Únor 2010

Kardinál s noblesou

Milan Glaser

Tomáš kardinál Špidlík dnes (17. 12. 2009 - pozn. red. CS-magazínu) slaví 90. narozeniny. On sám již před lety vysvětlil, proč je důležité, ba žádoucí dožít se tohoto věku: je prý statisticky dokázáno, že po devadesátce umírá velmi málo lidí.

Humor je všeobecně známým a typickým znakem jeho osobnosti. Není však samoúčelný a odhaluje netušené souvislosti. Dobře to vědí zejména posluchači Vatikánského rozhlasu, na jehož vlnách již neuvěřitelných 58 let nepřetržitě každý týden promlouvá. Jeho páteční homilie (kázání věnované biblickému čtení) jsou nejsledovanějším pořadem i po roce 1989, což také o něčem svědčí. Jejich kouzlo poznali mnozí, někdy i naprosto nepředpokládaní posluchači, jako například Alexej Čepička, nechvalně známý komunistický ministr z padesátých let. Ten se na sklonku svého neutěšeného života v osmdesátých letech svěřil jednomu knězi, že mu právě Špidlíkovy promluvy ukázaly nové obzory. Sice směrem k Východu, ale úplně jinak, než jak byl zvyklý.

Znalec Východu Profesor Špidlík totiž půl století vyučoval takzvanou spiritualitu křesťanského Východu. Tento pojem může v našinci vyvolat spíše nepříjemné vzpomínky na internacionální bratrství zemí reálného socialismu. Východem se však v rámci křesťanství rozumí něco jiného. Etiopie, Egypt, Irák, Indie, Sýrie, Libanon, Palestina, Arménie, Bulharsko, Srbsko, Rumunsko, Řecko, Rusko – tam všude má křesťanství své specifické ladění a zabarvení, jež se skrývá pod pojmem křesťanský Východ, takže obsáhnout celou jeho šíři vyžaduje nesmírně široké znalosti, samozřejmě včetně těch jazykových. Tento obor proto neoplývá nepřeberným množstvím znalců. A Špidlík mezi ně patří.

Je zajímavé, že totalita, která se tak zhoubně rozmohla právě v největší baště východního křesťanství – Rusku – způsobila, že Špidlík strávil většinu svého života na Západě, kde paradoxně přispěl ke znovuobjevení původního bohatství východního křesťanství, a to zvláště ruského. Právě proto také Špidlíka roku 1993 jmenovali čestným členem prestižní Petrohradské společnosti byzantských studií; moskevští patriarchové Pimen i Alexij II. mu mnohokrát prokázali nezvyklé pocty a řada jeho knih byla přeložena do ruštiny.

Všechno začalo roku 1949, po třech letech studií v Nizozemsku, kam ho z Velehradu poslali jeho jezuitští představení. Tehdy se chtěl v dobré víře vrátit domů do Boskovic, aby tam po kněžském svěcení sloužil primici (první mši). Jeho představení v Maastrichtu rozhodli, aby nejezdil, a poslali ho do Itálie. Kdyby byli méně prozíraví, jeho rodná Morava by určitě přišla o vynikajícího univerzitního profesora a s největší pravděpodobností získala mučedníka komunistické diktatury. Několikaletý pobyt jezuitského studenta na Západě by totiž českoslovenští představitelé jistě hravě vysvětlili jako špionáž a velezradu. Mimochodem, do téhož kontextu patří i záhadná, dosud nevyšetřená smrt Špidlíkova synovce Pavla Švandy. Tomuto nadějnému studentovi v roce 1981 komunistické úřady překvapivě umožnily navštívit strýce v Římě, aby byl pár měsíců po návratu domů ještě překvapivěji nalezen mrtev na dně Macochy, a to na místě, kam obvykle sebevrazi nedopadají. Jinak to, že Tomáši Špidlíkovi od roku 1949 komunistické úřady nedovolily osobní kontakt s nejbližšími, nevyjímaje maminku, byl samozřejmý bonus, který dostal každý, kdo se ocitl za hranicemi komunistického ráje, zvláště byl-li „vatikánským špionem“.

Roku 1951 byl tedy Špidlík po dvouleté pastorační praxi ve Florencii poslán do Říma, kde na Papežském orientálním institutu roku 1955 obhájil doktorskou práci o ruské spiritualitě. Se svou specializací to neměl úplně snadné ani na Západě. Prolínání světské a církevní dimenze v byzantské tradici přinášelo každému, kdo v tomto oboru působil, velký zájem ze strany skutečných špionů. Na obou stranách mocenských bloků byli tací, kteří si zájem o východní tradici vysvětlovali čistě politicky nebo chtěli odborníky jeho formátu politicky využívat. Být na Východě považován za špiona Západu a na Západě za špiona Východu, popřípadě obráceně, patřilo k době. Lidská ryzost a průzračnost však umožnily Špidlíkovi s úsměvem procházet všemi úskalími a přitom budovat s pravoslavnými křesťany pevné osobní, lidské vztahy, které jsou podle něho podstatou ekumenismu.

Stejný přístup ke všem Komunikace na vysoce odborné, akademické rovině profesora Špidlíka nezdeformovala. A to je snad to nejpozoruhodnější a bezpochyby nejvíce ceněné všemi, kteří jej poznali, byť jenom prostřednictvím jeho knih. Důvěrný kontakt s myšlením starověkých autorů Špidlíkovi nepřekáží v kontaktu s moderním světem. Přestože ho rozmach informatiky zastihl v pětasedmdesáti, své texty nyní píše na notebooku a osobně komunikuje mailem. Mnohem obdivuhodnější je však jeho schopnost komunikovat s kýmkoliv o čemkoliv bez ohledu na postavení či věk. K čelným politikům nebo celebritám se chová stejně přátelsky jako ke zcela neznámým posluchačům nebo čtenářům, kteří se na něho obracejí.

Před dvěma lety během návštěvy na Slovensku, kde Špidlík přednášel tamějším biskupům, navštívil také maminku jednoho z nich. Čiperná stařenka, zvyklá na komunikaci s církevními hodnostáři, zpočátku nejevila zvláštní zájem o návštěvu jakéhosi římského kardinála, když jí ho její syn – řeckokatolický biskup – představoval. Teprve když padlo jméno Špidlík, rozzářily se jí oči a jadrnou slovenštinou prohlásila: „Veď toho predsa poznám z rozhlasu.“ Kněžská a zároveň akademická činnost Tomáše Špidlíka, dlouholetého profesora římských univerzit a odborného poradce různých vatikánských úřadů, byly důvodem, proč jej Jan Pavel II. roku 2003 jmenoval kardinálem. Poslušně si od té doby obléká purpurový hábit, je-li někam pozván, aby přednášel. Teď prý to bývá ještě častěji než předtím. Ti, kteří ho znají, vědí, že se při jeho promluvě určitě budou moci i zasmát, aby pak mohli, způsobem o to více osvěžujícím, objevit hlubší existenciální souvislosti svého vlastního života. Nebylo určitě náhodou, že byl tento český kardinál na jaře roku 2005 vybrán, aby promluvil k srdci všech kardinálů shromážděných v Sixtinské kapli na začátku konkláve, z něhož vzešel Benedikt XVI.

Nelze také opomenout impozantní publikační činnost profesora Špidlíka, jehož knihy (přibližně 50 titulů) vyšly ve 24 jazycích včetně arabštiny a korejštiny. Ačkoli jeho spisy patří podle klasického třídění mezi asketicko-mystické, jejich vydání přináší nakladatelstvím zisk. On sám o tom však ani neví. Když vyšla jeho Ruská idea – nejprve francouzsky roku 1994 – přečetl si ji tehdejší prezident François Mitterrand i premiér Balladure, který pak autorovi zaslal děkovný list.

K obrovské literární plodnosti Tomáše Špidlíka se také váže úsměvná souvislost. Jeden německý kněz, který rovněž píše rozhlasová kázání, si Špidlíkovi posteskl, že po třech letech této práce už neví, co má do toho rádia pořád říkat. Rada, kterou uslyšel od Jeho Eminence, se může hodit nejenom kazatelům: „Ono to jde, ale je potřeba si taky něco přečíst.“

Otec Špidlík o sobě tvrdí, že nyní na stará kolena je už dobrý tak akorát na to, aby přijímal vyznamenání neboli medaile, jak občas říkává s komickým nádechem strojené hrdosti. Je však více než jisté, že to není pravda.

(MFDNES)