Leden 2010

Závan naděje aneb Nadchází konec mocenského monopolu?

Luděk Frýbort

Tak máme šťastně za sebou ty oslavy sametového dvacetiletí a můžeme zase kráčet ... teď honem nevím k jakým zítřkům. Přesto cítím potřebu se ještě jednou ohlédnout zpět: nepřeslechli jsme pro samé slavení něco? Jakési nezřetelné, tichounké prasknutí? Jako by se cosi lámalo; jako by oněmi dvaceti lety dozrálo cosi, čemu je teď souzeno, aby vydalo plod, zatím nikdo neví jaký. Ale abych přestal mluvit tak záhadně: až dosud se zdá určovat politiku vlastí českých navěky stabilizovaný stereotyp: dvě dominantní partaje, jedna se tvářící levicově, druhá pravicově, sočí na sebe, z lotrovin se vzájemně obviňují, poctivý chlup jedna na druhé nenechá, ale když na to přijde, nečiní jim potíž spojit se k cílům, které jsou v zásadě tytéž. Nezištná služba státu a společnosti jimi věru nebývá. Mimoto, jako už za časů Národní fronty neblahé paměti, se nabízejí k výběru, v němž si není co vybrat, dvě až tři partaje doplňkové. Divadlo je to notně obehrané, stejné tváře, stejné řeči, stejné sliby, stejné blamáže, neměnná síť osobních zájmů a provázaností, i není divu, že je neprivilegovaná veřejnost otrávená až po tipec. Co ale jiného si počít, neví také nikdo; a kdyby i věděl, hlavou zeď mocenského monopolu neprorazíš. Teď ... no, ještě bych moc nejásal. Ale jako by zeď začínala dostávat trhliny.

Kritická, modrooranžovým fandovstvím nedotčená část občanstva dlouho doufala, že ještě přijde nějaká nová, v postkomunistických čachrech neomáchaná síla, aby udělala z české politiky něco lepšího než orientální trh, na němž se do omrzení handluje se styky, zakázkami, výhodami a privilegiemi, na hraně nebo i daleko za hranou jakkoli děravého zákona. I já jsem v něco takového doufal, abych se přiznal ke své naivitě. Náznaky se čas od času objevovaly, ale nikdy z nich nic nebylo, a to z dvojí příčiny. Mazaně nastavená pětiprocentní laťka leží příliš vysoko k přeskočení, než aby oběma zavedeným borcům mohl šlapat na paty někdo z občanského kvasu vyvřelý, do jejich hry nezapojený. Zadruhé pak chyběli v rozhodujících chvílích ti, kteří by byli ochotní se postavit do čela nového proudu, i kdyby to mělo obrátit jejich soukromý život naruby. Spunktovat demonstraci, volat »Děkujeme, odejděte« či jiné toho rázu výzvy, to dovedl s určitým úspěchem ledakdo; přeměnit protestní vření v regulérní partaj, sám si omočit nos v té nevábně zatouchající louži, jejíž jméno jest česká politika, k tomu nebyl mezi vůdci občanského odporu hotov nikdo. I rozplývaly se naděje jedna po druhé, až nezbyla žádná.

Dějiny se ale řídí zákonem neustálého pohybu, v němž není místa pro pohodlně stabilizované systémy. Ledaže pohyb nemusí vždy nastat působením nových, neopotřebených sil, jak jsme doufali my naivkové, nýbrž mnohdy i štěpením sil starých, na kost opotřebených. Zrekapitulujme si tedy, co se stalo a děje, a zkusme z toho se vší obezřetností vyextrahovat, co se dít ... no, může; nikde není psáno, že bude. Byl to zelený ptáček, který jako první zacvrlikal písničku změny, povylétnuv si nad ominózní pětiprocentní větvičku. Nepochopil však, že nemá za úspěch co děkovat kouzlu zeleného pravověří, nýbrž lidem, kterým do zelené víry vcelku nic není, ale ucítili van naděje. Konečně bude koho volit, aby si člověk pořád nevybíral mezi satanášem a belzebubem! Nedovtipností zeleného ptáčka naděje vzápětí povadla, i lze s jistotou očekávat, že nadcházející volby - bude-li jakých - jeho přítomnost na parlamentních židličkách nepotvrdí. To už úspěšněji, a jak se zdá i trvaleji, si vede partajní nováček, naklonovavší se z předka lidoveckého. Řečený předek odevždy vynikal v umění mydlit to na všechny strany, i nevěděl nikdo, na čem s ním je; není tudíž divu, že nastala poptávka po někom méně uhýbavém.

Nováček slove TOP 09 a zatím se má čile k světu. Nepotvrzuje předpoklad, že se jeho elán do odložených voleb vyčerpá, naopak sílí, roste a rychle si získává sympatie oné části české veřejnosti, která až dosud marně čekala, kdy se ksakru objeví něco solidnějšího, co by se konečně už jednou vymykalo volbě mezi menším a větším zlem. Nezklame-li naději do něj kladenou, dokáže-li stát stranou obvyklých čachrů a fíglů, projeví-li imunitu vůči svodům papalášských privilegií, není zcela vyloučeno, že se nejen stane trvalým prvkem české parlamentní scény, nýbrž že možná, kdožví, vytlačí z vysezeného důlku nejdřív modrého ptáka a poté ... no, ukáže se. Ale může se stát i opak; tu by byl jeho pád do hlubin bezvýznamu ještě to nejmenší, co by se mohlo přihodit. Mohlo by to znamenat definitivní konec důvěryhodnosti parlamentní demokracie v zemích českých, dveře otevřené řízené demokracii putinského typu, příklon otráveného lidu k vládě silné ruky či cokoliv podobného. Doufám velice, že si pánové Kalousek a Schwarzenberg jsou vědomi odpovědnosti, již na sebe vzali uvedením nové strany na politický jarmark. Selže-li, je v pekle nejen ona.

V porovnání s tím jsou ostatní symptomy partajního štěpení podružné. Knížecí strana TOP 09 arci upila a ještě asi upije dost krve ptáku modrákovi, což ale neznamená, že by se témuž osudu vyhnul jeho oranžový protějšek. Přisálo se na něj, jak už tak upíři činívají, zjevení jako z hrobu povstalé, jemuž bych iniciativně udělil název SFMZ, Strana fosilií Miloše Zemana. Jelikož nemá kromě sbírky práchnivých exponátů nevalné pověsti nabídnout co víc než pohled na stárnoucí tvář svého vrchnosty a poslech jeho hulvátských vtípků, zdravý rozum by nekladl její vyhlídky příliš vysoko. Leč zdravý rozum nikdy nehrál v tom koutě politické krajiny velkou roli, a kouzlo úspěchu záleží v tom, dokáže-li kdo prostoduchému občánkovi naslibovat víc a ještě krásnějších dárků z rohu daňové hojnosti. I není vyloučeno překvapení. V každém případě, nějaký žejdlík paroubkovské krve upír jistě odsaje, otázka zní, jak velký.

Ale ani tím ještě není konec procesu štěpení. Zvlášť v případě modrého ptactva je už nyní obtížno mluvit o jedné straně; spíš připomíná dvouhlavého erbovního orla, hlavy otočené každou jinam, jako by na sebe nemohly vzteky pohlédnout. Půlpartaj páně Topolánkova se zjevnou nechutí a sbírajíc klacíky k házení pod nohy svému šéfovi vleče káru tam, eurofobní voj Klausových sirotků onam, a nezdá se, že by mezi rozkmotřenci mohlo ještě dojít ke shodě. Budou-li na konci toho žertování stát dvě na smrt znepřátelené partaje, pokládající za svůj dějinný úkol podtrhávání stoličky jedna druhé, ponechme budoucnosti. Logický výsledek by to ale byl; sotva lze očekávat, že by ODS ve své nynější podobě mohla fungovat, byť i na nejbídnější úrovni. Co se jejího oranžového soupeře týče, nedospěl zatím tak daleko, ale trhliny jsou také znát, neboť ne každý z vezírů páně Paroubkových snáší vládcovský styl svého sultána bez odporu. I z toho ještě cosi pojde.

Počítejme tedy: čtyři polostrany, jak se vytvářejí antagonickou odpudivostí vnitropartajních protikladů, k tomu dvě partaje již odštěpené, rudí konšelé v koutě hanby i jako žádaná nevěsta mocenského sobáše, přelétavý pták lidovec s pochybnou budoucností, zelené ptáče s budoucností ještě pochybnější ... to už máme k výběru devět alternativ s větší či menší mírou přijatelnosti, k drobnější partajní havěti nehledě. Ba ne, to není zmatek, jak bědují povrchnější komentátoři, ani úpadek demokracie, to je stav velmi kladný, z nějž by v optimálním případě cosi hodného názvu demokracie teprve mohlo vzejít. Bude teď záležet na občanské zralosti českého voliče, dá-li přednost nevyzkoušené naději, nebo stabilitě toho, co bylo vyzkoušeno až příliš. Rozhodne-li se pro stabilitu, inu, pak vyzněla do prázdna příležitost, již dějiny dvakrát nenabízejí. Pak se bude všechno navyklým způsobem potácet dál, fígle, podrazy, korupce, strejčkování, podpovrchové vazby, gauneřiny a gauneřinky, pak můžeme, milí Čechové, dál naříkat, že není koho volit a že politika je svinstvo.