Leden 2010

Hlas většiny není základem demokracie. Nekrolog na prof. Vojtěcha Cepla

Karel Hvižďala

Dne 21. listopadu 2009 v časných ranních hodinách zemřel v Praze ve Vinohradské nemocnici po těžké nemoci jednasedmdesátiletý profesor Vojtěch Cepl. Je to po smrti profesora Vladimíra Klokočky v krátké době druhý z autorů Ústavy České republiky, který nás opustil, a to zrovna v těžké době, kdy bychom oba tak silně potřebovali, aby nám neustále vysvětlovali moderní konstitucionalismus, od jehož vývoje jsme se kvůli dvěma totalitám totálně odstřihli. Oba slovutní profesoři léta studovali v zahraničí, profesor Klokočka ve Francii a v Německu, profesor Cepl ve Velké Británii a Spojených státech amerických, a tím se vzácně doplňovali, ale zároveň byli dlouho u nás – než v zahraničí vystudovala nová generace – výjimkami.

Protože jsem profesora Cepla v posledních měsících několikrát navštívil, připravil s ním několik pořadů pro Český rozhlas a velký rozhovor pro Respekt, dovolil bych si připomenout některá jeho slova, která se kvůli délce do Respektu nedostala. Tady jsou:

Ústavní soud je v České republice a i jinde ve světě instituce, která koriguje vládu většiny. Dalo by se to tak říci?

Ano, protože jak známo, většina se velmi často, nebo dokonce většinou mýlí, hlas většiny proto není základem demokracie. A tohle Američané věděli, když psali ústavu, a proto ustavili Nejvyšší soud. Tam dokonce vědí, čeho všeho se může většina dopustit: Za prvé, demokracie se může změnit v tyranii, když se jí zmocní demagog. Za druhé, demokracie se změní v tyranii, když ve společnosti převládnou dlouhodobé předsudky třeba proti černochům nebo Židům. Za třetí, demokracie se změní v tyranii, když společnost ovládne momentální vášeň. Tím upozornili na to, že mínění většiny může být nebezpečné. U nás ještě v roce 2009 převládá tzv. socialistický parlamentarismus, který hlásá, že „všechna moc patří pracujícímu lidu“. Dnešní politici tomu nejen věří, ale - jak vidíme na panu Paroubkovi - tuto metodu používají jako argument. Ještě k nám reálně nepronikla teorie dělby moci, podle které sice máme vládu lidu, ale ta je vykonávaná prostřednictvím parlamentu, vlády a soudů a dnes už i médií a tyto moci musí být nejen v rovnováze, ale také se musí kontrolovat.

Díky tomu, že k nám dělba moci nepronikla, propadla řada politiků slepé víře v pravdivost veřejných průzkumů.

Mimochodem, tento omyl přišel z Francie, kde soudci jako královští pochopové byli nenávidění, jejich úřad byl dědičný, a proto řekli, že právo bude jen to, co řekne Konvent a co se sepíše. Ujalo se rčení, že soudce bude pouhými ústy zákonodárců. Ze soudců se stali úředníci. A tím narážíme na další teoretický problém, že právo nelze sepsat. Proto v dnešním moderním právu převládla interpretace, tedy materiální výklad práva, který stojí na hodnotách, a ne na niterném výkladu paragrafů.

Materiální výklad práva, to je termín, s kterým se člověk tak často u nás nesetkává, mohl byste ho blíže objasnit?

Moderní převládající doktrína, která se nazývá skepse o normách, což je termín profesora Harta z Oxfordu, který prosadil ústupek formalismu. Říká se o něm, že je to poslední velký pozitivista, a tvrdí, že pravidla lidského chování se nedají přesně artikulovat, a že je tudíž nejlepší, jsou-li uspořádána do hierarchie a soudci mají dostatek volnosti pro interpretaci. Profesor Hart napsal stěžejní knihu Pojem práva, přeložil ji do češtiny Petr Fantys a odborně revidoval profesor Jiří Přibáň z univerzity v Cardiffu. Autor v ní vysvětluje, proč se pravidla nikdy nedají přesně sepsat. Jeho teorie posunula celý problém právního myšlení do oblasti interpretace. Od té doby se píší tlusté knihy o interpretačních metodách historických, systematických, lingvistických. Zjednodušeně by se dalo ale říci, že důležité jsou jen dvě: jedna advokátská, která se snaží, aby jeho strana vyhrála za každou cenu, a druhá státotvorná, která se snaží hledat smysl, cíl daných ustanovení. Je to stará distinkce mezi literou a duchem zákona. Toto pojetí práva vyžaduje značnou soudcovskou volnost a důkladnou kontrolu Ústavním soudem. Ten základní smysl Ústavního soudu je tedy v tom, korigovat vládu většiny. Vláda řádu je tak důležitá proto, že většina se může mýlit. V současné době je to stále důležitější a zvláště u nás, kdy levice mele jak tibetský mlýnek referendum, referendum na každý problém. Referendum je nejrychlejší cesta do pekel, abych citoval klasiky. Švýcarsko, které má úplně jinou historii, si nemůžeme brát jako vzor. Totéž lze říci o Velké Británii. Proto v komparatistických právních úvahách se tyto země nevyskytují.

U nás tedy podle vás převládá ještě formalismus.

U nás se dokonce ještě věří na ultraformalismus, který má základ v představě, že se dá všechno napsat, a z myšlenky, že právo je jen to, co je napsané. Dokonce náš profesor Weyer psal za první republiky o matematizujícím právním proudu a věřil, že je možné právo převést na formální logiku. Jenže tato teorie vyvolala ve Spojených státech k životu opačný proud, kterému se pod vlivem bouřlivě se rozvíjející sociologie říkalo právní realismus, a ten sem vůbec nepronikl. Tento proud tvrdí naopak, že právo je součástí sociologie, normativních systémů a představuje jen jeden typ lidského chování, který se má prolínat s jinými pravidly estetickými, etickými a dokonce i takovými, které jsou rozumem neseznatelné, jako jsou předsudky, návyky, zvyklosti, obyčeje a tradice. Teprve tato pestrá směsice norem, z nichž nejnižší jsou normy profesní etiky, kterými lidé skutečně žijí, má být v ideálním případě v souladu se všemi ostatními normami, které jsou uspořádány do hierarchického systému, na jehož vrcholu je zákon základní, Grundgesetz neboli ústava. Ústavní principy musí prozařovat celý právní řád a mají vždy přednost před všemi ostatními právními pravidly.

Na tato slova profesora Vojtěcha Cepla bychom my a hlavně soudci a politici neměli zapomínat, i když se s ním ve čtvrtek 26. listopadu ve 12:00 naposled rozloučíme v Praze ve Strašnicích.

(Blog.aktualne.cz)