Leden 2010

O právu se ptát a pochybovat

Otto Ulč

Byl jsem ponouknut napsat zase něco o Obamovi a šmahem jsem odmítl, po zkušenosti s reakcemi nejednoho čtenáře na „zlostné lži zapšklého senilního staříka“, že jsem obamafob, zaslepený maniak.

Kritikům přitom vůbec nevadí někomu přisoudit něčí citát. Když někoho cituji, jsou to jeho a ne má slova. V textu Trestání politicky nekorektní neposlušnosti to byla slova amerického publicisty Lou Dobbse, jeho kritiky nehorázností návrhu imigračního zákona, v Kongresu právě projednávaného. Nejeden čtenář mě ale zatratil jako lháře za slova, která jsem neřekl, za nesmysly v zákoně, který dosud neexistuje. „Ultrakonzervativní názory, jež budí neblahého ducha mccarthismu a rasismu“ - takový jsem padouch, napsal a notně rozkošatil čtenář v dopise, zaslaném do jiného časopisu, v němž, jakož i v jiných zdrojích se domáhá jeho publikace.

Po seznámení s textem, e-mailem The Mystery of Barack Obama Continues autora Steve Baldwina z instituce Western Center for Journalism, jsem přece jen změnil názor a rozhodl se zabývat zásadní, nezodpověděnou otázkou: automatickou povinností dosavadních prezidentů a uchazečů o takový úřad dát k dispozici údaje, dokumenty, důkazy o jejich předchozím životě – předložit všemožné certifikáty, list rodný, manželský (v případě Reagana i rozvodový), lékařské vyhodnocení zdravotního stavu, důkazy o dosaženém vzdělání, pozdějším počínání a – v Americe tuze důležitém – plnění daňových povinností, situace finanční, angažovanost investiční, v době vrcholné funkce jejich povinnost takové vztahy zmrazit, od nich se distancovat. Zbavit se vlastněných akcií, jejichž prodej ve zrovna nevhodné době může znamenat, že do Bílého domu s velkou slávou vstupuje finančně dost ochuzený vítěz.

Operacemi kandidáta John McCaina, postiženého rakovinou kůže, se média podrobně zajímala, jakož i bohatstvím jeho manželky Cindy, a není známo, že dotyční by nebyli vyhověli. Taková povinnost transparency (průhlednost, upřímnost) ale značně kontrastuje s výjimkou, jíž je právě Barack Hussein Obama, vzdor jeho zdůrazňovaným předvolebním slibům (o open government a full disclosure). Z jeho autobiografie Dreams From My Father se zájemci o specifická fakta příliš nedozvědí. Již zmíněný autor Baldwin tvrdí, že Obama odmítl odtajnit podrobnosti o svém zdravotním stavu (to unseal medical records), nedal k dispozici doklady týkající se jeho vzdělání – z Harvardovy univerzity, Kolumbijské univerzity, z Occidental College v Los Angeles, ba ani z tzv. prep school Punahou na Hawaii. Tam žádost o přijetí, obsahující údaje o jeho narození, záhadně zmizela. Nedosažitelná je též dokumentace z Occidental College, na níž Obama byl veden jako indonéský student s jménem Barry Soetoro. Advokáti, kteří už Obamu stáli hodně přes milion dolarů, jednak úspěšně zabraňují zveřejnění, jednak se materiály pozmění, zapečetí, jsou neověřitelné, ztratí se k nenalezení. Proč takové tajnosti?

Nejdůležitějším dokumentem je Obamův rodný list a zjištění místa jeho narození. Ústava by ho diskvalifikovala od oprávnění stát se prezidentem v případě jeho narození mimo USA, což tvrdí rostoucí počet hlasů vzdor úsilí Bílého domu je bagatelizovat, za směšné pošuky je vydávat. A v případě potřeby vytáhnout tu nejmocnější zbraň – obvinění z rasismu. Perfektní to manévr, jehož univerzální platnost potvrzují i názory bývalého prezidenta Cartera.

O předložení rodného listu u soudu usiloval právník Gary Kreep, čemuž Obamovi právníci úspěšně zabránili. Během prezidentské kampaně 2008 Obamův tým zveřejnil tzv. Certificate of Live Birth. Ten ale tři odborníci (authentification experts) odmítli jako vyložený podvod (obvious phony). Nicméně Obama nadále odmítá předložit autentický Long Form Birth Certificate, obsahující informace o příslušné porodnici a totožnosti přítomného lékaře.

Opakovaná otázka: proč rodný list tolik tajit, proč nepředložit, tím se zbavit otravných šťouralů, iniciátorů stále početnějších soudních iniciativ, a rovněž si ušetřit další milion zbytečně vyhozených peněz pro drahé advokáty?

Šťoural Baldwin vznáší další otázku, kdo že financoval jeho studia, zejména hodně nákladnou Harvard Law School? Nikdy totiž nebyl předložen důkaz, že by byl zažádal a obdržel studentskou půjčku. Obama odmítá v této věci dát k dispozici jakékoliv materiály, vzdor opakovaným žádostem od Chicago Tribune, významných novin ve městě, jež se stalo Obamovou politikou bází.

Oprávněný je předpoklad (It appears – vypadá to...), že peníze získal ze zahraničních zdrojů. Khalid Al-Mansour, poradce saúdského prince Al-Walid bin Talaha, se svěřil Percy Suttonovi, významnému politikovi v New York City (Manhattan Borough President), že sháněl peníze k uhrazení Obamových školních poplatků. Prince Talah byl největším dárcem islámské organizaci CAIR, kterou americká vláda v roce 2007 v soudním procesu o financování terorismu označila jako unindicted co-conspirator (nezažalovaní spoluspiklenci). Tři představitelé CAIR pro svou teroristickou činnost zažalováni byli.

Jiná záležitost s otazníkem: federální zákon vyžaduje povinnost od všech mladých Američanů mužského pohlaví se zaregistrovat u Selective Service, být k dispozici vojenské službě v případě války. (Což jsem kdysi, po emigraci do USA, také jako neobčan učinil.) Pátrající šťouralka Debbie Schlussel ale objevila, že Obama ve vyžadovaném mladistvém věku tuto povinnost pominul a udělal ji se zpožděním teprve až jako politik, a to v roce 2008 způsobem hodnoceným jako podvod, federální zločin (fraud, felony). Padělatel si však počínal ledabyle: zapomněl pozměnit tzv. Document Location Number, formulář vydaný v roce 2008 vyplnil s datem 4. září 1980, údajně podaným na Hawaii, tedy v době, kdy studoval na Occidental College ve víc než tisíc mil vzdálené metropoli Los Angeles. Oprávněnost takových tvrzení podpořil Stephen Goffman, bývalý pracovník FBI ve vyšší funkci.

O motivech Obamovy tuze pozdní registrace u Selective Service si lze ledacos myslet, ale daleko víc matoucí je záhada, věru mystérie, jeho Social Security Number. Jedním z prvních kroků kohokoliv v této zemi legálně sídlícího je zajít a registrovat se na úřadu sociálního zabezpečení, kde obdrží devítimístné číslo, které ho bude doprovázet celý život. Pod ním jsme vedeni u berního úřadu, ve finančních transakcích (banka, mutual funds, akcie atd.), číslo je klíčem k identitě dotyčného, jímž se lze nezřídka dostat k jeho majetku (prý snazší než vyloupit trezor). Takže toto SSN (Social Security Number) nutno tajit, s ním se nesvěřovat.

Velmi čilá advokátka Orly Taitz v Los Angeles má mezi svými klienty několik armádních důstojníků odmítajících sloužit pod Obamou, jehož nepovažují za legitimního prezidenta a tím i svého hlavního velitele. Pro ni pracuje soukromý vyšetřovatel (private investigator) Neil Sankey, který ve svém pátrání po Obamových předchozích adresách objevil i jeho SSN – nikoliv jedno číslo, ale jejich dva tucty! V době studií na Harvardu (stát Massachusetts) měl dvě SSN, obě začínající trojčíslím 042, o němž se podařilo zjistit, že se vydávalo pouze v období 1976-1977 ve státě Connecticutu, kde Obama nikdy nežil. V té době jako patnácti až šestnáctiletý žil na Hawaii. Později ve Washingtonu, jako senátor, měl SSN začínající trojčíslím 282. Mystérie jedna za druhou. Kriminalisté se s nimi setkávají v případech všelijakého druhu podvodů – daňových, nemovitostních, financování politických kampaní, volebních machinací.

Proč tomu tak je v případě nynějšího nájemníka Bílého domu,. laureáta Nobelovy ceny míru, v mnoha -. zejména evropských – očích mesiáše, spasitele lidstva? O odpověď se nepokouším, pouze bych si rád udržel své právo vznést takové otázky, vědom si ovšem rizika osočení z rasismu, maccarthismu a dalších hanebností.

Rovněž bych se rád mýlil ve svém předpokladu, že nejvýznamější média kalibru The New York Times, však tolik liberální a postuláty o svobodě slova a projevu tolik zdůrazňující, žádné takové otázky týkající se Obamy si netroufnou. prezentovat.

Prozatím došlo ke čtyřiceti devíti iniciativám soudní cestou se domáhat zjištění, zda Obama je oprávněn zastávat úřad prezidenta. Prozatím všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu ve Washingtonu, odmítly se tak ošemetnou záležitostí zabývat (to be denied a full hearing). Toť v zemi světově proslulé soudním projednáváním i nejbizarnějšími pitomostmi. O příčinách takové univerzální neochoty si lze ovšem ledacos myslet.

Jenže, jak už jsem jednou psal, pravidlo neochoty justičních stolic všech stupňů snad už konečně nachází svou výjimku, a to v Kalifornii, v kuráži federálního soudce (U.S. District Judge) Davida Cartera (nepochybně bez příbuzeneckého vztahu s jmenovcem Jimmy Carterem), bývalého přříslušníka námořní pěchoty, nyní juristy prozatím nezastrašitelného.

Hodně zájemců, včetně válečných veteránů, přišlo k zasedání u federálního soudu v Santa Anna, kde se Obamovi advokáti tuze domáhali odmítnutí žalobního požadavku, aby jejich klient musel předložit originál svého rodného listu k inspekci, verifikaci, a tím by jednou provždy všechny pochyby zmizely. Advokáti se domáhali odmítnutí požadavku – inciativy prý frivolní (frivolous) - a rovněž tvrdili, že toto je nesprávný soud, aby rozhodoval – aniž však specifikovali, jak by správný soud mohl vypadat. Snaha takových obhájců se nedařila a po hodinu a půl trvajícím úsilí, viditelně zfrustrováni, od soudu odešli.

Soudce Carter několikrát zdůraznil závažnost této kauzy, která musí být co nejdřív rozhodnuta, aby za nynější situace, když se válčí (this time of war), ti, kteří nasazují svůj život, věděli, zda tento prezident je věru oprávněn být jejich hlavním velitelem (commander-in-chief). Carter nařídil stání na den 26. ledna 2010. Ovšem, jak už jsem byl napsal minule, dosavadní zkušenost nabádá ke skeptické opatrnosti – třeba se zas něco zvrtne, soudce rezignuje, onemocní, třeba umřen bude.