Únor 2010

Kterak dubajský šajchát na buben přišel

Luděk Frýbort

Jedno je třeba říci předem: měříme-li pracizí kultury naším západním metrem, nikdy je nepochopíme. Sledujeme-li jejich dění brýlemi naší logiky, účelnosti, zákonitostí příčin a následků, budeme občas zírat jako jeleni, co se v těch vzdálených končinách zase semlelo.

Jakož i já jsem před pár týdny zíral na zprávy o tom, kterak přeslavný šajchát dubajský na buben přišel. (Šajchát, prosím, nikoli emirát, jak bývá uváděno. Emiráty jsou všechny ostatní části tamního soustátí). Je tomu sotva deset měsíců, co jsem sám v oné pouštní říši přebýval a jejím zázrakům se vynadivit nemohl: zde jeden umělý ostrov v podobě palmy už se z moře zvedá a milionářské nájemníky láká, další se vlevo vpravo budují, tam zase nejvyšší stavení světa k nebesům ční, a mrakodrapů všech druhů, tvarů a patvarů jako smetí. Inu, to se jim to mrakodrapuje, palmové ostrovy a jiné potvornosti buduje, říkal jsem si tenkrát, když v ropných miliardách jen tak plavou! Teď se celý udivený dozvídám, že neplavou, leda v dluzích. Inu, mohl jsem to tušit. Mohl jsem si ušetřit zírání jako jelen, kdybych býval dokázal odložit své evropské brejle a podívat se očima Orientálce.

Povězme si ve zkratce, co se přihodilo. Pojalť slavný šajch úmysl změnit své sídelní město jednak v centrum světového obchodu a peněžnictví, jednak v superluxusní turistický ráj. Západní pozorovatelé, hledíce na stavební chvat až hysterický, si říkali - aha, jeho ropná ložiska jsou nevydatná, takže se musí ohlížet po náhradním zdroji příjmů. Ale chyba; vládne dubajský pan šajch plochou ropných polí ve srovnání s jinými sice jen omezenou, ale i ta by při rozumném zacházení stačila k slušnému blahobytu jeho poddaných i k rozvoji dopravních a jiných struktur. Jenže - a tady jsme se svým západním chápáním vedle - orientální vládce se neřídí tím, čemu my říkáme zdravý rozum. Pohnutkou, před níž ustupuje vše ostatní, je mu prestiž. Osobní, rodinná, rodová, a tak dále ve stále se rozšiřujícím kruhu až k prestiži světového muslimského společenství. Chce mít něco, co ostatní nemají: nejvyšší barák světa. Nejvymyšlenější umělé útvary v moři. Nejrozlehlější letiště, nejdražší a nejluxusnější hotely. Ne že by je tak nutně potřeboval, ale aby všichni koukali a všichni se obdivovali. Aby se celý svět sjížděl a žasl - ó, hleďme, jaké divy dokázal z té pitomé pouště vykouzlit dubajský vládce! A co všechno ještě se vytvořit chystá, zázraky nad zázraky, však ne nadarmo je celá Dubaj jedno obrovské staveniště, jako by prestižním projektům nikdy nemělo být konce.

Že by k naplnění všech těch smělých záměrů nepostačovaly prostředky nejen jednoho, byť ropou oplývajícího pouštního šajchátu, nýbrž ani veškeré bohatství Arábie, takové myšlenky si připouští realisticky založený Evropan, ne však Arab a muslim. Není na pochybách, že ropné požehnání se neocitlo v půdě jeho země náhodou, nýbrž že je tam uložil sám Alláh. Aby ukázal, koho miluje mezi všemi plemeny zemskými. Aby dal svým věrným sílu a moc k dosažení konečného cíle, jímž není nic menšího než rozšíření víry Prorokovy po veškerém povrchu zemském. Zadlužil se slavný šajchát na 60 miliard US $ a celé sedmero emirátů (není Dubaj v té utrácivosti sama) na 184 miliard? Kdo by si z toho dělal těžkou hlavu. Alláh dal ropu, Alláh dá i jinou pomoc, bude-li jí třeba. Učme se myslet po arabsku, může nám to časem přijít vhod.

V tom světle nepřekvapí, že část dubajských zázraků není vůbec k ničemu, část druhá k užitku jen velmi omezenému. Turistický ráj, superluxusní ambiente pro náročné zákaznictvo, nu, dejme tomu. Ještě mu ale něco chybí, aby dosáhlo úrovně takového Monte Carla: ona porce uměřené elegance, jíž se odlišuje dáma vybraného vkusu od zmalované štětky. Praví se, že mnohamilionové apartementy na palmovém ostrově šly zpočátku na dračku, nyní však zájem poklesl téměř k nule. Ani tomu se netřeba divit: miliardářští bohatci s vkusem zmalované štětky jsou klientela vcelku omezená. Nějaký populární zpěvák či automobilový závodník, houfy Rusů, chtivých se předvádět se svým kdovíjak nabytým jměním, k tomu saúdští Arabové, lační užít si v relativně liberálních Emirátech rozkoší v jejich truchlivě pravověrné domovině zapovězených, a to je tak všechno. Třeba nejsem nejlepší příklad, ale nechtěl bych v některém z těch ultrapřepychových hotelů trávit dovolenou, i kdyby to nejen nestálo ty příšerné peníze, ale ještě mi za to platili. Soused nalevo Rus s frňákem pyšně zdviženým a chováním jézedáka, napravo stejně nafrněný saúdský Arab... A jinak dohromady nic. Jednotvárný pruh písečné pláže bez kouska oné skalnaté a lesnaté rozmanitosti, co jí oplývá každý jadranský ostrůvek, za zády stěna všelijak prestižního, ale přece jen betonu ... není divu, že každý se dá zlákat reklamou jen jednou a nepřijde nikdy více. Co se obchodně-finančních center týče, nu, nepohybuji se v těch vznešených kruzích, takže nemohu vydat přímé svědectví. Ale tušil bych, že tomu bude nejinak: oslnivé supermoderní mrakodrapy z dílny předních světových architektů, ale bez duše, neosobní, studené jako psí čumák. Dubaj je vhodné prostředí pro ty, co se rádi vytahují. Je takových dost, ale nejsou to všichni. Neříkám, že dubajský pan šajch přišel na buben jen kvůli tomu. Ale jeden z důvodů to je, i když málokdy zmiňovaný.

To už spíš... Našel jsem totiž v českých novinách - nepovím v kterých, aby se nezdálo, že se panu autorovi pošklebuji - článeček optikou evropských brýlí jen tak zářící. Jeho původce, dle vlastního udání národohospodář, podal takovéto vysvětlení dubajského maléru: jakmile se někde začne stavět nejvyšší dům světa, je to předzvěst kvačící krize. Proč? Inu proto: když je do hospodářství napumpováno příliš mnoho peněz, mohou investoři nakoupit víc půdy, strojů, najmout víc pracovních sil. Když to všechno najmou a nakoupí, roste cena půdy, a když roste cena půdy, jsou stavebníci nuceni hnát své budovy do výšky. A když je vyženou do výšky ... spas se kdo můžeš, krize ukazuje své zuby! Je to tak?

No, není. Netřeba hned jezdit do Spojených emirátů, stačí si pořídit podrobnější mapu a drobet se nad ní zadumat. Ty šedé plochy s roztroušenými tečkami řídkého osídlení, to je poušť. Plochá, prašná, nudná, k ničemu dobrá. Komu to stojí za to, může v ní nastavět do šíře a do dáli čeho chce, pouštní prach věru není žádné zlato, aby bylo nutno hnát stavby do nadoblačných výšin, zrovna jako se nešetřilo půdou pro ty šeredné baráky dělnických ubytoven o kilometr dál. Dopustil se prostě pan národohospodář nijak vzácného poklesku: vytvořil si teorii, a pak se k ní jal shánět argumenty. Nadto veden ryze západním předpokladem, že když se něco tak náramného staví, musí to také něčemu rozumnému sloužit. Kdepak. Poslední nejvyšší stavby světa, které ještě něčemu sloužily, jsou mrakodrapy na Manhattanu; proto jich je také na jedné hromadě celý chumel. Kde taková nesmyslná špice stojí sama, je to důkaz, že není výsledkem žádné ekonomické úvahy, nýbrž prestižního chtíče. Chlouby a ctibažnosti. A jestli ji provází přízrak hospodářské krize, nebývá to dáno cenou půdy, strojů a pracovní síly, nýbrž pošetilou rozhazovačností. Rozhazuje se pak nejlépe z půjčeného.

Neboť finanční zdroje jsou trojího druhu. Prostředky vlastním tvořivým úsilím nabyté; těmi se šetřívá. Dále prostředky nabyté snadno a bez vlastní zásluhy, například prodejem pokladů země, jejichž zdánlivá nevyčerpatelnost svádí k mrhání. A zatřetí, jak již zmíněno, prostředky vydlužené. Jakmile někdo vypůjčené peníze s první výplatou nevrátí, jakmile se naučí žít na účet budoucnosti, není mu záchrany. Pak vidíme na jedné straně chlubné prestižní objekty, na druhé propast zhouby.

To ovšem, jak se vážený čtenář asi už sám dovtípil, se nemusí týkat pouze vzdálených šajchátů. Též evropské státnictvo se velice zdárně naučilo rozhazovat z půjčeného, království českého nevyjímaje. Pochod k propasti zhouby bývá provázen zvláštní slepotou: každý ví, že dluhy bude někdy v budoucnu třeba zapravit. Ale zatím si žijeme, půjčeného užíváme, čeho oči vidí i nevidí si dopřáváme. Přitom je propast zhouby dobře patrná: vroubí ji chlubné projekty, nemající jiného účelu než být samy sebou.