Leden 2010

Recenze: Odepřená integrace

Tomáš Krystlík

Byť epochu první republiky a její národnostní politiku vůči sudetoněmecké skupině zpracovávají četné historické monografie i speciální studie, přesto zůstává pro českou veřejnost ve své úplnosti neznámá především vlivem zkreslené lidové ústní tradice a jednostranné, mnohdy nepravdivé historicko-publicistické literatury. Také v české politice a diplomacii je národnostní politika 1. republiky soustavně zamlčována nebo jsou pouze zdůrazňovány její tragické důsledky, nikoliv skutečné příčiny jejího ztroskotání. Právě vyšlá kniha Ladislava Josefa Berana ze Spříseženectva se zaměřuje na národnostní politiku meziválečné republiky a odhaluje příčiny neblahého konce národnostního soužití; analyzuje epochu z hlediska politologického, bere v úvahu všechny významnější politické události ve vztazích mezi českou (československou) a sudetoněmeckou společností, především jejich politického vedení a politické reprezentace a zvažuje je na základě politologické metodiky. Pojem „sudetoněmecký“ je zde i v knize používán v zájmu stylistické praktičnosti jako označení pro celou německy mluvící skupinu v českých zemích.

Kniha má dvě hlavní části. První s názvem Dějinný předmět analýzy předkládá soubor událostí, jež se analyzují, tedy politickou historii sledovaných vztahů. V druhé části s názvem Vyhodnocení jsou z této dějinné materie formulovány a hodnoceny politologické procesy a zákonitosti.

První, historická část je kompilací literatury, jak monografické, tak speciálních prací a dokladů (dobový tisk, politické dokumenty, parlamentní jednání). Literární prameny nepodrobuje autor systematicky historické kritice, pouze je zbavuje pravděpodobných zkreslení a vybírá nejpravděpodobnější verze. Je třeba mít na mysli, že líčení dějinných událostí není smyslem práce, nýbrž pouze podkladem pro vlastní politologický výzkum. Historická látka je členěna do pěti kapitol s názvy: Němci se s podstatnými výhradami etablují, Oslabující zásahy, Politika aktivismu, Vznik a vývoj sudetoněmeckého hnutí a Poslední možnosti promarněny. Kapitoly sestávají z řady odstavců, které líčí jednotlivé události nebo procesy. Nejzávažnější kapitola Oslabující zásahy jich obsahuje 12. V prvním se rekapituluje vojenské obsazení německých sídelních oblastí, krvavé potlačení demonstrací za sebeurčení a definitivní přiřčení Sudet Československu mírovou konferencí, druhá pojednává o zřízení republiky jako národního státu Čechů a Slováků, další se týkají jazykového zákona, pozemkové reformy, počeštění průmyslu a obchodu, centralizace a oslabení samosprávy, znevýhodnění německého školství, dezintegrace sídelních oblastí a podobně.

V politologickém hodnocení jsou historické události nazírány jako přijímané sudetoněmeckým politickým společenstvím nebo jím vysílané, v některých případech (společná jednání a usnesení) jako obojí. Kritériem celého politologického hodnocení se zvolil význam a způsob působení události pro plnoprávnou integraci sudetoněmeckého subsystému ve společném státě, byť v mnoha případech je to význam negativní. Plnoprávná integrace německé menšiny je hypotetický cíl, který by znamenal vyrovnanou existenci a zdárný vývoj sudetoněmeckého subsystému i společného státu. Při volbě jiného kritéria by evaluace souboru událostí dopadla zcela jinak; jako hypotetické konečné cíle jsou myslitelné: asimilace subsystému ve většinovém národě, nebo teritoriální oddělení od společného státu, nebo vysídlení obyvatelstva ze státu. V evaluaci se charakterizuje výsledek jednotlivých událostí, jimi vyvolaný nebo oslovený postoj, jimi vyjádřený způsob politického jednání a vše je shrnuto do rozsáhlého tabelárního přehledu s hodnocením 45 důležitých událostí. Další souhrnné srovnání sleduje vzájemnou souvislost časového a kvalitativního rozložení jednotlivých událostí.

Národnostní skupina vyvíjí přirozenou a samozřejmou snahu být nebo stát se systémem autoregulujícím. Ve vícenárodním státě jde především o seberegulaci v interních faktorech, v kultuře (se školstvím), v sociálním životě, v regionálních aspektech hospodářství. Jen jako takový je systém v stavu plnit svůj úkol a smysl: uchovat sebe, integrovat členy, hlavně cestou vlastní - tedy ne vnucené - adaptace na měnící se podmínky. Teprve seberegulující systém, resp. parciálně seberegulující subsystém (tj. bez oborů předaných centrální vládě) může být otevřený, je schopen jednat, může navazovat vztahy a vazby se systémy okolními, v tomto případě především se subsystémy ostatních národů státu. SEBEREGULACE JE TEDY ZÁKONITÝM CENTRÁLNÍM ZÁJMEM SUBSYSTÉMU

Strukturálním předpokladem seberegulace systému je jeho samostatnost, autonomie. Když se státoprávní forma sebeurčení (odloučení se od českých zemí, od republiky) ukázala v počátcích republiky jako nerealizovatelná, nastoupila v sudetoněmecké politice na její místo snaha o autonomii v republice, resp. o nějakou její formu či stupeň. Autonomie se stala hlavním obsahem politické aktivity subsystému, celého jejího politického zaměření. Tato přirozená potřeba byla mimořádně zesílena nucenou existencí ve státě většinového a panujícího národa. Zvláště pak nabyla intenzity vědomím sudetských Němců, že jsou konfrontováni nejen s politickým systémem, s určitými politickými silami, nýbrž především s jedinečnou národní politizací českého obyvatelstva, s identifikací jednotlivce s národním společenstvím, s jedinečnou totalitou českého národního vědomí, zabírající všechny oblasti života. Karel Kramář konstatoval ještě ve starém Rakousku: „Česká opozice není opozicí určité strany nebo sociální třídy, nýbrž kompaktní a nedílnou opozicí celého národa, od vysoké národní šlechty až po dělnickou třídu.“ Následně, od roku 1918 úplně se tato myšlenka proměnila v nedílnou vůli k národní reconquistě celého území českých zemí, tedy k jeho národnímu vlastnění, v důsledku pak počeštění. Řada z toho vycházejících procesů vyvolávala v sudetoněmeckém cítění silné obavy ze ztráty vlasti.

Zmíněné chronické obavy se spojily s nahromaděním oslabujících a pokořujících událostí ze strany nadřazeného systému přinášejících subsystému vědomí bezbrannosti a podmaněnosti. To působilo společně i s nahromaděním neúspěšných aktivit vlastního subsystému a to zpětnou vazbou. Všechny tři faktory vytvořily u sudetoněmeckého subsystému PŘETÍŽENÍ PŘIJÍMANÝMI UDÁLOSTMI (PŘETÍŽENÍ NA VSTUPU). To v něm zákonitě muselo vyvolat nebo zesílit stávající tendence ke změně politických struktur, tedy SNAHU O STRUKTURNÍ REGULACI STÁVAJÍCÍCH POMĚRŮ, která by přetížení na vstupu odstranila nebo je aspoň redukovala.

Dalekosáhlé zklamání přinesla zdánlivě nadějná politika aktivismu – spolupráce. Hlavní příčinou jejího neúspěchu bylo to, že odporovala ve své podstatě jedné z hlavních politologických zákonitostí demokratického systému: zájem lze prosadit jedině odpovídajícím nátlakem. Prakticky každý zájem naráží na odpor či neústupnost. Představa, že zájem, zvláště tak závažný, jako byl hlavní zájem sudetoněmecké politiky, lze prosadit pouze spoluprací a „dobrým chováním“ bez nátlaku, jen občasnou mírnou artikulací (např. parlamentním návrhem), je politicky nereálná. Tím spíše, když tento zájem byl nutně konfrontován s českým postojem reconquisty neseným totalitou českého národního vědomí, který se zvláště na počátku republiky projevoval značně militantně. Rozhodující síla sudetoněmecké politiky tuto představu prosazení se bez nátlaku přesto nejméně půl druhého desetiletí sledovala, ovšemže marně. POLITICKÉ ZÁSADY AKTIVISMU BYLY BEZPERSPEKTIVNÍ.

Kromě toho zatěžovaly většinu aktivit vycházejících ze sudetoněmeckého subsystému KONTRAPRODUKTIVNÍ ZPŮSOBY POLITICKÉHO JEDNÁNÍ: netaktičnost, nedostatek politického realismu, nejednotnost, negativismus, nejednoznačnost politických postojů a jednání. Toto konstatování se týká subsystému o sobě; nic nevypovídá o tom, zda by sudetoněmecká politika bez kontraproduktivních rysů dosáhla úspěchu. Jednou z překážek otevřenosti, tedy schopnosti plodného jednání byl bojovný postoj, ať už obranný nebo útočný. Sudetoněmeckému subsystému v Československé republice byl především oslabujícími zásahy a celou národnostně politickou strukturou vnucován obranný politický postoj, jaký je už sám o sobě pro demokratické prosazení politických zájmů kontraproduktivní. Tyto nepříznivé faktory pouze usnadňovaly nadřazenému systému znemožnění veškerých snah o strukturní regulaci. POLITICKO-PSYCHOLOGICKÝ TLAK ve společnosti subsystému vyžadující změny ve prospěch seberegulace SE STUPŇOVAL DO LATENTNÍHO REVOLUČNÍHO STAVU, jenž za daných okolností zůstával zprvu utlumen. První léta politiky aktivismu s německou účastí ve vládě sama o sobě a několik dalších událostí ve vztazích obou národních politik podporované atmosférou zlatých let konjunktury (zvláště nové spojenectví v socialistickém táboře, sjednocení podnikatelských organizací a vznik sudetoněmeckých politických uskupení zaměřených na spolupráci) vzbuzovaly NADĚJE NA NADCHÁZEJÍCÍ POKROK V PLNOPRÁVNÉ INTEGRACI a DOČASNĚ VYLOUČILY AKTIVACI LATENTNÍ REVOLUCE.

Politika spolupráce nepřinesla po léta žádný úspěch v centrálním zájmu subsystému a v té situaci jej zasáhla s mimořádnou tvrdostí velká hospodářská krize. Zesílení projevů krize, zvláště nezaměstnanosti oproti českým oblastem bylo zřetelně důsledkem oslabujících zásahů prvních let republiky. Navíc působil příklad nacistického Německa, které působivě zvládlo bezprostřední sociální projevy krize, jaké byly tehdy nejtíživějším problémem Sudetoněmců. Tyto tři faktory vedly k AKTIVACI REVOLUCE, dosud latentní a utlumené, vyvolané popsaným přetížením subsystému přijímanými událostmi. Aktivace revoluce se projevovala stupňujícím se odporem vůči národnostnímu režimu republiky ve smýšlení sudetoněmeckého obyvatelstva. Z něho vyplýval růst nacionálně socialistické strany a jejích nacistických formací (počátek 30. let), později neobyčejný rozmach sudetoněmeckého hnutí a konečně lavinovitý úspěch Sudetoněmecké strany ve volbách 1935, považovaný všeobecně za revoltu. Revoluce byla dovršena převratem v Sudetoněmecké straně, jímž v ní převzali moc nacisté (1937) a konečně územním odtržením od republiky. Tento proces lze tedy označit jako REVOLUCE SUDET 1930-38.

Nejen politika spolupráce se setkala s neúspěchem v intencích centrálního zájmu subsystému. Totéž autor konstatuje ve vztahu k veškeré sudetoněmecké demokratické politice. Demokratické strany požívaly silné podpory sudetoněmeckých voličů (ve třech po sobě následujících parlamentních volbách získaly kolem 70 % sudetoněmeckých hlasů). Taková podpora ale vyžaduje bezpodmínečně úspěch demokratických snah, má-li být stabilní. Když sudetoněmecké demokratické strany ve třicátých letech zeslábly, nakonec až do bezvýznamnosti, bylo to zákonitým důsledkem absence úspěchu jejich politiky v intencích centrálního zájmu subsystému. HLAVNÍ PŘÍČINOU PODLOMENÍ SUDETONĚMECKÉ DEMOKRACIE JE TEDY DŮSLEDNÉ ZAMEZENÍ JEJÍHO ÚSPĚCHU. Toto konstatování lze ale rozšířit na kooperativní sudetoněmeckou politiku vůbec. Také politika Sudetoněmecké strany, dokud měla pod spannistickým vedením zájem na spolupráci a účasti v republikové politice, byla vůči nadřazenému systému naprosto bezúspěšná - právě tato skutečnost umožnila a podpořila nacistický převrat v sudetoněmecké straně a společnosti.

Kniha je vybavena ilustrujícími politickými a národnostními přehledy, z nichž za zvláštní zmínku stojí vcelku jedinečný přehled výsledků všech čtyř parlamentních voleb, znázorňující odděleně systémy českých a německých stran. Údaje výsledků posledních tří voleb jsou oproti všem jiným pramenům zbaveny zkreslení způsobeného tím, že hlasy KSČ (jediné strany společné všem národnostem státu) bývají přičítány k českým stranám. L. J. Beran zde národnostní podíly zařadil k odpovídajícím národním stranickým systémům, čímž se poměry volebních výsledků všech stran změnily – ve prospěch reality.

Kniha dále obsahuje poměrně rozsáhlý soubor dokumentů (programy, prohlášení, provolání, parlamentní návrhy atd.) v textu zmíněných, jmenný rejstřík a konečně dosti rozsáhlé seznamy použité literatury.

Ladislav Josef Beran: Odepřená integrace. Systémová analýza sudetoněmecké politiky v první Československé republice (1918–1938). Praha, Pulchra, 2009 (Upravené vydání disertační práce v Ústavu politologických studií Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity v Praze, 2006.) 440 stran, ISBN 978-80-87377-02-4