Únor 2010

Nad verši staré písně aneb Novoroční zamyšlení reakcionářovo

Luděk Frýbort

Před devadesáti lety se starý prohnilý řád hroutil a mnoho pilných mravenečků se na jeho troskách dalo do budování řádu nového, spravedlivějšího, pokrokovějšího a vůbec ve všem všudy lepšího. Devadesát let je snad dost dlouhý zkušební čas, abychom mohli posoudit, jak se naděje vyplnily a zač stojí nové řády. Zároveň se podívat, nezůstalo-li něco ležet u cesty, když se tak kráčelo k těm lepším, spravedlivějším etc. zítřkům. Něco velmi podstatného, co nám dnes žalostně chybí.

Už předem lze ze zkušenosti onoho historicky nepříliš dlouhého času vyvodit dvojí poučku: nikoli na krásných záměrech záleží, nýbrž na výsledku, to zaprvé. Zadruhé pak: suverenita se všemi prapory, hymnami a prezidenty nemůže, nesmí být sama sobě účelem, nýbrž prostředkem rozumnější, efektivnější správy, než jakou byl schopen nabídnout starý systém. Není-li tomu požadavku učiněno zadost, mohli si čeští i jiní mravenečkové boření starého, prohnilého řádu ušetřit. Tudíž: k čemu to přivedla česká suverenita od masarykovských začátků až k dnešním... snad, proboha, ještě ne koncům? Stačí si otevřít noviny, abychom rádi neradi museli konstatovat, že bylo dosaženo takového stupně prohnilosti, že se ve srovnání s tím jeví staré, zpuchřelé Rakousko jako učiněný ráj neúplatné efektivity. A neplatí nic obvyklé výmluvy na Mnichov, na selhavší spojence, na zrádné Sudeťáky, nebo naopak na vlastní slabost a nemožnost obrany ve všech kritických okamžicích, co jich potměšilé dějiny českému (potažmo československému) státu nadělily. Na pevných základech postavený stát by takové otřesy vydržel, jak leckterý příklad ukazuje. Kde však byla do samého základu zazděna nacionalistická samolibost, přezíravost, pletichaření, neopodstatněné sebevědomí, celý houf národních mýtů a pohádek... nu, nedivme se výsledkům.

Ale to jen tak na okraj. Pověděli jsme si před chvílí něco o hodnotách, zůstavších ležet u cesty; zkusme se podívat tím směrem. Jakožto starému a orgány socialistického státu úředně oštemplovanému reakcionáři mi v té souvislosti táhnou hlavou verše z hymny zpuchřelého Rakouska, jehož dobře promazaného chodu kéž by nám Pánbíček kousek navrátiti ráčil.

Zachovej nám, Hospodine... ani ne tak císaře a naši zem, protože císaře už beztak nemáme a země se zachová sama; činí tak už statisíce let a záleží jen na tom, jak s ní zacházejí ti, kdož ji právě obývají. Není to vždy samá sláva. Ale zachovej nám rozum a soudnost, Hospodine. A kde takové vlastnosti nenacházíš, dejž, ať se znovu objeví, protože ony někde jsou, zasuté pod nánosy omylů, pýchy a povrchnosti. Dej nám dospět k pravdě, Hospodine, a Tobě jakožto vševědoucímu netřeba připomínat, co to je: může-li se člověk po nějakém čase ohlédnout za předpoklady, z nichž ve svém díle vyšel, a s uspokojením zjistí, že se osvědčily... ne, neměl pravdu. Pravda není pětikoruna, aby se „měla“. Ale dostal za pravdu. Co se neosvědčilo před soudem dějin, nedostalo za pravdu, nýbrž si obvykle vystavilo vysvědčení velkohubého zmetku, byť i podpisy a razítky tuctem konferencí stvrzeného.

A rozhled nám zachovej, milý Hospodine, rozhled i nadhled; a postrádáme-li jej, přiveď nás k němu. Dejž nám rozhled přes omezující hranice této nevelké země, do všech úhlů prostoru a času, jelikož zírat na dění světa pouze z vlastního úzkého hlediska, k tomu netřeba být člověk, to dovede i myš v díře. Dej nám schopnost dívat se z nadhledu ptactva nebeského, v němž se veliké věci zhusta jeví podružnými, vážné směšnými, meze zdánlivě nepřekročitelných posvátností nepodstatnými, umělými a zbytečnými. Především však nás občas přiměj se podívat do zrcadla, abychom viděli, ne jak se jevíme a jak se líbíme sobě, nýbrž jakou podívanou skýtáme jiným. V tom totiž může být sakramentský rozdíl.

Také paměť nám zachovej, Hospodine, neporušenou a nepokroucenou; a jestli nám někam zapadla, učiň, ať ji opět nalezneme. Ne abychom se měli čím do všech stran vychloubat a nadýmat, nýbrž abychom si uvědomili své omyly a selhání; z nich, ne z praporů slávy pramení poučení. Vrať nám paměť minulosti vlastní i jiných ne takovou, aby se nám hodila do naší národní skládanky, nýbrž jaká bez všeho vylepšování a přikrašlování opravdu byla. A nemůžeme-li v tom nalézt shody, dodej nám kuráže, Hospodine, abychom se nestyděli zeptat se těch, kteří se na nás dívají zvnějšku a vidí minulost možná o něco odlišněji. Neboť jen pohledy z mnoha stran se lze dobrat ne-li holé a nezpochybnitelné pravdy, tedy aspoň co možná nezkreslené skutečnosti.

Dejž ať z víry moc mu plyne...no, devadesát let po doznění té písně bych snad už tu moc vynechal, člověk by se spíš měl naučit ovládat sebe, než bažit po moci nad jinými, což platí pro jednotlivce stejně jako pro lidská společenství. Nemusel se český stát dokličkovat do slepých uliček dneška, kdyby jeho zakladatelé dbali té poučky... ale promiňte, zase odbočuji. Stalo se však okolnostmi oněch devadesáti let, že se kamsi poděla víra a chybí nám. Ne víra ve smyslu církevní příslušnosti; čas si poskočil a dnes už je soukromou věcí každého, pověří-li správou své nesmrtelné duše některou z církví, nebo se pokusí o svůj náboženský názor sám, nebo se usnese, že nepotřebuje žádný. Oč jde, je uznání vyššího řádu, jenž je mimo dosah našich smyslů, a přece řídí naše skutky ku zdaru, nebo k fiasku podle toho, jdeme-li po jeho cestě, nebo jsme z ní pyšně a sami sebe přeceňujíce odbočili. S vírou ztratil náš čas i pokoru. Naši ani ne tak dávní předkové tušili, nač stačí se svým umem a v čem je radno se podřídit zákonům dějin a přírody, jejichž dna není člověku dáno dohlédnout, proto se tak často a tak tragicky nemýlili jako lidé posledního sta let. A jako by nebylo dost příkladů toho, že každý pokus o postrčení vývoje domněle správným směrem vede neodvratně ke katastrofě, už si zase vymýšlíme nová dogmata, nové jediné, imperativní pravdy. Pravdu politické korektnosti například, o níž kdo zapochybuje, patří... no, ne hned upálit, jen umlčet. Bůh se musí hořce smát naší pošetilé Pýše.

Plňme věrně povinnosti, chraňme právo počestně... i nad tímto veršem starodávné písně je dlužno se zamyslet, neboť zní varováním. Právo a povinnost, dva póly téhož principu, musí být ve vzájemné rovnováze; jakmile se vážky vychýlí k jednomu z nich, je zaděláno na malér. Bývaly časy, kdy se občanova povinnost kladla nad jeho právo; a neskončilo to dobře. Dnes jsme se ocitli v opačném extrému: zažíváme hotovou inflaci všelijakých práv, skoro ob týden jsou vyhlašována nová a ještě vymyšlenější, nezřídka protichůdná, aniž by bylo slova o povinnosti. Jinak řečeno o závazku nejen společnosti vůči člověku, nýbrž stejnou měrou člověka vůči společnosti, bez nějž se každé právo zvrhá ve zvůli těch, kteří jsou dost bezohlední, aby si je vyložili po svém. Žiji v Německu, někdejší zemi nesmlouvavých povinností, a vím, čím dnes zní podstatné jméno die Pflicht, vyslovte je veřejně a sklidíte šišaté pohledy - nejsi ty náhodou pravicový extrémista, ne-li rovnou fašista?

A k tomu počestně. Slovní spojení „počestný měšťák" se vybaví téměř automaticky, a nezní chválou ani uznáním, nýbrž výsměchem. Počestný, hahaha! A měšťák! Kdyby to nestačilo, ještě je v zásobě frází maloměšťák, ale to už opravdu fuj, kdo by si neuplivl! Bůhví, kde se vzala tahle přezíravost vůči měšťanství, mám své podezření, že pokrokoví duchové 19. století z nedomyšlení přejali feudální pohrdání městským stavem, obyčej to z doby Ludvíka XIV. Ještě jednou bůhví, proč se tenhle nesmysl dochoval do dnešních časů, kdykoli někdo pocítí potřebu předvést k posměchu a pohrdání představu tupomyslné, vyšších vznětů neschopně, tlusté a upocené figury, jedním slovem měšťáka. Pomalu by bylo na čase vážit přesněji slova. Zrevidovat vokabulář, jejž bezmyšlenkovitě užíváme: nebylo a není hybnější síly dějin, než je městský stav. Ale zpátky k té počestnosti.

Můžeme se ptát, co na ní zmíněným pokrokovým duchům tak vadilo, že z ní udělali karikaturu. Že by sám kořen toho pojmu, jímž je čest? A s ním pojmy doprovodné, spolehlivost, ohleduplnost, solidnost, věrnost, statečnost, závaznost daného slova... pravda, jak se tak rozhlížím v písemnostech dneška, příliš frekventované nejsou. Napište něco, aby v tom figurovala spolehlivost, statečnost etc., a veškerá kritika vám omaže o nos kýč. To proto, že jsou to hodnoty konzervativní, jejichž platnost se v průběhu věků měnila velmi pomalu, nebo vůbec ne, což věru není vhodná ohlávka, aby se na ní dalo vest radostně souhlasící lidstvo k zářným zítřkům. Naopak; každý vizionář, který se rozhodl postavit světa běh z nohou na hlavu, musí nejdřív tyto z hloubi civilizačního způsobu rostoucí kořeny vytrhnout. Bořit měšťácké konvence, říkalo se tomu počínání v časech, kdy revoluční optimismus byl ještě mladý. Bojovat s předsudky. Jenže předsudky, jak už dnes tušíme, třebaže neradi přiznáváme, mívají své drobné, ale pravdivé jadérko; nelíhnou se z čista prázdna, nýbrž ze zkušenosti, obvykle nedobrých. A co to vůbec je, taková konvence? Odpověď je prostá, ledaže pro ni musíme sáhnout také hluboko do minulosti: společenská konvence je soubor nepsaných pravidel, jimiž se musely řídit už lovecké tlupy paleolitu, aby se jejich existence nezměnila v rvačku každého s každým. Nepochybíme příliš, nahradíme-li významově rozplizlé slůvko konvence souslovím určitějším: pravidlo vzájemné ohleduplnosti. Je to ten princip, o němž ví každá babička, pravic pohoršeně nad nějakou nepravostí: „To se přece nedělá!" V oněch zaniklých časech za císaře pána se vědělo velmi přesně, co se dělá, a co by naopak udělal jen bezohledný bídák nebo učiněný blázen. Dnešní Západ, kdysi bezkonkurenčně vůdčí síla světa, nahradil toto prosté, přirozené pravidlo souborem pravidel umělých, v čímsi osvíceném mozku vylíhlých, pokročiv tak významně na cestě, vedoucí k vztyčení kříže nad vlastním hrobem. Ještě má schopnost k odvrácení toho osudu, ale musel by mít i vůli se vrátit k opovrženým konvencím, musel by si znovu učinit pravidlem jednání, co se dělá a co nedělá. Nebylo by to tak obtížné, jen si vytřepat z hlav hlouposti, náležící tam, odkud pošly: do literárních kaváren začátku dvacátého století.

Snad ale abychom se vrátili z těch širých prostor na půdu vlastí českých: obsahujeť zmiňovaná píseň i verš, jenž jim padne na míru jako ušitý. Čeho nabyl občan pilný vojín zbraní zastávej... nu ano, český posměváčkovský duch z toho vyrobil přitroublého občana čehonu, aby se měl čemu pošklebovat. Není to příliš namístě. Nebol je truchlivou skutečnosti, že snad nenajdeme na povrchu zemském druhou zemi, aby tak mizerně hájila statků, jichž nabyl občan pilný. Také Rusko, Francie a jiné světa kraje si zažily své revoluční křeče, v nichž bylo kdeco znárodněno, zespolečenštěno, stalo se majetkem lidu nebo jinak rozkradeno, žádný ale tak mnohonásobně, žádný tak, aby ani čtvereční metr nezůstal, jenž by nebyl v krátkém úseku dějin jednou či opakovaně někomu mocí zákona odňat. Pobělohorským konfiskacím následovala tři relativně pokojná staletí, během nichž se občanův majetek těšil slušné míře jistoty; poté se se zábory protrhl pytel. Reforma Masarykovy republiky, již odskákali velcí pozemkoví vlastníci, šlechtičtí především. Hitlerovská arizace, no, neštěťme se hned, i ta je článkem řetězu příčin a následků. Dokonalé ožebračení a s ním spojené vyhnání třetiny obyvatelstva zemského v důsledku prezidentských dekretů, přičemž mohl být ještě rád každý, kdo z té mely vyvázl životem a třicetikilovým ranečkem. Hned vzápětí další rozsáhlá loupež, tentokráte pod titulem znárodnění, jímž přišel postupně o majetek občan pilný od fabrikantů a uhlobaronů až po pekaře a trafikanty. Kolektivizace venkova, jež nejenže připravila o půdu větší i menší sedláky - jednorázovou ztrátu majetku ještě čas nějak zarovná - především však zničila selský stav, odvěkou páteř národa. Dodnes se ta rána nezacelila, a jest se obávati, že ani nezacelí.

Poslední doba přinesla snahu přiložit na ránu náplast v podobě restitucí, i když jen váhavě, polovičatě, s mnoha výjimkami a neochotnostmi. I to je ovšem třeba ocenit, aspoň že se přerušila ta příšerná kontinuita zákonem posvěceného loupežení. Konečný puntík však učiněn nebyl. Co bylo ukradeno, musí se vrátit majiteli, tak zní jednoduchý morální příkaz, jenže kdyby měl být naplněn, všechno jmění zemí českých, movité i nemovité, by k tomu nestačilo.

Jak a z čeho vracet majetek zničený, nenávratně zchátralý či dávno prošustrovaný, i kdyby taková vůle byla, jako že ji moc vidět není? Jak dopomoci k jeho právům tomu, jehož majetek byl mnohonásobně prodán, rozorán a přerozdělen, zastavěn novými objekty, takže už se v tom nevyzná ani sedmero chórův andělských? Morální zadostiučinění by ale nestálo nic. Pohleďte, vy všichni vyvlastnění, znárodnění a rozkulačení, i ty, církvi katolická, i ty, stave šlechtický, i vy, potomci vyhnaných spoluobčanů jazyka německého, není z čeho vracet, i kdybychom celou republiku zatížili hypotékou až do pokolení třiatřicátého. Podat ale ruku k smíru, to můžeme a chceme. Zahladit škrábance na duši jedněch i druhých, vylit si z ní zášť, nedůvěru, hořkost, zlou vzpomínku. Nejsem si jist, jestli by taková medicína okamžitě zabrala, lze se ale nadít, že by nemoc postupem času slábla, ubývalo pocitů křivdy a špatného svědomí, až, snad, jednou...

No, dost už. Uvědomme si, v jakém čase žijeme: v čase zkoušek, jejichž výslede nikterak nemusí být na jedničku. Západní civilizace - a hlupák ten, kdo si myslí, že ho její osud nemusí zajímat - se vinou vlastní pošetilosti ocitla ve vícestranné obklíčení... snad ne vysloveně nepřáteli Jen těmi, kteří jí žádnou další chybu nedarují, každý ústupek, každou polovičatost využijí k vlastnímu mocenskému prospěchu, těmi, kdož si s radostí zatancuj na jejím hrobě, necháme-li k tomu dojí Uprostřed civilizační oblasti zvané Západ pak jistá nevelká země, věru že svém okolí zdaleka ne tak důležitá, jak si sama sobě připadá. Zatím není její pověst valná. Nedůvěřivost, hašteřivost, nespolehlivost, uhýbavost, švejkovská vychytralost, nemožnost předpovědět, jaký kousek její představitelé v nejbližším okamžiku zase předvedou... ne nadarmo jsou Češi těchto dnů v evropském pořadí oblib na místě spíš zadnějším. Je ovšem pravda, že je do té pozice zčásti vmanévrovalo trucovité antievropanství určitého dílu politické reprezentace, ale to není hřích k nenapravení. Nerozumnou politiku lze nahradit rozumnější, postkomunistickou podezíravost vztahem spíš odpovídající obyčejům demokratického světa. Ještě by to ale chtělo udělat, jak se tak po česku říkává, tlustou čáru za minulosti. A to zdůrazněme, čáru oboustrannou, nelze vyžadovat, aby jedni ve všem ustoupili a všestranně si posypali hlavy popelem pokání, druzí pak neústupně trvali platnosti svých dávno zpráchnivělých dekretů, svých znárodňování a konfiskací i všeho jiného, co je dostalo do kaše, v níž se právě nalézají.

Vím, že se s tímto přáním nalézám v říši snů. Nicméně, kdyby se podařilo beze všech chytrých kliček takovou čáru narýsovat, mohli bychom si zapět závěrečný verš oné starožitné písně, no ten, víte, Když se ruka k ruce vine, tu se dílo podaří. Které dílo už ne jednoho malého, na všechny strany nedůvěřivě zahlížejícího národa, ten čas uplynul a dobře tak, že uplynul, jakkoli by si někteří pánové přáli zachovat plnou, nikým nekontrolovanou suverenitu, v niž by jim nebylo vidět na prsty. Ani ne tak úplně dílo vyššího celku, jímž bývala za časů řečené písně říš rakouská se všemi jejími nedostatky, a dnes Evropská unie, rovněž s určitými nedostatky. Ale dílo vrcholné, dílo Západu. Neboť, pomine-li jednou zeměpisný útvar, zvaný republika Česká, nestane se nic v dějinách neobvyklého ani zvlášť hrozného. Pomine-li evropské společenství v jeho nynější formě, bude to znamenat otřes podobný, jako když se zhroutilo císařské Rakousko, ale i za ně dějiny časem najdou náhradu. Zanikne-li však Západ - a ledacos se tomu zdá nasvědčovat - nenahradí jej nic. Nebo snad někdo vidí náhradníka? Čínu? Rusko? Ropou bohaté země islámského Orientu? Všechny ty, kteří dovedou užívat nezasloužených pokladů země, na nic tvořivého se však nezmohou? Nebo ty, kteří staví svou bezkonkurenční výkonnost na milionech bídně placených polootroků a bezostyšném rabování přírodních zdrojů? Nehrajme si se sny, už mnohý snílek místo projektovaných zářných zítřků hleděl do hlubiny svého pádu. Tentokrát by mohlo jít o pád závěrečný, o černou díru dějin, jež do sebe vtáhne svět se vším, co na něm stojí a chodí. On i Pánbůh může jednou mít něčeho dost.

Někdo mi asi poví, že jsem se rozběhl příliš daleko od otázek kolem rozpadu starého Rakouska. No, rozběhl jsem se, připouštím. Učiňme tedy shrnutí: byl rok 1918 a je rok 2009. Táži se: je linie mezi těmito dvěma body vzestupná? Opravdu? Mravním ukotvením společnosti - nejen české - počínaje a pořádkem ve světě... snad ani nekonče? Pakli mi vážená obec čtenářská sdělí, že vzestupná je, jsem hotov vytesat z dubu kříž a odebrat se s ním bosky a v rouše kajícníka... kampak to tenkrát ten... jo, do Canossy. Dopadne-li votum obráceně... pak bychom mohli pomalu nechat ospravedlňování a hledat, v čem jsme pochybili. Neboť není nápravy bez pokání, není pokání bez vyznání se z hříchů.