Leden 2010

Rozpočet po česku

Luděk Niedermayer

Účetní triky, které předvedla levice, jsou hrozbou pro budoucnost nejen kvůli růstu státního dluhu. Více peněz zemědělcům a sociálním ústavům, ani o korunu méně zaměstnancům státu! Sociální demokraté si pro podporu svých hesel pozvali před parlament učitele, policisty i hasiče. A minulou středu večer mohli slavit vítězství. Druhá strana, která zdůrazňovala, že poslanci by měli dodržet dohodu o podpoře původního návrhu ministra financí Janoty, neboť Česko už se nemůže více zadlužovat, jen zírala na tu spoušť.

Poslední dobrou zprávou bylo to, že parlament si po tvrdém tlaku vlády odpustil obligátní milionové dárky svým vískám, sportovním klubům či jiným kamarádům a uznal základní parametry rozpočtu a jeho deficit 163 miliard korun. Poté však došlo na „porcování medvěda“ v rozsahu notně větším a způsobem velmi nebezpečným. Sociálnědemokratičtí poslanci ze sebe snadno shodili závazek vůči vládě (který navíc dokonce podpořili odboráři) a rozhodli se „opravit chyby“ návrhu rozpočtu. Doplnili peníze na sociální služby, což vláda přislíbila učinit i bez změny rozpočtu, ovšem navíc si zcela bezostyšně řekli o volební hlasy zemědělců či státních zaměstnanců tím, že jim zajistili další vypůjčené miliardy.

Vrcholem pokrytectví je však způsob, jakým to učinili – ve své většině totiž sáhli do rozpočtových kapitol, jejichž redukce žádné spory státu nepřinese. Nejsou totiž fakticky „závazné“. Jde o to, že i v případě, kdy rozpočtované peníze třeba na nemocenské či na úroky ze státních obligací jsou v průběhu roku vyčerpány, vláda pochopitelně nesmí přestat splácet tyto závazky. Je tedy zřejmé, že schválené změny rozpočtu v řádu přibližně deseti miliard, které v parlamentu protlačila levice za podpory jednotlivých poslanců, udělají do státní kasy díru větší, než byla plánována. Pochopitelně nevíme, zda schodek hospodaření státu vyskočí právě ze 163 miliard na 173, protože vývoj rozpočtu se bude řídit skutečnými příjmy, které dnes nelze s jistotou odhadnout, jakož i povinné výdaje, jež stejně jako příjmy ovlivní ekonomický vývoj v příštím roce. Nicméně díra bude kvůli těmto změnám s jistotou vyšší, než by bez pozměňovacích návrhů byla.

Tento postup nelze nazvat jinak než jako účetní trik, stejně tak jako oblíbený případ, kdy naši poslanci navrhují „financování výdajů dividendami státních firem“ nebo privatizaci. I když i v minulosti poslanci do mandatorních výdajů zasahovali (třeba do peněz na splátky státního dluhu), snad nikdy to neučinili v takovémto rozsahu a přes jednoznačné odmítnutí ministra financí. Důsledkem těchto triků je další eroze již tak chabého rozpočtového procesu v naší zemi. Možná už brzy se dočkáme třeba stavu, kdy poslanci budou některé nepohodlné výdaje typu nákladů na úroky zcela ignorovat a peníze na to určené rozdělí na „své“ priority. Ze zákona o rozpočtu by se pak mohl postupně stát bezcenný cár papíru, nad kterým politici hrají v parlamentu představení pro neinformované voliče.

Je jistě pravda, že samotných deset miliard vypůjčených navíc naši státní kasu v příštím roce nepotopí, byť zejména dodání peněz státním zaměstnancům patří k nejhorším možným nápadům. Nejen proto, že byl přijat v době, kdy mnoho desítek tisíc lidí v naší zemi přišlo o práci a nad dalšími tato hrozba visí. Vyšší mzdy pro zaměstnance státu v roce 2010 totiž znamenají i trvale vyšší náklady do budoucna. A jsou to zejména vysoké náklady na provoz státní mašinerie, co státní rozpočet neúměrně a zbytečně zatěžuje.

Varovná je však očividná ignorance toho, co nestřídmost státu znamená do budoucna. Nejde jen o vzletné a poněkud abstraktní rčení o zadlužení našich dětí: již od roku 2011 lze očekávat, že místo zhruba stávajících 40 miliard na úroky ze státních půjček zaplatí stát na financování minulých dluhů vždy o 20 až 30 miliard více (což je zhruba tolik, kolik dnes platí ročně na univerzity a vysoké školy dohromady). A může to být i více, pokud finanční trhy nebudou ochotny poskytovat státu levné peníze. Znamená to, že každý rok poté bude muset stát o takovéto částky buď zvýšit daně, anebo snížit výdaje. Navíc, pokud by náš stát pokračoval ve své historicky ověřené nestřídmosti (deficit státního rozpočtu bez úroků z půjček byl obvykle těsně pod třemi procenty), tak by i za předpokladu příznivého růstu ekonomiky a nízké inflace rostl náš státní dluh každým rokem a teoreticky by se zastavil až na hodnotě zhruba 250 procent HDP, tedy v dnešních cenách k 9000 miliardám korun. Pochopitelně, mnohem dříve, než by se k tomuto vypočtenému astronomickému číslu v reálném světě dostal (údaje pocházejí z analýzy České bankovní asociace, na které se autor podílel), by nás dostihl osud Maďarska, včetně drastických opatření, která již nyní jeho deficit výrazně snížila.

Sociální demokraté se často ohánějí argumenty, že pokrizová doba vyžaduje tento typ a rozsah zadlužování a že v obdobné situaci je většina zemí. I když druhý argument je pravdivý, na výše popsaných důsledcích to nic nemění. Naopak, rostoucí potřeba zemí půjčovat si na vysoké deficity povede k růstu úrokových sazeb a možná i k otřesům v některých slabších ekonomikách. A jakkoli je náš soukromý sektor poměrně zdravý a efektivní, existence české koruny a poměrně malého a zranitelného finančního trhu zvyšuje rizika.

Navíc, není pravda, že všechny země jen tiše přihlížejí, jak jim pod rukama kypí státní dluh. Britští labouristé, pod tlakem veřejnosti, která je zadlužováním zneklidněna, a pod hrozbou drtivé porážky od konzervativců, kteří slibují finanční disciplínu, přišli s plánem šetření. Jistě, britská levice sice mluví o zdanění bohatých (zejména bankéřů), ale navrhuje také pokles výdajů na státní zaměstnance o pětinu během tří let, zrušeno má být 123 z celkového počtu 753 takzvaných quangos, tedy polovládních neziskových organizací, se kterými se v Británii za jejich vlády roztrhl pytel, a státní úředníky mimo jiné čeká i hrozba stěhování do levnějších částí Anglie. Je pravděpodobné, že takovéto kroky by představitelé české levice nejspíše bez váhání označili za výplody chorého mozku pravicově konzervativního extremisty vážně ohrožující stabilitu společnosti, a nikoli za návrhy strany, kterou dlouho řídil přítel Tony Blair.

Výhled pro daňové poplatníky v naší zemi není vůbec dobrý. Schopnost pravé a levé části politického spektra dohodnout stabilní a dlouhodobý kompromis (nejen) v klíčových ekonomických otázkách se blíží nule. A když je kompromis dosažen, jako v případě úsporných opatření navržených ministrem Janotou, tak se jím brzy jedna či druhá strana cítí znevýhodněna a nemá velký problém se od dohody ve jménu „vyšších zájmů“ (rozumějme volebních preferencí) odvrátit. To vytváří reálnou hrozbu, že pár procent hlasů (či ještě hůře schopnost získat na svou stranu přeběhlé poslance od protihráče) rozhodne po každých volbách o totálním přebudování ekonomické strategie státu, včetně daňového systému. Není pochyb, že takovýto systém jen stěží podpoří růst ekonomiky nebo že bude ku prospěchu většiny lidí.

Navíc, v posledních dnech zveřejněné informace „ze života politických stran“ či způsobu utrácení státních peněz (ano, těch, jichž se státu nedostává a které v řádu stovek milionů mizí ve vskutku velmi podivných státních zakázkách) neskýtají velkou naději na zlepšení. Jen těžko ji lze čekat od politiků, jejichž ruku vedou lobbisté v černých limuzínách za miliony s „protekčními“ značkami, nebo od těch, kteří si najímají na ulici lidi, aby jim za párek či pár stovek dávali před fotografy kytice díků.

Zdá se však, že moc jiných politiků v této zemi nemáme, snad kromě knížete Schwarzenberga osobně, který na to asi sám stačit nebude. Zbývá pak jen jediná naděje. Tou je moment, kdy si i větší část populace uvědomí, kam nastoupená cesta vede, a že nikdo jiný než oni za tuto volbu nezaplatí. A že účet nepřijde jen jednou, ale pravidelně ho najdeme ve schránce každý rok. Až tlak voličů může z politiků učinit opravdu zodpovědné správce veřejných věcí i peněz. Vždyť jim přece jde o to vyhrát.

(Respekt, www.respekt.cz)