Leden 2010

Don Quijote v taláru

Jan Dobeš

Způsob, jakým v Německu po druhé světové válce proběhl proces zvaný vyrovnávání se s minulostí, se mnohdy vydává za vzor pro země s podobnou zkušeností. Kniha historičky Irmtrud Wojakové o státním zástupci Fritzi Bauerovi však dokládá, že ani v Německu nebylo nic jednoduché.

Fritz Bauer se narodil v roce 1903. Po studiích práv působil v soudním aparátu Výmarské republiky. Jako sociální demokrat se angažoval v organizacích na její obranu. Po nástupu nacistů k moci se dostal do vězení. V roce 1935 se mu podařilo odejít do Dánska, odkud později musel uprchnout do Švédska. I v exilu se politicky angažoval. Ve spolupráci s Willym Brandtem vydávali časopis Socialistická tribuna a již v roce 1944 napsal knihu nazvanou Váleční zločinci před soudem, čímž předznamenal svoji poválečnou kariéru.

Po návratu do Německa, se kterým několik let váhal, se stal generálním státním zástupcem v Braunschweigu a později ve Frankfurtu nad Mohanem, kde setrval až do smrti v roce 1968. Prostředí justice, do kterého se vracel, bylo ovšem mimořádně zatíženo temnou, „hnědou“ nacistickou minulostí. Bezprostředně po skončení války sice spojenecké úřady plánovaly radikální obměnu německé justice. Podle jejich představ by si již žádný bývalý člen NSDAP v Německu neměl navléknout soudcovský talár. Brzy se však ukázalo, že při uplatnění takto striktního přístupu by na svých místech zůstala většinou jen méně než desetina dosavadních soudců. Soudy by tak ovšem nebyly schopny reagovat na poválečnou narůstající kriminalitu a hrozil by společenský rozvrat ještě hlubší, než už v důsledku porážky nastal.

Personální kontinuita justice V létě 1946 se proto do služby mohli vrátit všichni soudci a státní zástupci, kteří vyhověli běžnému denacifikačnímu řízení, jehož kritéria však byla nastavena (s určitými rozdíly v jednotlivých zónách) relativně mírně. Zhruba 80 procent personálu bývalých justičních úřadů tak mohlo získat zpět své zaměstnání v oboru. V dubnu 1951 pak Spolkový sněm schválil prováděcí zákon k paragrafu 131 základního zákona (ústavy), čímž vytvořil zákonné podmínky pro návrat většiny státních úředníků, kteří po porážce nacistického režimu museli svá místa opustit, zpět do veřejných služeb. Potvrdila se tím personální kontinuita v celém státním aparátu včetně justice. Zároveň se vytvořil prostor pro to, aby justice zneužívala svůj monopol a prováděla „amnestii“ svého oboru. Soudci, kteří se kvůli svým neúměrně tvrdým a krutým rozsudkům z let nacistické diktatury, často i přísnějším než tehdejší zákony předpokládaly, ocitli před tribunálem, byli obvykle osvobozeni, neboť se jim podle názoru jejich kolegů nedalo dokázat záměrné porušení práva. Za takové situace ani nepřekvapí, že Spolkový soudní dvůr ustavený v roce 1950 mohl pozdějším pozorovatelům připadat jako obnovený Říšský soudní dvůr - soudci se jen přestěhovali z Lipska do Karlsruhe.

Navzdory tomu ale i v průběhu padesátých let působila v justičním aparátu Spolkové republiky řada odvážných právníků, kteří se s probíhajícím zapomínáním na nacistické zločiny a s jejich bagatelizací nechtěli smířit. Mezi nimi rychle zaujal významné postavení i Fritz Bauer. Ve svých pozicích získal možnost ovlivňovat vyšetřování a přípravu mnoha procesů, které obyvatele Spolkové republiky konfrontovaly s jejich nedávnou minulostí a dnes tvoří součást dějin Spolkové republiky.

Poprvé na sebe výrazněji upozornil v procesu s Ottem Ernstem Remerem, který v červenci 1944 jakožto velitel berlínského strážního praporu shodou pozoruhodných okolností významně přispěl k potlačení pokusu o svržení Hitlerovy diktatury. Remer na počátku padesátých let vstoupil do politiky a pro svoji popularitu využíval aureolu neohroženého bojovníka proti „zrádcům“. Pro urážky příslušníků protinacistického odboje, které obviňoval ze spolupráce s válečnými protivníky Německa, proti němu byla vznesena žaloba, kterou podal Fritz Bauer. Soudní projednávání této kauzy nastolilo v roce 1952 otázky, které pak německá společnost řešila po několik desetiletí a které byly důležitější než výsledek procesu s jedním arogantním nacistou: do jaké míry závazná byla přísaha složená Hitlerovi, byl z hlediska morálky a práva odpor proti nacistickému režimu ospravedlnitelný, vážily více závazky vůči představitelům státu, vlastnímu národu nebo vůči mezinárodnímu právu a obecně morálním zásadám?

Po přesídlení do Frankfurtu v roce 1956 se Bauer podílel na stíhání Eichmanna, Mengeleho a Bormanna. K dopadení prvně jmenovaného svým dílem také přispěl. Zároveň výrazně napomohl k tomu, že se téma trestání nacistických zločinů začalo dostávat do popředí zájmu tehdejší západoněmecké veřejnosti. Příslovečná tlustá čára, která ve vztahu k minulosti charakterizovala dobu od nástupu Adenauerovy vlády, zhruba od konce padesátých let viditelně slábla a přestávala bránit v pohledu na nedávné zločiny. V roce 1958 byla v Ludwigsburgu zřízena centrála zemských justičních správ pro objasňování nacistických zločinů, čímž daly spolkové země s dosud neznámou silou najevo snahu pustit se do řešení ožehavého problému.

Na významu tohoto kroku mění jen málo skutečnost, že se tak stalo pod nepřehlédnutelným tlakem zvenčí, jak od spojenců na západě, tak i od nepříjemného konkurenta ve východní části Německa, který roku 1957 zahájil několikaletou informační kampaň poukazující prostřednictvím četných tiskových konferencí, brožur a knih na působení mnoha „krvavých soudců“ se silně poskvrněnou minulostí ve Spolkové republice. Narůstal také zájem sdělovacích prostředků o stíhání a trestání nacistů. O změně společenské atmosféry výmluvně svědčí skutečnost, že do dlouholetého (a ovšem marného) pátrání po Mengelem Bauer zapojil i bulvární Bild, který doposud tuto problematiku nijak nesledoval.

Postupně se ukazovalo, že odpovědnost za zločiny nenese jen neosobní „režim“ ani sám Hitler, ale řada konkrétních viníků z řad těch, kteří dosud zůstávali stranou obecného zájmu nebo se dokonce po válce s větším či menším úspěchem snažili začleňovat do společnosti jako loajální občané a seriózní sousedé. Trvalo ještě dlouho, než se toto poznání rozšířilo. Zásadní význam pro tento posun měl tzv. osvětimský proces, který je dodnes považován za přelom nejen v trestání nacistických zločinů, ale v celém politicko-duchovním vývoji Spolkové republiky. Trval více než rok a půl a ze svých činů se v jeho průběhu zodpovídalo 20 (původně 22) členů osvětimského táborového personálu.

Stát v tomto jednom z největších soudních procesů vůbec zastupoval Fritz Bauer. Získal tak ojedinělou příležitost obhajovat a prosazovat svůj hlavní cíl, který s vyšetřováním nacistických zločinů spojoval. Bauerovi totiž nešlo jen o jejich právní potrestání, ale také o poznání principů, na kterých zločinný režim spočíval, díky kterým fungoval a získal masovou podporu. Doufal v to, že procesy budou inspirovat vědecký výzkum a sám ve značné míře využíval odborné posudky historiků. S takovým pojetím narážel na odmítání u většiny teoretiků práva i soudců, kteří spatřovali podstatu svého úkolu v nezpochybnitelném prokázání viny jednotlivců. Bauerem vedené státní zastupitelství hájilo tezi, že v Osvětimi vlastně byla páchána jedna velká vražda na milionech lidí a že proto každý, kdo tam za války působil, stává se automaticky viníkem. Frankfurtský soud a stejně tak i později Spolkový soudní dvůr ale tento názor odmítaly. Ze svého striktně právního pohledu se totiž orientovaly na konkrétní skutky, které bylo možno jasně dokázat prostřednictvím svědeckých výpovědí nebo úředních záznamů. Podle Bauera se tak ale deformovala skutečnost, neboť komplexní zločin konečného řešení nešlo redukovat na sumu jednotlivých zločinů. Zůstává otázkou, nakolik byl Bauerův postoj, z mravního hlediska nepochybně imponující, natrvalo slučitelný s institucemi a náležitostmi právního státu.

Bauer se kromě svých profesionálních aktivit věnoval i veřejné činnosti, v níž své politické a společenské názory neskrýval. S nepříjemnou vytrvalostí nastavoval současníkům zrcadlo a vybízel je, aby pohlédli na to, co se skrývá za hospodářským vzestupem. Šlo mu o to, aby byly pojmenovány bezpráví na straně jedné a hrdinství na straně druhé a aby odvaha vzepřít se byla postavena nad zaslepenou poslušnost. Za toto úsilí na něj místo pocty čekaly konflikty s nadřízenými a nepochopení, výhrůžky a obviňování ze strany veřejnosti.

Jeho příklad dokazuje, že důkladný pohled na vlastní minulost, i u nás tolik očekávaný, nezávisí jen na nadosobní společenské konstelaci, ale také na odhodlaných a odvážných jednotlivcích, kteří se jí dokážou postavit a zároveň ji i spoluvytvářet. Najde se následovník Fritze Bauera i u nás?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)