Únor 2010

O svobodě myšlení

Luděk Frýbort

Přišel ke mně ještě za oněch časů kolega, tajemně se zatvářil a děl hlasem spiklence: »Vstup do Klubu volné myšlenky! Zaplatíš mi stovku, a můžeš si pak celej rok myslet, co chceš!« Zasmál jsem se s chutí; býval bych neřekl, že se mi jeho nabídka za bezmála čtyřicet let a podstatně jiných okolností připomene. Nebo ne tak docela jiných, jak se to vezme.

Měli jsme nedávno to dvacáté výročí sametového přelomu. Noviny byly plné úvah a mudrování, avšak nejvíc mě zaujal rozhovor s panem prezidentem, jak jej v předvečer svátku přinesl list Dnes. Jeho obsahem se nemíním šířeji zabývat, byť by i bylo čím; padla mi však do oka věta, nad níž, řekl bych, je dobře se pozastavit. Otázán, zda Čechové svobodu nejen získali, ale též zvládli a jak s ní zacházejí, odpověděl Václav Klaus takto: Pozor! Svobodu myšlení jsme měli i za komunismu, jde jen o to, jak jí kdo využíval. Nu, hlavu státu třeba ctíti. Jakkoli nenáležím k šikům přívrženců páně prezidentových, rád mu přiznám, že v tom reji povrchních tlučhubů, co je jimi zablešena česká politika, je jedním z mála, kteří mají svůj názor opravdu promyšlený; a co víc, také si za ním stojí, třebaže mu to nevynáší vždy jen samý obdiv a lásku jak na luzích domácích, tak zahraničních. To zaslouží ocenění, ať už hodnotíme jeho postuláty jakkoliv. Citovanou větičkou, smím-li i já projevit svůj názor, se však do hlubin ducha právě nepohroužil. Jinak by ho možná napadlo, že jsou to dvě velmi odlišné kategorie: myslet svobodně, a možnost myslet si, co chci.

Nemám proč se vytahovat; i já jsem míval za to, že myslím svobodně, když jsem se uchyloval k poslední, zoufalé obraně bezbranných: myslet si sám pro sebe, co chci, jelikož do hlavy mi nikdo nevidí. A byla to iluze, jak vidím teď po desítiletích. Teprve ocitnuv se na druhé straně ostnatých drátů jsem s ustrnutím zjišťoval, jak málo svobodné bylo mé myšlení, do jaké míry se už bolševikovi podařilo si je ochočit. Toť se ví, nevěřil jsem komunistické propagandě ani půl slova; přesto jsem nevědomky převzal značný díl jejího argumentačního arzenálu. Věřil jsem v Západ chladný a sobecký, kde sice jsou vysoké výdělky, spousta krásných věcí k dostání, svoboda slova a všeličehos jiného, ale když klopýtneš, nikdo ti pomocnou ruku nepodá, neboť člověk člověku je vlkem. A byla to samozřejmě lež; nestačil jsem se divit, co pochopení a trpělivosti měli se mnou všichni včetně osob úředních, ačkoliv jim do mne, přivandrovalce, nemuselo nic být. To tam, v opuštěné vlasti, zůstala nerudnost a nezájem, zlomyslnost, naschvály a nedůvěra každého ke každému, až teď jsem pořádně věděl, proč stálo za to ukázat záda zemi otců mých. První poučka teorie svobody myšlení z toho vyplývá sama sebou: Nestačí, že mi nikdo nevidí do hlavy. Možnost myslet si, co chci, je mi k ničemu, je-li můj obzor ohraničen, ať cizí nekalou vůlí nebo mými vlastními předsudky. Naprostá svoboda myšlení je jednou z met, jichž smrtelný člověk nikdy nedosáhne, může se k ní však vědomě a cíleně blížit, odsouvaje jednu po druhé překážky, jež mu brání v rozhledu.

Jenže pan prezident hovoří o svobodě myšlení a zároveň buduje kolem své země hradbu nacionalismu. Není to nic nového, už bolševik znal jeho užitečnost. V pravý čas zabušit na buben třídní, v pravý čas na národní, vždy tak, aby prosťáčkům vnukl jednak pocit ohrožení (imperialisty, sionisty, revanšisty a jinými báchorečnými postavami), jednak pocit vlastní výtečnosti, již jim kdekdo nepřeje a chtěl by je o ni připravit. Úspěch se nedostavil sice úplný, ale dosti značný: k zakázaným pásmům, rušičkám a podobnému nářadí přibyl další prvek, účinně bránící obyvatelům odrátovaného prostoru v poznávání širších souvislostí. Chlíveček plný remcajících, přesto však ukázaným směrem poslušně klopýtajících hovádek byl výsledkem, s nímž se bolševik mohl spokojit, když už to se světovou proletářskou revolucí jaksi nevycházelo. Všechno je jinak, ctný pane prezidente: Komu nelze pohlédnout přes plot vlastního dvorka, aniž by automaticky vysílal nedůvěřivé, nevlídné, do všech stran naježené signály, si sice může myslet, co chce, ale do svobody myšlení má po čertech daleko. Jest obsahem slova svoboda krom jiného i kus důvěry; obklopen nedůvěřivci není člověk svobodný. Teprve je-li důvěra zklamána, může následovat obranný postoj. Nabízím tudíž k uvážení poučku č. 2: Káže-li se kde o svébytnosti, suverenitě národní, třídní či jiné výjimečnosti a podobně zázračných hodnotách, jež kdekdo ohrožuje a kdekdo by je chtěl uchvátit, tažme se, kdo je ten, jenž z nejapnosti – ale tomu příliš nevěřme – či z jakéhosi úmyslu řídí pochod prosťáčků do určeného směru.

Vášnivý národovec, vidící na všech stranách zrádce a nepřátele, není člověk vnitřně svobodný, jakkoli si to namlouvá, nýbrž otrok svých vlastních předsudků, jen nepříliš odlišných od předsudků třídních neblahé paměti. Co proti tomu dělat ... nic jiného než poznávat pokud možno osobně a v jejich vlastním prostředí ty, proti nimž mušketa předsudků míří, vžít se do jejich postojů a popřemýšlet, jakými cestami k nim došli. Ne že by i předsudek často neměl své malé, pravdivé jadérko; ale jest záhodno vyloupávat je ze slupky nadmíru obezřetně. To nedokáže ten, kdo se zabednil ve vlastní komůrce, zakázav si jiný pohled než zprostředkovaný, kýmsi do zamýšleného tvaru a chuti předžvýkaný.

I budiž vyslovena poučka číslo 3: Názorové mohou být různí, ale různá je i jejich hodnota. Nejvýše v pořadí stojí názor vlastní, nikým neovlivněný, vyplynuvší z vlastní promyšlené zkušenosti. Není-li jí, následuje názor vyčtený, vyposlouchaný či jinak přejatý. Ani ten nemusí být bez hodnoty, ale doporučuje se přijímat jej s rozvahou, neboť v něm může být skryt zárodek číhosi indoktrinačního úmyslu. A nejníž pochopitelně zařaďme názor-nenázor nakukaný, k snadnému slupnutí předvařený. K poznání je z toho, že bývá naprosto jednotný; kdekoli hledíme na přívrženecký zástup, stejná hesla, stejné prapory, stejná jiskra souhlasu či naopak hněvu v oku, i tváře bezmála stejné, buďme si jisti, že náš zrak nepatří na svobodně myslící tvory, nýbrž na čísi ochočené otroky, ne-li něco ještě nižšího. I vůl u žentouru si totiž myslí, co chce.

Není také, aniž bych chtěl na někoho prstem ukazovat, zrovna vzorem svobody myšlení ten, vyjádřením jehož názoru je tanec kolem vlastní modly. Kdo je sám sobě středem, odpírá si vidění souvislostí; kdo si odpírá vidění souvislostí, dospívá k názoru omezenému; kdo dospěl k názoru sebou samým omezenému, nemyslí svobodně, nýbrž je svůj vlastní nevolník. Totéž lze vztáhnout i na celé národní, kulturní, civilizační a jiné společnosti. Pročež pozor na ty z nich, jejichž myšlení je uzavřeno v ohrádce vlastní velevýtečné (pochopitelně kdekým ohrožované) dokonalosti, neboť ony jsou to, z nichž pohoršení vychází. Ale to už je námět jiného rozjímání.