Leden 2010

Kníže Schwarzenberg aneb Kouzlo osobnosti

Petr Příhoda

TOP 09 boduje knížetem bez ohledu na to, zda je tento pozoruhodný muž spiritus movens, anebo jen propagační visačkou této strany. On má své nepochybné morální kvality. Např. po letech se velkoryse usmířil s manželkou, která ho kdysi opustila. Důležitější ale je, že působí věrohodně. Je-li tázán, nemlží, nekličkuje. Jeho odpověď je přímočará. Je odolný vůči korupci, ctnost u nás nebývalá. Nemá to ostatně zapotřebí. Nejen proto, že vzhledem k rozsahu jeho panství je kufřík naplněný bankovkami pakatelem. Ale kníže dbá o rodovou čest a nemíní ji zpochybnit nějakou korupční aférkou. Nestála by mu za to.

Smysl pro čest vnímá veřejnost jako projev ušlechtilosti. To slovo je spřízněno se slovem šlechta. Kníže Schwarzenberg vskutku imponuje svým aristokratismem. Kdyby pánové Topolánek, Paroubek, ba i pan prezident při důležitých jednáních podřimovali s tím, že nemíní poslouchat blbosti, pohořeli by. Knížeti to blahovolně promíjíme. V němčině, odkud jsme je převzali, souvisí slovo šlechta se slovem Schlacht, což znamená bitvu, boj. Zřejmě jde i o bojové ctnosti. My to ale tak nevnímáme, třebaže se jeden z předků knížete v 16. století zasloužil o skvělé vítězství nad Turky. Kníže to má i v rodovém znaku. Je tam uťatá hlava moslemína, machometána, do níž klove havran. My ale spojujeme slovo šlechta spíše se šlechetností a ušlechtilostí. Tedy s kvalitami, které nejsou zrovna silnou stránkou naší národní povahy. To ale není jediná významová asociace. Známe přece také zrádnou, případně cizáckou šlechtu. Však to také občas někdo dává knížeti znát. A nejen prezident republiky, jemuž svého času vadilo, že má kníže i švýcarské občanství.

Všímáme-li si pozorněji projevů naší národní sebereflexe a sledujeme-li je odshora až dolů včetně hospod nižší cenové skupiny, neujde nám její rozpolcenost. Tedy schéma "na jedné straně" a "na druhé straně". Na jedné straně si pěstujeme heroické, případně mučednické národní mýty, ale na druhé straně pociťujeme s jistou bolestí své plebejství. F. X. Šalda ve své skvělé studii o smyslu našich literárních dějin poukazuje na řadu takto podvojných tradic, které si protiřečí, zatímco my mezi nimi často bezradně tápeme. Imponuje nám na jedné straně např. světovost, jíž kontruje na druhé straně kouzlo domoviny (nazval bych je drsněji provinciálností).

Kníže tedy v těchto dnech zaujímá veřejnost svým aristokratismem, ušlechtilostí i světovostí. To vše je zvláště zřetelné, srovnáme-li to s plebejstvím, malicherností i provincialismem mnohých našich politiků. Při naší ambivalenci, rozpolcenosti postojů, se ale může snadno stát, že jeho velkorysost a nonšalance bude vnímána jako povýšenost a že on sám bude odmítnut jako cizák.

Je dobré si připomenout, že Schwarzenbergové nebyli žádní cizáci. O svou jihočeskou državu i o poddané se příkladně starali. Sám jsem se tam setkával s pamětníky, prostými lidmi, kteří na někdejšího knížete pána nedali dopustit. Schwarzenberský rod měl dvě větve. Jedna sídlila na Hluboké a druhá na Orlíku. Kníže pán z Hluboké zůstal jazykově i kulturně Němcem, přesněji Rakušanem. Naproti tomu orličtí Schwarzenberové byli příznivci české státoprávní ideje a mluvili i česky. Jeden z nich proslul jako poslanec v českém zemském sněmu.

Náš Karel ze Schwarzenberka pochází právě z této orlické větve. Zosobňuje naše evropanství a tak trochu připomíná, že tzv. staré Rakousko bylo i pokusem o jakousi evropskou integraci, byť jen v lokálním měřítku. I když tento pokus posléze ztroskotal (skoncovala s ním 1. světová válka), zaslouží si i trochu naší sympatie. Měli bychom víc vědět a nečerpat informace pouze z Haškova Švejka.

Kníže Karel se stal nedávno šéfem rodící se politické strany. Pro ni i pro veřejnost zatím funguje jako garant její počestnosti. Kéž by mu tato role zůstala i nadále. Ale jeden neví. On sám občas poznamená, že "v Čechách je možné všecko".

(www.rozhlas.cz/cro6)