Leden 2010

Váha doby - tužení těla, zahánění kalorií

Otto Ulč

V podrobné zprávě v The New York Times (26. 11. 2002) o našem přejídání či přežírání se tvrdí, že miliarda pozemšťanů je obézní, váží víc, než by měla. Světová zdravotnická organizace (WHO – World Health Organization) tento zlozvyk, nezřídka prapříčinu vysokého krevního tlaku, přibývání srdečních chorob zařadila mezi deset nejzávažnějších zdravotních rizik. A obezity přibývá nejen v zemích hospodářsky vyvinutých, ale i ve státech tzv. Třetího světa, nezřídka zasaženým všelijakými hladomory.

První mé nesmazatelné dojmy po prvním příletu do Ameriky: mrakodrapy, mosty, ale též ženské zadnice, úděsná přehlídka mohutných gluteů maximů nacpaných v různobarevných, též růžových kraťasech, občas s přetékajícím tukem. Bez zábran, žinýrování se takto prezentovat. A venku z New Yorku, jižním směrem, to bylo ještě otřesnější. Toť v zemi s důkladnou puritánskou tradicí.

Čas se ovšem nezastavil. Dochází ke změnám módy, vkusu, preferencí. Národ vybíhá do terénu, jogging na krátké či dlouhé vzdálenosti, i prezident Jimmy Carter se takto zviditelňoval. Televizní kamery zaznamenávaly mučený výraz ženoucí se hlavy státu, jeho poradců a ochránců. Neodolám podělit se o tuto rozkošnost: Carter po vystoupení z letadla či helikoptéry vždy nesl zavazadlo, což mnohé diváky přimělo k podivu, proč raději nošení břemen nepřenechává jiným. Teď, po mnohých letech, se dozvídáme, že tenhle tak usilovně populistický prezident se národu ukazoval s kufrem, jenže prázdným. O generaci později hodně též klusával Bill Clinton, příležitostně se zmocňoval nejedné ženštiny a s nemenší chutí se zakusoval do obrovských hamburgerů.

A nyní, v srpnu 2009, hlavním tématem týdeníku Time se stal THE MYTH ABOUT EXERCISE, že tužení, trápení těla jako řešení nadváhy je mýtus 21. století. Údaje: jedna třetina Američanů má nadváhu, druhá třetina je značně obézní. V roce 1993 se 23 milionů obyvatel stalo členy různých klubů - cvičit, plavat, posilovat. Od té doby počet zájemců se téměř zdvojnásobil - na 45 milionů.. Na členských příspěvcích ročně utratí 19 miliard dolarů. Průzkumem se zjistilo, že vzrostlo procento zájemců (na 57 %) věnujících se tělesnému cvičení. Rovněž vzrostlo procento těch neúspěšně zápolících s tukem. Přesvědčení či pověra, že nadváhu lze zdolávat namáháním těla, není prastarého data. Ještě v 60. letech minulého století lékaři varovali proti přílišnému namáhání těla (rigorous exercise). Teprve v 70. letech výzkumníci (obesity researchers) začali prosazovat tělesnou námahu jako to nejsprávnější řešení. Takto se dodnes doporučuje i starší generaci, gerontům a gerontkám. Jak vládní, tak lékařské organizace (American College of Sports Medicine či American Heart Association) doporučují 60 až 90 minut takového vypětí, pokud možno denně. Tak se snižují rizika řady onemocnění, především koronárních, méně zřetelně je tak zaznamenáno u výskytu rakoviny a cukrovky.

Po takových plusech zmínka i o minusu: že blahodárný dopad tělesné námahy se značně přehání (wildly overstated). Významný vědec, výzkumník Eric Ravussin, předseda oboru diabetes a metabolismus na Lousiana State University, dokonce tvrdí, že za účelem redukce tělesné váhy je cvičení, fyzické vypětí, v podstatě bezcenné (pretty useless). Vysvětlení: cvičení, tělesná námaha povzbuzuje, vyvolává hlad. Zpoceni, unaveni, se za protrpěné minuty či dokonce hodinu chceme odměnit. Time uvádí příklad. Žena, věk 30 roků, o váze 154 liber, konzumuje blueberry muffin, sladkost na několik spolknutí, celkem 360 kalorií. Těch aby se pak zbavila střiháním trávy či zahradničením (66 minut), jízdou na kole (77 minut).

Všichni potřebujeme pohyb, ale než velké nárazové námaze rozumnější je dát přednost pravidelným a nepříliš náročným aktivitám. Vyhnout se výtahu a jít po schodech. Na podzim shrabovat listí a méně používat leaf blower, moderní odfukovač listí.

Ve svém archivu jsem objevil esej výtečného publicisty Davida Brookse, s poťouchlým názvem Žít déle jako nejlepší pomsta ( NYT, 24. 4. 2005). Začíná zprávou uveřejněnou v The Journal of the American Medical Association, z níž lze vydedukovat, že tvorové tělnatější se vlastně dožívají vyššího věku. Že Matka příroda nijak nefavorizuje fanatiky asketiky, co k obědu všeho všudy pozřou jednu olivu. Že důvěryhodné instituce jako National Cancer Institute a Centers for Disease Control and Prevention vlastně podporují věrohodnost premisy, že příliš značné úsilí superatletů uspíší konec jejich životní dráhy. Ano, život není zcela spravedlivý, logika v něm má jen omezenou hodnotu, Matka příroda nám s radostí toleruje některé méně závažné poklesky. Závěr tedy tento: V našem úsilí pozbýt váhu daleko víc záleží, co a kolik jíme a nikoliv jak urputně se snažíme zhubnout.

V The Weekly Standard téhož týdne (10. 8. 2009) jako Time, Andrew Ferguson, senior editor, uveřejnil obšírné pojednání s názvem David Kessler’s Antiobesity Crusade. Kessler, vědec, někdejší děkan lékařské fakulty slovutné univerzity Yale, v devadesátých letech, v době prezidentů jak Bushe staršího tak Clintona ředitel mocné FDA (Food and Drug Administration), napsal novou knihu The End of Overeating (Konec přejídání), již Ferguson charakterizuje jako „studii progresivního paternalismu.“

Kessler vychází z politicky korektního a tolik populárního předpokladu, že jsme národem obětí. Že naše přejídání není naše vina, ale výsledek temných komerčních vlivů, jimž se veřejnost nedovede bránit. Podléhá náporu nekalé manipulace stejně jako donedávna podléhala tabákovému průmyslu. (V době svého šéfování FDA se o cigaretách zásadně vyjadřoval jako o nicotine delivery device, což mi připomíná muslimské výlučné označování Izraele jako sionist entity.) Lidé že jsou tlustí ne vlastní vinou, ale vábničkami výrobců nabízejících produkty, které strávníci shledávají neodolatelnými. Čemuž lze jen s obtížemi věřit, při pohledu například na příšerně přeslazené cukrářské zboží. Nezapomenutelně mi tak jedna Češka vysvětlila důvod svého odstěhování z Ameriky do Austrálie – že nemohla žít v zemi produkující modré, zcela nejedlé dorty. Na ty si vzpomenu při porovnání s náramnými výtvory k mání v české zemi. Poněvadž jsme v Americe, zemi, kde pokud možno každý žaluje každého, nemůže překvapit příval žalob proti McDonaldovi, provinivšímu se nabídkami svého zboží, takto odpovědného za tloustnutí národa.

Ferguson shrnuje Kesslerovo úsilí přirovnávající amerického strávníka k Pavlovově psu, slintajícímu na povel, aniž pokládá za zásadní zdůraznit rozdíl, že máme – měli bychom mít – svobodnou vůli a při porovnávání psa a lidské bytosti přece jen jeden z nich je pes.