Leden 2010

Přibývající pochyby o znamenitosti Mesiáše

Otto Ulč

Taková je v Americe tradice, že se nový prezident po dosaženém volebním vítězství začátkem svého mandátu těší značné popularitě, jež pak neméně pravidelně začne ochabovat. Stejnou zkušenost v prvním roce svého působení též zaznamenává Barack Hussein Obama a jeho sešup se zdá být značnější a spěšnější než v případě jeho předchůdců. Však v loňském volebním roce se část národa jakoby zjančila, s představou nerealistických až surrealistických, ovšemže nedosažitelných výsledků. Nikoliv od politiků, tvorů nedokonalých, nezřídka i hanebných, ale od Mesiáše lze přece očekávat zázraky. Charakteristické pro iracionalitu doby bylo ujištění od Evana Thomase, editora týdeníku Newsweek, kdysi s reputací solidního zdroje, teď úspěšně přetvářeného v hagiografickou trapnost: „Svým způsobem Obama stojí nad svou vlastí, nad celým světem – je cosi jako Bůh.“ (Obama’s standing above the country, above the world. He’s sort of God.)

Když tedy Všemohoucí, ať se teď snaží a dokazuje. Stále svádět odpovědnost na předchůdce a protivníky za nynější neveselý stav věcí - rozpočtové deficity, zmnohonásobení národního dluhu do výšin bez precedentu, nezaměstnanost již víc než desetiprocentní – ztrácejí na potenci a přesvědčivosti, Objevují se trička s nápisy MNĚ NIC NEVYČÍTEJTE, JÁ HO NEVOLIL i v řadách jeho ještě nedávných nadšenců se začíná remcat.

Do Bílého domu se dostal znamenitý rétor s nepozoruhodnými zásluhami. Všechny nynější potíže si sám nezavinil, některé však ano. Nejen prohřešky na etiketě, procedurální zaškobrtnutí, trapnosti jako například při výměně darů s britskou královnou Alžbětou II. a premiérem Gordonem Brownem. Za daleko závažnější problém leckdo pokládá Obamův výběr poradců, spolupracovníků, jimiž se obklopuje. Dřív než se stal prezidentem, tuze blízkým mu byl velebný pán a černošský rasistický maniak reverend Jeremiah Wright, jeho náhradní otec, dvacet roků jeho duchovní rádce, jenž ho oddával, děti mu pokřtil. Toho si sice do Bílého domu přivést nemohl, ale významnými funkcemi pověřil, případně je nabízel prapodivným individuím jako například černošskému Van Jonesovi, prezentujícímu se jako marxista, komunista, ultraradikál.

Na své nedávné cestě Asií, při audienci u japonského císaře Akihita, se Obama klaněl tak značně, že popudil mnoho Američanů, zejména starší generace, která si pamatuje Pearl Harbor a následné horory na bojištích.

Onen přehnaný zlom v pase lze však spíš pominout, než jeho nehoráznost, když se v Japonsku celému asijskému světu představil jako AMERICA’S FIRST PACIFIC PRESIDENT vzhledem k svému (údajnému) narození na Hawaii a pobytu v Indonésii. Vůbec mu nedělalo potíže pominout své předchůdce jako Herberta Hoovera, který řadu let v Číně žil a čínskou řeč ovládal, též J. F. Kennedyho a G. Bushe, kteří se za druhé světové války v Pacifiku tuze angažovali a téměř tam zahynuli.

Důsledný narcis se nejinak zachoval při příležitosti dvacátého výročí pádu berlínské zdi, následovaného kolapsem sovětského impéria. Tam se události tak historického dopadu zúčastnili významní představitelé mnoha států. Obama nepřijel, ale poslal své pozdravení na video záznamu. V něm se ani slovem nezmínil o zásluhách Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové či polského papeže Jana Pavla II. Ignorována Reaganova zásluha, jíž například Sean Willentz, významný historik a liberál, hodnotí jako jeden z největších výkonů mezi americkými prezidenty všech dob a zcela nejvýznamnější ve světě od konce druhé světové války. Že historie si bude zejména pamatovat Reaganova slova „Mr. Gorbachev, tear down this wall!“ „Jestliže to udělá, dostane Nobelovu cenu,“ správně Reagan předpověděl.

Obama, rovněž laureát téže ceny, za zásluhy dosud nezjistitelné, ve svém sdělení do Berlína a svém soustředění na vlastní velikánskost, se pochvalně zdůraznil slovy: „Jen málokdo předvídal, že v čele sjednoceného Německa bude stát žena z Brandenburgu a že v čele amerického spojence bude stát muž afrického původu.“ (The Weekly Standard, 23. 11. 2009 : 6).

Přibývá ponurých hlasů, s prstem namířeným do nedávné historie let sedmdesátých dvacátého století, k milosrdně krátkodobému prezidentování Jimmy Cartera, bývalého guvernéra státu Georgia a pěstitele burských oříšků tamtéž. Svatouška a moralisty tak značného, že svou vlast pokládal za něco zásadně nemravného. (Případné pochyby rozptýlí jeho dost úspěšné iniciativy při demontáži CIA.) Zbývající spojence morálně vadné Ameriky musel ovšem rovněž pokládat za nemravy, a proto s nimi příslušně jednal. Naopak se ale snažil zalíbit se nepřátelům, jejich motivy chápat, ospravedlňovat i s Brežněvem se líbat. Přepad americké ambasády v Teheránu v roce 1979 a věznění diplomatů po 444 dní následovalo – spolu se zaslouženým Carterovým pádem a Reaganovým volebním triumfem.

Obama rovněž jakoby projevoval víc sympatií vůči rivalům než přátelům USA. Pramálo ocenění se dostává britskému premiéru Brownovi. Na rozdíl od států západní Evropy, v převážné většině již posuzující NATO za anachronismus, pro východní část kontinentu, dřívějšího sovětské panství, severoatlantské společenství má hodnotu záruky jejich znovuzískané nezávislosti. Což též vesměs dokazují svou proporcionálně větší účastí v Afghánistánu. O těchto spojencích se Obama ale vyjadřuje jako o partnerech (partners) – stejné to oslovení ve všemožných dálavách. Čili Polsko jako Čína, stejní to partneři.

Obamovi se dostává dost posměšného označení apologizer-in-chief: celému světu, i hanebným dikátorům, se omlouvat za nedokonalost Ameriky, za skutečnost, že zůstala tou jedinou supervelmoci, zdůrazňovat onu moral equivalence (populární to mantru multikulturalismu, přesvědčení o stejné hodnotě kultur, civilizací, vsjo rovno, bez postřehnutelného rozdílu mezi vegetariánem a kanibalem).

Obamovy iniciativy docílit omezení jaderného arzenálu, přesvědčit Írán, aby zanechal svých nukleárních ambicí, docílit mír mezi Araby a Izraelem (jednou ze zemí, kterou ještě nikdy nenavštívil) se příliš nedaří. Idealista v čele jediné zbylé supervelmoci by měl být víc pamětliv doporučení (zdrojem Charles de Gaulle) o značné přednosti být nikoliv milován, ale respektován. Obamův urgentní požadavek zastavit výstavbu na palestinském území izraelský premiér Netanyahu ignoruje. Ruku podanou, otevřenou značně ignorují v Íránu.

Po očividném zmanipulování tamějších voleb, Washington se ozval s pár vlažnými slovy, bez zmínky o rozdílu mezi Ahmadínežádem a Mousavím, hlavním kandidátem opozice. Obama varoval před vměšováním do íránských vnitřních záležitostí (aniž mu ale v téže době vadilo tuze se vměšovat do vnitřních záležitostí maličkého Hondurasu). Pouze později, když se mnoho zraněných a též zabitých demonstrujících zastánců demokracie nedalo přehlédnout, Bílý dům aspoň vyzval Teherán k zanechání dalšího násilí.

Obamovu nedávnou (listopad 2009) návštěvu v Číně kritici hodnotili jako „ponižující“ (humiliating). Jeho vstřícnost zůstala neopětována. Zejména v politice Číňané přece přátelská gesta neoceňují, ale pokládají je za důkaz slabosti, jíž pak pokud možno ještě víc využít. Na rozdíl od předchozího prezidenta (Jang Zemin, 1993-2003), temperament jeho nástupce Hu Jintao je zřetelně protiamerický. Obamu potupil dvakrát. Jednak při zaranžovaném setkání s pečlivě vybranými studenty v Šanghaji, s televizním přenosem sice v USA, ale ne v Číně. Jednak při tiskové konferenci spolu s čínským předákem, kdy přítomní žurnalisté nesměli dávat otázky a Obama souhlasil podřídit se takové šarádě. Obhájci jeho postoje ale mohou zdůraznit nepříjemnou skutečnost, že Amerika je dlužník, kdežto Čína je věřitel, držitel amerických dlužních úpisů ve výši 800 miliard dolarů. K tomu lze ovšem namítnout opačnou závislost Číny na USA, jeho zdaleka největším trhu, absorbujícím čínské zboží.

Obama si jinak počínal vůči spojencům, jimiž aspoň nominálně Češi a Poláci jsou. Neváhal retroaktivně zavést změnu v zahraniční politice, odhodit předchůdcem Bushem podepsaný smluvní závazek (East European Missile-Shield Program). „Katastrofa pro Polsko,“ prohlásila mluvčí tamějšího ministerstva obrany. I když většina české veřejnosti si lebedila, tento podtrh se stává případně zlověstným precedentem, varovným poučením, že na americké závazky, jejich slovo, spoléhat nelze. Značně podrobností v pojednání The Missile-Defense Betrayal ve významném měsíčníku Commentary, prosinec 2009.

Obama se musí vypořádávat se zapeklitým dilematem, co si počít s Afghánistánem, válkou nutnou, nevyhnutelnou (war of necessity – jeho slova).Je to břemeno s notným dopadem na jeho domácí politickou agendu, zejména jeho hrůzně nákladnou reformu zdravotního pojištění. Nabízí se paralela, varovné přirovnání k době prezidenta L. B. Johnsona, válce ve Vietnamu a tehdejší snaze prosazovat ambiciózní změny tzv. Great Society.

Hodně nesouhlasu až rozhořčení vyvolává Obamova politika vůči zemím islámu, jeho přehnané velebení, podkuřování, ultraopatrnost nenarazit, neurazit. Tak si například počínal ve svém projevu v Káhiře, se zdůrazňováním Mohamedových náramných ctností, znamenitých výkonů islámu v kultuře, vědách, pokroku, obohacování civilizací všeho lidstva.

Takové nazírání je postřehnutelné i v domácím prostředí. Znamenitou ilustrací je masakr 5. listopadu na vojenské bázi Fort Hood v Texasu – 18 mrtvých a 25 těžce zraněných, největší to teroristický zásah na americkém území po 11. září 2001. Pachatelem byl major Nidal Malik Hasan, věk 39 roků, střelbu započal se slovy Allahu akbar. Pouhé tři hodiny poté mluvčí FBI přispěchal s ujištěním, že v tomto případě terorismus nepřichází v úvahu – však by se mohamedáni mohli urazit, tudíž velký pozor si dát. I když týden před masakrem tento Hasan v internetu s rétorikou džihádu ospravedlňoval sebevraždedné akce. Na vizitce měl písmena SoA – Soldier of Allah.

Tento Alláhův bojovník ve jménu islámu odmítal být fotografován se svými ženskými armádními protějšky. Jeho kontaktem, s nímž pilně komunikoval, byl charismatický imám Anwar at Awlaki, též recruiter čili verbíř al-Kajdy. Nicméně mu americké úřady dovolily v roce 2002 – čili po 11. 9. 2001 - odjet do Jemenu, odkud pokračoval se svými džihádistickými zálusky. Vražedný akt ve Fort Hood pochválil, Hasana prohlásil za hrdinu a muže svědomí.

Tento Hasan působil šest let jako vojenský psychiatr ve významné nemocnici Walter Reed, se svými názory se netajil, tam je propagoval a po nedávném povýšení (květen 2009) v téže funkci a s týmiž názory pokračoval v Texasu. Že by je nikdo nebyl postřehl? Ovšemže, všichni viděli a slyšeli, ale nikdo si NETROUFL se zmínit, upozornit, raději neriskovat kádrový šrám, obvinění z islamofobie, z rasismu, provinění toho nejstrašnějšího. Další triumf politické korektnosti.

A reakce prezidenta Obamy? V jiných případech, jako třeba v konfliktu harvardského profesora Gatese s místní policii, kdy Obama došel k okamžitému závěru (police stupidity), tentokrát v případě střílejícího mohamedána s jménem Allaha na rtech, se svou oddaností džihádu inzerovanou na vlastní vizitce, že teroristou není, že jeho čin zůstává mystery neboli záhadou. Nemá nic společného s islámem, poněvadž, jak každý ví, islám je náboženstvím míru a jakékoliv pochybnosti opravňují senzitivní muslimy k rozhořčené reakci, případně i s krveprolitím, za něž ovšem veškerá odpovědnost padá na provokující islamofoby.

O jiná překvapení se postaral Eric Holder, Obamův Attorney General. Rozhodl předat civilnímu federálnímu soudu pětici nejprominentnějších, dosud pochytaných teroristů. Pyšně se hlásí ke svým zásluhám, a v případě Khalida Sheikha Mohammeda (znám jako KSM) k plánování a provedení útoku 11. září, též k dekapitaci žurnalisty Daniela Pearla, hlavu mu uřízl vlastní rukou. Všichni prohlásili, že trest smrti vítají.

Teď jim Holder dává báječnou příležitost, aby se svým početným týmem advokátů, státem ovšem placených, se pustili do obstrukcí, vysmívali se hloupoučké demokracii, též k potupě rodinných příslušníků tří tisíc obětí. S úspěchem se budou domáhat přístupu k materiálům, procedurám, vyšetřovacím metodám, jež vedly k jejich zatčení, též k prozrazení osob, jejichž totožnost prozatím zůstává utajena a po jejím odtajnění ohrožena spolu s jejich rodinami. Proces se povleče několik roků, bude stát mnohé miliony dolarů a bude sledován, komentován, propagandisty využíván zejména v arabských sdělovacích prostředcích.

Holder se i jinak vyznamenává. Pověřil zvláštního prokurátora k postihu příslušníků CIA, podezřelých z vyšetřovacích metod nikoliv v souladu s našimi hodnotami (inconsistent with our values). Nakolik je v takovém souladu oprávněný předpoklad, že cenou za jejich dodržení bude příště ztráta dalších tisíců životů?

Všichni bývalí šéfové CIA, s výjimkou Roberta Gatese, stále pokračujícího ve funkci ministra obrany, podepsali dopis Obamovi s naléhavým požadavkem, aby iniciativě zvláštního prokurátora zabránil. Obama na dopis neodpověděl.

Nejeden prezident se musel potýkat s mimořádnými událostmi hned v prvním roce svého termínu. John F. Kennedy měl své notné kubánské fiasko (Bay of Pigs), Billa Clintona zasáhla krutost v podobě sestřelení helikoptéry a potupné zabití její posádky (Black Hawk Down Debacle) v Somálsku. Nic tak drastického se Obamovi nestalo.

Ani u těch jeho nejpřísnějších kritiků nepociťuji nihilistické bažení typu „čím hůř, tím líp“. Je to náš jediný prezident, co máme, jsme na stejné lodi, s týmž přece zájmem, aby se nepotopila.