Leden 2010

Návrat z Evropy

Přemysl Janýr

V březnu před dvaceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie teď Honeckerovu vládu a berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz: Monolog o české zemi).

„Návrat do Evropy“, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy, co to Evropa vlastně je.

Pro část disentu i neangažovaných občanů představovala především pluralitní demokracii, občanská práva, svobodu názoru, projevu, pohybu, spolčování, podnikání. Pro větší část populace představovala v první řadě plné obchody a peněženky. „Jak to přijde, že v Německu má každý mercedes a my se tady kodrcáme ve škodovkách,“ rozhořčoval se jistý známý. Tři procenta obyvatel byla rovnou pro zrušení socialistického a zavedení kapitalistického zřízení.

Různá disentní seskupení tvořila jedinou obecně akceptovanou autoritu vůči stávajícímu režimu. Osvědčená pluralitní struktura a názorová otevřenost jim umožnily rychlou konsolidaci v Občanském fóru a převzetí moci. „V Sovětském svazu to trvalo pět let, v Polsku pět měsíců, v Československu pět dní a v Rumunsku pět minut,“ shrnul rozpad komunistického bloku polský přítel.

Jenomže disentní seskupení se po léta věnovala především křivdám starého režimu a tím, co má přijít po něm, se příliš nezabývala. Několik málo programatických textů jako Havlova Moc bezmocných, Bendova Paralelní polis či Uhlův Program společenské samosprávy reflektovalo spíše strategie občanské společnosti proti establishmentu než politický program státu. Nicméně ve své základní koncepci „nepolitické politiky“, politiky diskuse a konsensu široké občanské společnosti mimo politické strany, se dobře shodovaly s očekáváními společnosti: pojem strany byl příliš spjat s KSČ a představa členství v některé z nich byla pro většinu občanů absolutně nepřijatelná.

Další potenciální autoritou, či spíše frakcí disentních struktur, byl levicový okruh volně sdružený ve skupině Obroda navazující na Pražské jaro. O jeho latentním potenciálu svědčil například comeback Alexandra Dubčeka. Patřila k němu řada významných osobností roku 1968, byl organizovaný a akceschopný, na rozdíl od ostatních měl program postupné reformy socialismu v demokratickou společnost s volným trhem i vazby na domácí, evropskou a dokonce sovětskou politickou scénu. Právě asociace s komunistickými strukturami však jeho šance výrazně limitovaly.

Koncem osmdesátých let se ovšem hranice mezi disentem a establishmentem kvapně rozplývala. Přesněji řečeno, nikdy nebyla ostrá, příslušníci mocenských struktur nežili ve vzduchoprázdnu a podléhali stejným náladám jako zbytek obyvatelstva. Jakkoli byla hlavním – či jediným – programem Husákovy normalizace stabilita režimu, ti informovanější v jeho udržitelnost nikdy doopravdy nevěřili. To mohu potvrdit osobním svědectvím – kupónová privatizace se v našem bytě v Praze diskutovala již v polovině sedmdesátých let.

V závěru Husákovy éry se – podobně jako v šedesátých letech – formoval i pohyb uvnitř samotné KSČ. Návrh nové Ústavy ČSSR, který měl být předložen prosincovému sjezdu strany, již vedoucí úlohu strany neobsahoval a požadavky disentních struktur se tak již zčásti vlamovaly do otevřených dveří. Prolínaly se i další okruhy. Organizace SSM pořádaly výstavy a koncerty disentních umělců, v rámci pionýrské organizace se provozoval skauting, k podpisu petice Několik vět se chvatně hlásili i představitelé oficiální kultury a byli to konec konců funkcionáři oficiálních studentských organizací, kdo režim nakonec svrhl.

Zatvrzelost plánovaného hospodářství v období masového konzumu ovšem produkovala i další struktury. Nereálný směnný kurs koruny vytvořil novou kastu veksláků. Chronický nedostatek zboží kompenzoval rozsáhlý černý trh. Nefunkční služby přinášely mimořádné zisky taxikářům, číšníkům, hotelovým zaměstnancům, zelinářům, řezníkům, autoopravnám, ilegálním hernám, pasákům. V průběhu normalizace tak mimo oficiální struktury vzniká nová, na socialistické poměry zámožná střední třída.

Přirozeně ne bez vědomí a účasti lidí z bezpečnostního a politického aparátu – šlo přece o trestnou činnost narušování devizového hospodářství, nedovoleného podnikání, příživnictví. Na druhé straně ilegálnost podnikání a absence jakýchkoli regulativů stírá hranice ke skutečné kriminalitě. Hospodářský disent závěrečné fáze komunismu tak vytváří základní mafiózní struktury propojením politické moci, kapitálu a zločinu, jak je lze sledovat například v případu Mrázek. Společenský vzestup nové vrstvy dokládá i možnost sebeprezentace ve filmu Bony a klid.

Rovněž pro ni je dosavadní stav neúnosný. Majetek není od toho, aby se skrýval, ale naopak okázale vystavoval. Kariérní možnosti v rámci socialistického mocenskopolitického aparátu jsou ubohé ve srovnání s těmi, které nabízí svobodný trh. A privatizační tažení Reagana a Thatcherové odkrývá perspektivy, které nejsmělejší domácí představy bohatství překračují o několik řádů.

Neopomeňme ani okruhy ne tak transparentní, avšak neméně vlivné. V SSSR byla v plném proudu perestrojka a kůly v plotě jako Jakeš či Honecker musely být neúnosnou zátěží i pro něj. Reaganova administrativa spolu s Vatikánem aktivně podporovaly disent ve východní Evropě a můžeme předpokládat, že se vztahy neomezovaly jen na jednosměrný tok materiální pomoci. K tomu připočtěme zájmy nadnárodních korporací jako Westinghouse, který po desetiletích půstu větřil nové šance na východoevropských trzích.

Kam zařadit takový Prognostický ústav AV ČSSR? Podle bývalého rozvědčíka StB Ladislava Bittmana byly zřizovány na pokyn náčelníka KGB a Brežněvova nástupce Jurije Andropova. V tom československém pracoval i další rozvědčík StB a CIA Karel Koecher. Rekrutovali se z něho zakladatel a předseda ODS, premiér a prezident Klaus, předseda ČSSD a premiér Zeman i předseda KSČM Dolejš, celá klika privatizačních aktivistů jako Dlouhý, Ježek, Dyba, celkem sedm budoucích ministrů a nejméně tucet ministerských náměstků, ředitelů a vysokých stranických funkcionářů. Vokovická Sorbona srovnatelnou plejádu vrcholných politických kariér nikdy nevygenerovala.

Osud normalizačního režimu tak byl po všech stranách zpečetěn dávno před tím, než inscenovaná smrt studenta Martina Šmída vyprovokovala davy občanů ke zvonění klíči. „Nakonec se to ale režii stejně vymklo z rukou,“ zní obvyklý komentář. Zda chlácholení přijmeme, závisí na tom, komu režii připisujeme. Měl-li by jím být palácový převrat uvnitř strany, je závěr nepochybně správný. Pokud ji ovšem měly okruhy, které celý komunismus již dávno odepsaly a své šance viděly ve volném trhu a privatizaci, vyšla na sto procent.

O základním směru zpátky do Evropy, k parlamentní demokracii, občanským svobodám a tržním hospodářství panoval všeobecný konsensus konec konců již od dob pražského jara. Po květnových volbách 1990 však bylo třeba vágní očekávání naplnit konkrétním programem. V ekonomice bylo nutné dramaticky zvýšit produktivitu hospodářství, převést na tržní podmínky státní podniky a podpořit vznik nových, konsolidovat dosavadní a otevřít nové zahraniční trhy. V legislativě chyběl celý komplex nového hospodářského, občanského i správního zákonodárství. V zahraniční politice byla nutná integrace země do nových regionálních a evropských struktur. Bylo rovněž potřeba vytvořit novou demokratickou identitu a vyrovnat se s obtížným dědictvím minulosti, nejen bezprostřední komunistické, ale i těch předchozích. Práce pro několik generací.

Zda Václava Klause 22. listopadu 1989 do Občanského fóra přivedly pouze osobní ambice, nevíme. „Nějaký ekonomický program nám chybí,“ konstatoval Václav Havel. „Ten já mám tady hotový“, poklepal si na náprsní kapsu Klaus. Tím si zajistil ministerstvo financí v nové vládě a zahájil dvacetiletí své léčby.

Není důležité, zda v kapse opravdu nějaký měl. Základní osnovu mohl kdykoli opsat z washingtonského konsensu a směrnic Mezinárodního měnového fondu, světácký přístup k cizímu majetku nastudovat u pražských veksláků a taxikářů a konkrétní opatření si nechat doporučit od zahraničních firem. „Peníze jsou až na prvním místě. Nerozlišuji mezi čistými a špinavými“, vymezil jej. „Kapitalismus bez přívlastků, privatizace a šoková terapie jsou jedinou správnou cestou. Každá třetí cesta vede do třetího světa. Musíme vytvořit novou kapitálově silnou vrstvu obyvatel. Rychlost je přitom důležitější než kvalita. O vše ostatní už se postará neviditelná ruka trhu.“

Proč vidina rychlého zbohatnutí zatemnila rozum celému národu? Všichni jsme se přece učili základní Marxovu poučku, že veškerá hodnota je výsledkem lidské práce. Že by nová kapitálově silná vrstva dokázala kapitál vytvořit, si snad nikdo nemaloval, bylo tedy od počátku jasné, že ho musí někomu zcizit. Věřil někdo opravdu, že zloději a tuneláři budou lepšími hospodáři? Představoval si někdo, že neviditelná ruka zajistí fungující právní stát, všeobecné školství, sociální a penzijní zabezpečení, policii, nezávislou justici, důvěryhodnou zahraniční politiku, že ochrání životní prostředí? Že se praním peněz ze zločinu sníží zločinnost? Když Klaus inzeroval, že jsou pro něho peníze až na prvním místě, proč se nikdo nezeptal, komu tu nabídku adresuje?

Všichni se nadchli v domnění, že kapitálově silnou vrstvou myslí je. Oponenti mu uctivě uhýbali z cesty. Program postupné přestavby, na kterém dosud pracoval tým ekonomů, byl zahozen. Výhrady pěti odborných institucí parlament v září 1990 prostě ignoroval. Místopředseda federální vlády pro ekonomiku Valtr Komárek, sám zastánce postupného přechodu, vyklidil Klausovi bez odporu pole. „Soukromý“ se stalo posvátným zaklínadlem. Rudý transparent na Václavském náměstí nabízel Ubytování v soukromých rodinách, pro jistotu i cizojazyčně: Accommodation in private families.

S odstupem času je skurilnost Klausovy neoliberální ideologie zjevnější. Základem každého populismu je obraz nepřítele. Klausovi se podařilo vymalovat jako úhlavního nepřítele občanů jejich vlastní stát. Odvrhl celou evropskou tradici počínající Thomasem Hobbesem, podle které je stát výsledkem společenské smlouvy občanů, a barvitě vykreslil stát jako nepřátelského despotu, proti kterému je třeba pod vedením pokrokové kapitalistické třídy bojovat za svobodu trhů.

Z důvěrně známých pouček převzal i tu o vlastnictví výrobních prostředků jako společenské základně. Zaměnil pouze znaménka, jako špatné označil společné a jako dobré soukromé vlastnictví. Tak jako Marx, nalézá i Klaus pro své preference fundované teoretické zdůvodnění: „Čím více se necháte okrádat, tím lépe se vám bude dařit, protože bohatství zlodějů bude prokapávat až k vám dolů.“ Nikdo ještě netušil, že bude přímo proudit, jenomže ne dolů, ale stranou, za hranice.

Polský architekt šokové terapie Balcerowicz se v úřadě dlouho neohřál a Klausovi bylo jasné, že bez široké základny svůj program nadlouho neudrží. Postup, který zvolil, byl první vlaštovkou nejnovějšího českého přínosu ke světové hospodářské vědě: vytuneloval Občanské fórum. Za podpory svých nadšených přívrženců se v říjnu 1990 nechal zvolit jeho předsedou, do února 1991 z něho vyvedl celou jeho teritoriální strukturu, manažerskou síť a regionální centra do své nové ODS a vyprázdněnou skořápku ponechal vlastním osudům. Dlužno doplnit, že mu v tom vydatně napomohla celá klika disidentských otců-zakladatelů, kteří sami OF houfně opouštěli za vidinou kariér ve špičkové federální politice.

K první vlně privatizací je nutno počítat restituční zákony o „nápravě některých majetkových křivd“. Jejich proponentem nebyl Václav Klaus, nýbrž lidovec Josef Lux a jejich motivací nebylo vytvoření kapitálově silné vrstvy, nýbrž Luxův morální apel „co se ukradlo, musí se vrátit“. Luxovi a s ním i většině obyvatel ovšem unikalo, jak to, že selektivní náprava „některých“ křivd znamená zároveň způsobení nových, tak i skutečný rozměr toho, co všechno „se ukradlo“. Nicméně i restituce k utváření kapitálově silné vrstvy přispěly – spekulantům s restituovanými majetky vynesly 50 miliard zisků.

Na rozdíl od malé privatizace, ve které nadšení noví podnikatelé zaplatili celkem 24 miliard za majetek v hodnotě kolem 6 miliard, převážně za časově omezený nájem provozovny, od kterého si slibovali novou existenci. Malá privatizace tak odčerpala – a znehodnotila – především majetek střední vrstvy, nahromaděný za socialismu sice ilegálním, nicméně ve své podstatě stále ještě poctivým obchodem v rámci šedé ekonomiky.

Největšího medvěda k porcování ovšem představoval společný národní majetek. Podle různých metodologií se k roku 1989 odhadoval řádově na 4 biliony korun, tedy řádově 15 bilionů korun v dnešních cenách neboli milion korun na každého občana. Projekt kupónové privatizace spočíval ve vyplacení části tohoto podílu občanům ve formě akcií vybraných podniků. Další měly být privatizovány ve velké privatizaci formou prodeje či převodu na perspektivní majitele.

Oba projekty, zejména však jejich uspěchanost a legislativní nepřipravenost, narážely na odpor slovenské politické reprezentace. Jestliže stížnosti na nerovnoprávné postavení ve společném státě dosud víceméně unikaly hlavní pozornosti české politické scény zcela zaujaté porcováním, situace po volbách v červnu 1992 vynesla neřešený národnostní problém do středu pozornosti. Václav Klaus ho vyřešil po svém, podobně, jako předtím opozici v Občanském fóru. Vzal vágní hrozby Vladimíra Mečiara doslova a společný čtyřiasedmdesátiletý stát rozbil.

Tím zabil hned několik much jednou ranou. Jednak se zbavil zdržujících jednání o uspořádání státu i slovenské opozice k privatizačním projektům. Zároveň se z premiéra jedné z federativních republik rázem stal vrcholným představitelem suverénního státu, ve kterém požíval prakticky neomezenou autoritu. A navíc vyšachoval celou hlavní garnituru české politiky zvolenou do federálního parlamentu, především kritické osobnosti z disidentského prostředí. Privatizacím nestálo nic v cestě.

Jejich průběh i výsledky byly předpokladatelné. Tunelování, krádeže, podvody, korupce patřily ke kalkulovaným privatizačním formám. V užších kruzích se privatizační strategie, inspirovaná Formanovým filmem Hoří má panenko, opisovala jako „zhasnout světlo“. Vláda dokonce vyvíjela nátlak na banky k poskytování privatizačních úvěrů, o kterých bylo předem zřejmé, že je nikdy nikdo nesplatí. Málokterý politik v dějinách splnil své předvolební sliby tak důsledně jako Klaus: v průběhu několika málo měsíců vykazovala nová kapitálově silná vrstva první miliardáře.

Zlehčuje-li Václav Klaus dnešní světovou krizi jako neškodnou rýmu, má ovšem ve srovnání s tím, co dokázal on, sám pravdu. Do roku 1993 se národní hospodářství propadlo o čtvrtinu a po slabém oživení se v letech 1997-98 začalo propadat znovu. Produkce socialistické ekonomiky roku 1989 dosáhla ČR až v tomto století. V průběhu 90. let zkrachovalo na dvacet malých i velkých bank a stát napumpoval do záchrany bankovního systému přes půl bilionu korun. Z milionového podílu každého občana na státním majetku zbyl stotisícový podíl na státním dluhu a z kupónových podílů na národním majetku jen oči pro pláč. „Stačí se podívat do ledničky,“ rozčílil se Michal Žantovský, když 40 % obyvatel v polovině devadesátých let odpovědělo, že se za komunistů dařilo lépe. Myslel přirozeně svou, řada méně úspěšných spoluobčanů – nejen romského původu - už žádnou neměla.

Ještě závažnější jsou důsledky Klausovy pozvánky organizovanému zločinu. Představoval-li si kdo pod špinavými penězi vekslákův paklík bankovek či životní úspory úspěšné prostitutky, mohl se rychle poučit. Únosy, vraždy, výbuchy aut a přestřelky byly hlasitými projevy jeho jednodušších forem. Tišeji proběhl třeba vstup drogových distribučních sítí, likvidujících domácí svépomocnou marihuanovou a pervitinovou konkurenci pomocí okázalých policejních razií. Pozornější občan se mohl pozastavit například nad tvrdošíjností, se kterou se hned v prvních letech do znění celního zákona vloudil lapsus topných olejů, umožňující snadné miliardové podvody, po vlně pobouření ho nahradil lapsus lehkých olejů a po dalším vlně pobouření lapsus plynových olejů. Až po dvaceti letech začínáme alespoň tušit skutečný rozsah propojení moci, kapitálu a zločinu.

V raných obdobích českého kapitalismu se ostatně korupce ani příliš nezakrývala, nerozlišovala se od lobbingu, tedy „standardního“ nástroje kapitalistického trhu. Václav Klaus sám sezval zástupce českých firem na večeři se vstupným 200 000 korun. Livie Klausová zasedala ve správní radě ČEZ a zároveň pracovala jako poradkyně Westinghouse, aniž se kdo tázal, čí zájmy vlastně zastupuje a kterým škodí. Manažer ODS Tomáš Ratiborský na otázku po bankovních zárukách zcela bezelstně odpověděl, že „no přece těch 170 milionů ve Švýcarsku“. Když rozhodnutí Václava Klause umožnilo Milanu Šrejbrovi získat majoritní podíl Třineckých železáren, obdržela od něho ODS 7,5 miliónů korun fingovaných jako dary ze zahraničí. Což připomíná letošní dovolenou špiček ODS a ČEZ v Toskánsku poté, co vláda věnovala ČEZ emisní povolenky v hodnotě 28 miliard.

Ne všichni byli ochotni rozklad ekonomiky a finanční skandály strávit. V roce 1997 odešel z ODS Josef Zielenec, z vládní koalice vystoupili ministři za KDU-ČSL a ODA a po nezdařené výzvě ke Klausově rezignaci se ze strany oddělila skupina kolem Jana Rumla a Ivana Pilipa. Většina členů ODS ovšem své členství i nadále spojovala s osobou Václava Klause.

„Děkujeme, odejděte“, zněla výzva Klausovi a Zemanovi k desetiletému výročí sametové revoluce, iniciovaná někdejšími studentskými aktivisty. Kritizovala politický a morální marasmus establishmentu, zejména opoziční smlouvu ODS s ČSSD. Během několika týdnů se k ní připojilo na 200 000 občanů, některé politické strany, prezident Václav Havel, na 100 000 občanů se zúčastnilo demonstrací po celé republice. O rok později vyburcovala vzpoura redaktorů ČT proti vlivu ODS na její vedení dalších sto tisíc občanů k demonstracím a statisíce k podpisu petice na jejich podporu.

V průběhu období opoziční smlouvy 1998-2002 se tak Klaus, podobně jako Zeman v ČSSD, stává pro svou stranu neúnosnou zátěží. Vyřešilo se to po skončení Havlova mandátu v roce 2003 osvědčeným vykopnutím vzhůru, zvolením Klause prezidentem republiky za podpory třídních nepřátel z komunistické strany.

V této době je možné sledovat Klausův ideologický posun. Kapitálově silná vrstva již měla co chtěla a víc nebylo kde vzít. Její zájem se přesunul ke konsolidaci získaného. Po ideologii tunelování již nebyla poptávka a bojem proti státu by si podřezával větev, na kterou právě dosedl. Po Sládkových republikánech však zůstala neobsazená pozice národních zájmů a jednou zavedený obrázek státu-nepřítele se dal bez problémů přesunout na bruselskou byrokracii.

Ne bez bezděčné komičnosti. Například když okázale vzdává hold zásluhám Edvarda Beneše, které sám definitivně zničil. Když vyzývá občany k odmítnutí demokracii ohrožující evropské ústavy v referendu, aniž by si vzpomněl, že se jich sám ani na ústavu ani na svolení k rozbití jejich státu nikdy neptal. Nebo když bojuje za svrchovanost a suverenitu státu, který předtím odkazoval do role nočního hlídače.

V recenzi Klausova evropeismu před třemi lety jsem se pozastavoval nad tím, jak může v tak obsáhlém textu chybět jakákoli relevantní argumentace, jak může text s ambicí zásadní kritiky evropského hodnotového systému obsahovat výhradně snůšku iracionálních animozit, jízlivostí, polopravd a denunciací.

Jeho letošní projev v Evropském parlamentu je ve střízlivějším tónu, nicméně Klausovu dikci nezapře: konečnou autoritou je jeho „přesvědčení“, jiné názory jsou „omylem“, evropská integrace trpí „defekty“, na „nesvobodu“ jsme „citlivější a vnímavější“, než druzí. „Skutečnými cíli“ evropské integrace je ovšem „tržní ekonomika“ a „řešení je jen a jedině“ v její „liberalizaci a deregulaci“, neopomene poučit ty, kteří ji před šedesáti lety zahájili.

Na nějaké mezinárodní konferenci by takový diskusní příspěvek osvěžil a v konkrétním případě i nahrál ke zlomyslným dotazům na praktické domácí výsledky. V Evropském parlamentu se ovšem od reprezentanta členské země očekává spíše konstruktivní objasnění jejích pozic a případné věcné návrhy, než mudrování, osobní výlevy a stesky. Ovšem, již jsme – a s námi i zbytek Evropy - vzali na vědomí, že naše hlava státu nereprezentuje stát, ale jen sama sebe.

Otázka je, zda se s tím chceme smířit, neboť důsledky mohou být závažnější, než pouhé pozdvižení v Evropském parlamentu. Podle ústavy prezident „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy". Sjednání Lisabonské smlouvy přenesl na vládu, ta ji sjednala a parlament ji odsouhlasil. Poté Klaus svévolně odmítl ratifikaci splnit a vynutil si změnu, kterou vláda nesjednala a parlament neschválil a kterou občany ČR připravil o sjednaná práva.

Podrazil tak jak Topolánkovu vládu, která smlouvu sjednávala, tak i Fišerovu, která její ratifikaci přislíbila a nakonec i parlament, který ji schválil. Českou republiku přivedl do situace nerovnoprávného člena EU se zdůvodněním, o kterém musel sám vědět, že je liché. To je ovšem zjevné jednání proti demokratickému řádu republiky, neboli podle § 96 zákona o ústavním soudu velezrada. A podle Klausova sebeuspokojení lze očekávat, že ne poslední.

Mnohý čtenář nyní namítne, že podaný popis Klausovy dvacetileté léčby je jednostranný a zaujatý. Vím to a dávám mu za pravdu. Václav Klaus nepochybně není autorem neoliberální ideologie, ta vznikala v osmdesátých letech ve Spojených státech, do východní Evropy byla importována nedlouho před rozpadem komunistického bloku a v řadě zemí způsobila ještě hlubší hospodářský rozvrat, než u nás. Není autorem ani hlavním realizátorem kupónové privatizace, těmi byli Dušan Tříska a kolegové z Prognostického ústavu. Také není původcem specificky českých forem přístupu k majetku, ty se datují nejpozději od poválečného období. Ani korupci nezavlekli do země on a ODS, byly jsme jí proslulí již za první republiky a ostatní strany se, pokud měly příležitost, nechovaly lépe. A především: každý národ má takové představitele, jaké si zaslouží.

Přesto ovlivnil Václav Klaus osobně porevoluční dvacetiletí jako žádný druhý politik v naší historii, snad s výjimkou Edvarda Beneše v období londýnském exilu a návratu z něho. Nejen rozbitím Československa, ale především etablováním otevřeně amorálních a asociálních hodnotových vzorců v situaci celkové společenské hodnotové desorientace. S dědictvím obou se budeme ještě velmi dlouho vypořádávat.

Generace šokových terapeutů z politické scény všech ostatních evropských postkomunistických zemí dávno zmizela. Pouze Václav Klaus přežil svou dobu a vnucuje své recepty dál jako by se mezitím nic nepřihodilo.

Měl přijmout poděkování a se ctí odejít před deseti lety.

(http://blisty.cz)