury, která jim vešla do krve za totality. Bez dokumentů z ústavu bychom ty souvislosti neznali.

Neseme vám noviny, poslouchejte

Problém je, že kritici úřadu považují zveřejňování všech možných seznamů, rozkazů StB, odposlechů za jakýsi konečný výstup ústavu, který nás tak podle nich zahrnuje informacemi bez vysvětlení a analýzy zjištěného. Co si máme počít se skoro tisíc jmen čítajícím seznamem někdejších členů komunistické rozvědky v roce 1989? Sám ten seznam nic neznamená, ale pro badatele či novináře je zasvěceným informačním odrazem k další práci, zkoumání, hledání souvislostí a dopadů na dnešek. Třeba pro bádání o tom, na jakých základech a motivech stojí přátelství prezidenta republiky Václava Klause s několika agenty či důstojníky komunistické rozvědky a jak ta přátelství ovlivňují dnešní Klausova rozhodnutí. Zjednodušeně řečeno, současná práce ústavu stojí na vybudování informačního týlu pro vědce i veřejnost.

Do této „seznamové“ kategorie se dá zařadit i publikace vydaná ústavem, která se jmenuje Občanské fórum, den první – vznik OF v dokumentech a fotografiích. Dvousetstránková kniha obsahuje přepisy záznamů jednání o vzniku OF a také kopie listin, které zaznamenávají, jak na vznik fóra reagovala StB a komunistické politbyro. Jedním z dokumentů je kopie dopisu náčelníka kontrarozvědky StB šéfovi StB Aloizu Lorencovi z 21. listopadu ’89, v němž si tyto dvě těžké váhy represivní hierarchie posílají citace den starého pohovoru s agentem Goghem. Ten v záznamu důstojníkům StB popisuje, jak funguje čerstvě vzniklé Občanské fórum, kde má své tiskové centrum, že OF zvažuje vydávání nezávislého informačního bulletinu, anebo třeba i takové podrobnosti jako kdo má na starosti ozvučení Václavského náměstí na připravované demonstraci. Zmíněný informační bulletin, předchůdce Respektu, pracoval prvních pár revolučních dnů jako věstník OF a 20. listopadu – v den Goghova rozhovoru s StB – vědělo o jeho právě nastartované existenci a sídle jen pár lidí, Skalník byl jedním z nich.

Václav Havel, jako aktér a pamětník té doby, musí vědět, jak to bylo, a přečtení výpovědi agenta Gogha v něm jen těžko mohlo vyvolat pochyby o její autentičnosti. Takové detaily si prostě estébáci v tlaku revolučních událostí nemohli vymyslet. Jenže pro bývalého prezidenta se ústav v okamžiku zveřejnění dokumentu o Goghovi stal prostě poslem špatných zpráv o jeho příteli a Václav Havel se rozhodl k málo efektivní obraně: podepsal petici, která prostě navrhuje posla špatných zpráv zastřelit.

Je ovšem třeba říci, že Žáčkův ústav z podstaty své existence přináší této společnosti především špatné zprávy a jejich existence se nedá zastavit žádnou popravou, žádnou vynucenou rezignací šéfa. Havel a další signatáři petice pro odvolání Žáčka by spíše než Žáčkovu hlavu měli po ústavu požadovat další důkazy pro relevanci jeho zpráv. V tomto případě potvrzení hodnověrnosti estébáckého zápisu o výpovědi agenta Gogha, informace o tom, zda a jak často udával předtím, a nakolik byla jeho udání přesvědčivá. Podle informací Respektu má ústav k dispozici asi osmdesát záznamů o styku Skalníka se svým estébákem, který zprávy agenta Gogha hodnotil velmi vysoce.

(Respekt, www.respekt.cz)