Únor 2010

Katyň v Norimberku

Paul Jacko

Vladimir Putin: ...we cannot allow ourselves to be saddled with guilt...

Před časem jsem pod modrou australskou oblohou, daleko od východní Evropy, u buřtů na ohni opékaných a skoro studených plechovek piva mluvil s rodilým Australanem. Přes kriminalistiku, na kterou je dnes díky televizním seriálům každý odborníkem, přišla řeč na Katyň. Pojem mu nebyl neznámý. Řekl něco ve smyslu: “Stále se vlastně neví, jestli ty Poláky zastřelili Rusové nebo Němci”. Chtěl jsem odpovědět, že je prokázáno, že to udělali Američané, ale včas jsem se zarazil. Byl rok 2008, pravděpodobně by to vzal vážně.

Když po japonském útoku na Pearl Harbor a vstupu USA do války začalo být jasné, že Hitler válku nevyhraje, přemýšleli spojenci o poválečném uspořádání Evropy, osudu Německa a potrestání válečných zločinců. Ti se neměli na co těšit. Třeba pan Cordell Hull, Rooseveltův státní sekretář, navrhoval likvidaci vůdců Osy bez prodlení. President Roosevelt řekl: “Musíme být na Německo tvrdí a tím myslím německý národ, nejen nacisty. Musíme buď německý národ vykastrovat nebo s ním zacházet takovým způsobem, že nemůže produkovat lidi, kteří by chtěli pokračovat způsobem jako v minulosti.” Praktický generál Eisenhower se domníval, že nacističtí vůdci by mohli být “zastřeleni na útěku”.

Pozdější miláček levice pro svoji opozici jak intervenci na Kubě, tak ve Vietnamu, US-senátor, humanista J. William Fulbright navrhoval, že protože neexistuje zákon, podle kterého by zločinci mohli být souzeni, “musí být popraveni okamžitě jako politické rozhodnutí ... soud znamená odklad .. a dá obžalovaným šanci říci jejich verzi světu.” (Budoucí Norimberský prokurátor a v tu dobu soudce Nejvyššího soudu Spojených států, Robert Jackson, se jej zeptal: “A z čeho máme strach, že řeknou?”)

Známý měkkota Stalin v listopadu 1942 v rozhovoru s britským velvyslancem řekl: “Ať se stane cokoliv, musíme mít nějaké soudní rozhodnutí. Jinak lidé řeknou, že Churchill, Roosevelt a Stalin se mstí svým politickým odpůrcům”. Velvyslanec Kerr: “Jsem si jist, že politické rozhodnutí, která má pan Churchill na mysli, bude spojeno se všemi potřebnými formalitami.”

Tou formalitou byl Norimberský proces. Vlna nenávisti, podpořená objevy koncentračních táborů při postupu spojeneckých vojsk do Německa a Polska; naprosto oprávněná snaha viníky potrestat; snaha, krátkozraká sice, udržet alespoň zdání jednoty mezi spojenci co možná nejdéle a americký ideál, nepraktický jako většina ideálů, vytvořit právní podstatu pro kriminální potrestání iniciátorů agresivních válek – to vše vedlo ke kompromisům, které západním demokraciím na cti nepřidaly. Jedním z mnoha kompromisů byl třetí bod paragrafu C obžaloby: “V září 1941 jedenáct tisíc polských válečných zajatců bylo zabito v katyňském lese poblíž Smolenska.”

Skoro jako rádio Jerevan. Nestalo se to v září 1941, ale v dubnu/květnu 1940. Nebylo to jedenáct tisíc, ale skoro patnáct tisíc. Nebyli všichni váleční zajatci, tj. vojáci, ale také civilisté, učitelé, úředníci, lékaři (800!), advokáti. Nebyli všichni zabiti v katyňském lese, ale také jinde, kupříkladu ve sklepení budovy NKVD ve Smolensku.

Katyň je opravdu poblíž Smolenska, i když po dlouhou dobu sovětské ministerstvo pravdy nabízelo zájemcům, tj. západním politikům (kupříkladu R. Nixonovi) a novinářům politicky správnou alternativu – pouhých 250 km na západ Chatyň u Minska, kde Němci za války zavraždili několik set obyvatel. Chatyň, Khatyn, Katyn, Katyně? Jak se v tom má chudák Američan vyznat?

Ani polská národnost obětí není stoprocentní pravda, poněvadž obyčejní ruští vojáci, kteří kopali v Katyni hroby, byli pak svými ruskými bratry z NKVD také postříleni.

A málem jsem zapomněl na maličkost – obžalovaní neměli být Göring, Dönitz, Raeder, Frank, Frick, Fritzsche, Funk, Hess, Kaltenbrunner, Keitel, Jodl, von Neurath, von Papen, von Ribbentrop, Rosenberg, Sauckel, Schacht, von Schirach, Seyss-Inquart, Speer, Streicher, ale Stalin, Berija, Vorošilov, Merkulov, Baštakov, Soproněnko, Karasev, Timoško, Pismenoj, Frolov, Mježov, Stelmach, Gribov, Estrin a Boroděnko.

Jenže k něčemu takovému nebyl norimberský soud zařízen. Sovětský svaz byl vítězná mocnost. Pravidla soudu určovala tzv. londýnská dohoda z 8. srpna 1945 sepsaná jak budoucími prokurátory, tak budoucími soudci. Nepřekvapí, že si ulehčili práci. Kromě vytvoření do té doby neznámých zločinů, vyloučili logicky pravděpodobnou obhajobu nullum crimen sine lege (není zločinu bez zákona), habeas corpus, obhajobu vojenské poslušnosti vyšších rozkazů*) a obhajobu v římském právu známou jako tu quoque, přibližně: “ty taky”. Tu se přesto nějak advokátům admirála Dönitze podařilo před soud dostat, ve formě přísežného prohlášení admirála Nimitze, U.S. Navy. který přiznal, že jeho ponorky dělaly to, z čeho byl Dönitz obviněn. Bylo mu to jen částečně platné. Deset let vězení, pro Dönitze, pochopitelně.

Zajímavá otázka - proč trval Stalin na procesech? Aby se při nich svezla i Katyň? Zabíjení, soudní, nesoudní mu nikdy nečinilo potíže. Již v květnu 1945 měl 17 zbrusu nových koncentračních táborů pro ty Poláky, kterým se nelíbila jím dosazená Bierutova vláda. Myslím, že předpokládal soudy sovětského typu, kde se nikdy nic neplánovaného nestane, když přece stane, na veřejnost se to nedostane. Možná, že žádné jiné soudy si nedovedl představit. Věděl, že jako v jeho zájmu bylo potlačení jakékoliv zmínky o předválečné smlouvě s Hitlerem, zejména jejím tajném dodatku o dělení Polska a jeho útoku na Finsko, v zájmu Velké Británie bude potlačení zmínky o plánovaném společném boji s Finskem proti SSSR a o jen o fous nerealizovaného přepadení neutrálního Norska. Od Francie se svým kolaborantským máslem na hlavě a od Spojených států se svou neomezenou ponorkovou válkou v Tichomoří, také asi žádné potíže nečekal. Stalin navíc věděl, co si Britové myslí, nebo alespoň říkají – kromě odposlouchávání soukromých hovorů svých spojenců během konferencí, NKVD také znalo kód britského ministerstva zahraničí.

Chtěl Stalin udělat z Francie, Velké Británie a Spojených států spoluviníky za lež o katyňském zločinu? Do velké míry se mu to podařilo. Když Göringův právník vyzval generála Władysława Anderse aby předložil soudu své důkazy o vraždě Poláků Rusy u Katynu, Andersovi spojenečtí nadřízení mu to zakázali. Hlas Ameriky ještě v 1950 cenzuroval samotné slovo Katyň. To možná postačí k pozadí slavného Norimberského procesu. Čtení o pozadí Katyně není moc příjemnější.

17.září 1939, ve dvě hodiny v noci byl polský velvyslanec v Moskvě povolán na ministerstvo zahraničních věcí. Molotovův první náměstek, soudruh Potěmkin mu četl nótu, která končila slovy: “Sovětská vláda nemůže rovněž lhostejně přihlížet k tomu, aby pokrevní Ukrajinci a Bělorusové, žijící na území Polska a ponechaní na pospas osudu, zůstali bez ochrany. Vzhledem k této situaci nařídila vrchnímu velení Rudé armády, aby vydala vojskům rozkaz překročit hranice a vzít pod svou ochranu životy a majetek obyvatel západní Ukrajiny a západní Bělorusi. Sovětská vláda hodlá zároveň učinit veškerá opatření k tomu, aby osvobodila polský lid od nešťastné války, do níž ho uvrhli pošetilí vůdci, a umožnit mu život v míru.” Poradci prezidenta Obamy se asi diví, proč velvyslanec Grzybowski takovou pěknou, dobře přečtenou nótu nepřijal.

V ten okamžik již čtyři tisíce sovětských tanků překročilo východní hranicí Polska. Varšava padla 28. září. Vrchní velitel armády maršál Rydz-Śmigly nařídil: “Se Sověty neválčit, pouze v případě útoku z jejich strany nebo pokusů o odzbrojení našich oddílů. Ty oddíly, k nimž dorazili Sověti, musí s nimi vyjednávat s cílem odchodu do Rumunska nebo Maďarska.”

Někde vojáci s Rusy bojovali, někde uvěřili tvrzení, že jim jedou pomoci proti Němcům. Mnozí byli po odevzdání zbraní postříleni na místě. Protože válečný stav mezi Polskem a SSSR neexistoval, ve své nótě Rusové tvrdili, že Polsko již neexistuje, polští zajatci byli pokládáni za kontrarevoluční živly, které byly zadrženy na sovětském (zbrusu novém) území ze zbraní v ruce. Později, pochopitelně, se to nehodilo a mrtvoly byly přejmenovány na “internovaní”.

Na začátku roku 1940 se NKVD staralo o 200 000 polských vojáků. Poláci tvrdí 250 000, poněvadž připočetli i ty, které NKVD později posbírala s jejich domovů. (Molotov 230 tisíc, Krasnaja Zvězda 181 tisíc) Podle bratrské dohody došlo k výměně části zajatců mezi Hitlerem a Stalinem. Rčení z deště pod okap to příliš dobře nevystihuje, anglické přísloví from the frying pan to the fire je asi vhodnější. NKVD začala oddělovat důstojníky a vůbec lidi vzdělané (prohlídka rukou stačila) od mužstva. Obyčejní vojáci původem z oblastí, které nyní považoval Sovětský svaz za své, skončili v Rudé armádě, ti ostatní na Sibiři. Po roztržce 22. července 1941 mezi socialisty národními a mezinárodními, vyhlásil lidumil Stalin amnestii (!) a dovolil jim vstoupit do armády generála Anderse, kromě několika desítek tisíc, o jejichž osudu se dodnes vedou dohady.

V listopadu 1939 bylo 15 000 polských důstojníků ve třech táborech, bývalých klášterech, u Kozelska, Starobělska a v Ostaškově. Jejich likvidace proběhla na přímý rozkaz Stalina v dubnu až květnu 1940. Ti Kozelští patřili pod NKVD ve Smolensku a byli stříleni v katyňském lese. Transporty vyprovázela táborová hudba. O Starobělské se postarala správa NKVD v Charkově, stříleli je ve sklepě a hroby byly nedávno nalezeny v parku na předměstí Charkova. V Kalininu stříleli ty z Ostaškova, hroby nalezeny u Mednoje u Kalininu. Není asi třeba dodávat, že ty hroby byly nalezeny po roce 1989 a před Putinovou samovládou.

Co se týče hrobů v Katyni, komunisté takové štěstí neměli. 13. dubna 1943 ohlásili Němci nález hrobů. Byli na ně upozorněni v březnu místními obyvateli. V jistotě, že za tohle zrovna nemohou, uspořádali v Katyni něco jako dny otevřených dveří. Jednu dobu v lese vedle sebe exhumovaly tři různé komise soudních lékařů z rozličných zemí. Závěr všech byl jednoznačný – Poláky zavraždili bolševici na jaře 1940.

Přes nepříliš jemný nátlak Churchilla na generála Sikorského za čtyři dny na to, 17. dubna polská exilová vláda podala Mezinárodnímu červenému kříži v Ženevě žádost o nestranné vyšetření. Možná nějakou zajímavou náhodou Německo požádalo o to stejné o hodinu dřív. Červený kříž chtěl také žádost od Rusů. Nikdy nepřišla. Zato v září 1943, pouhý den za Rudou armádou přijela do Katynu Zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v katyňském lese zajatí polští důstojníci”. Závěr sovětských znalců byl jednoznačný – udělali to němečtí fašističtí vetřelci na podzim 1941.

30. ledna 1944 byla v Katyni společná přehlídka sovětských a polských jednotek, těch pod velením generála Berlinga. Pro osvěžení paměti – podplukovník Berling dezertoval z Andersovy armády a v červenci 1943 byl polním soudem in absentia odsouzen k smrti. Stalin z něj udělal generála a velitele polských jednotek v SSSR. Uspořádala se sbírka na tanky pro jednotku Mstitelé Katyně, do které také přispěli důstojníci NKVD. Není známo, zda jen prsteny a hodinkami zastřelených polských důstojníků.

Při přípravě procesu Sověti trvali na tom, aby zpráva jejich Zvláštní komise (Čeky II?) byla soudem uznána jako jediný, nenapadnutelný důkaz. To přece jen právníkům ze svobodného světa nebylo po chuti. Na konec se přistoupilo na kompromis – zpráva bude přijata a jak obžaloba, tak obhajoba bude mít právo povolat tři svědky.

U soudu měl prokurátor Ruděnko jako svědky doktora Prozorovského, člena exhumační komise z roku 1944; profesora Bazilevského, který slyšel od známých, že to udělali Němci; a doktora Markova. Ten odpřísáhl, že jeho podpis na protokolu z roku 1943 byl učiněn pod německým nátlakem. Před lidovým soudem v Bulharsku plně doznal svou vinu a nebyl potrestán.

Protože Sověti jmenovali důstojníka za vraždy údajně odpovědného, “Arnese”, velitele 537. spojovacího pluku, obhajoba se soustředila na alibi a předvolala plukovníka Friedricha Ahrense, který prokázal, že u Katyně nebyl. Generál Oberhäuser podobně prokázal, že ani skutečný velitel 537. spojovacího pluku tam nebyl. Vím, že Němci měli pověst pracantů – ale že by spojaři jen tak mimochodem mezi natahováním drátů povraždili 15 000 lidí? Rusové se museli chytat stébel. To byla poslední zmínka o Katyni v Norimberku. Soudní rozhodnutí se o té ostudě ani slovem nezmiňuje.

Některým dodnes vrtá hlavou munice ráže 7.65 mm německé výroby, kterou byla naprostá většina obětí zastřelena (něco málo pak i 6.35 mm). Mečislav Borák píše: “Německé úřady přísně zakázaly sbírat prázdné nábojnice... Nacistický telegram s touto zprávou byl čten i u soudu v Norimberku”. Žádná zmínka u soudu o tom, že tuto munici exportovala do Sovětského svazu firma Geco v Durlachu již od doby tzv. Rapallské smlouvy z roku 1922. Nad nedostatkem logiky těch, kteří stále tvrdí, že to byl Himmlerův podvod, zůstává rozum stát. V červenci 1941, když byl Wehrmacht na východ od Smolenska, měli Němci přece obrovskou zásobu ukořistěné munice a zbraní ruské výroby. Na katyňské bajonety ochránci cti komunistů také nějak pozapomínají. Nicméně, čtyřhrané bodné rány katyňských obětí mohly být způsobeny jen čtyřhranným bajonetem. Takový byl v tu dobu používán výhradně v Sovětském svazu.

Tudíž, žádný trest pro katy z Katyně. V lednu 1946 se sice nějaký důstojník Wehrmachtu k zločinu přiznal a byl v Leningradu zastřelen, ale dovolím si tvrdit, že to byla jen další ukázka socialistické spravedlnosti. Koncem devadesátých let KGB, nebo již FSS vyslýchalo jednoho ze svých penzistů. Zajímaly je technické detaily a video s jeho výpovědí dokonce předali Polákům. Nikoho nenapadlo jej obžalovat. Kam by to vedlo, kdyby komunističtí vrazi museli před soud? Jen Čína by potřebovala stokrát víc soudců. Polsko, ČR, Slovensko a, nedej Bože, Putinův svaz...

Norimberský proces jako takový neměl se spravedlností, jak známa v civilizovaném světě, nic společného. Konečný výsledek je něco jiného. Až na pár výjimek, tj. admirála Dönitze, generála Jodla (odsouzeni) a bankéře Schachta (osvobozen) velká nespravedlnost se, podle mého amatérského názoru, nestala. Nicméně, byla to nepříjemná předzvěst věcí příštích. Doporučuji článek, smutný, ale nepřekvapujicí: The Katyn Forest Massacre: Morals in American Foreign Policy, www.pacwashmetrodiv.org/projects/katyn.zawodny.htm.

13. dubna 1990, ve stejný den kdy se první tajemník VKS(b) M. Gorbačov potkal s presidentem Polské lidové republiky generálem Jaruzelským, TASS oznámil, že KGB, dříve známa jako NKVD, nese odpovědnost za zavraždění více než 15 000 polských důstojníků u Katyně roku 1940.**)

Měl by se Gorbačov Francii vyhnout? Od téhož roku totiž (o tři měsíce a den později, což je nějakou náhodou Bastille Day) je ve Francii kriminálním přestupkem napadnout (contestér, challenge) jakýkoliv zločin proti lidskosti definovaný Norimberskou chartou, což se vztahuje i na přičítání katyňských vražd sovětským komunistům. Nevím, jestli čtenáře překvapí, že návrh tohoto, tzv. Fabius-Gayssotova zákona, podali komunističtí poslanci.

*) Podle Ženevské dohody procesy válečných zajatců se musí vést podle pravidel té armády, která je zajala. Jak Militärstrafgesetzbuch, tak britský Manual of Military Law a americká Rules of Land Warfare, měly obhajobu vyšších rozkazů. Britové prozíravě změnili pravidla v dubnu 1944 a Američané v listopadu 1944]

**) Není tomu ani dvacet let tomu a historici se nemohou shodnout - Anne Applebaum ve své knize Gulag A History, za kterou dostala v roce 2004 Pulitzerovu cenu, tvrdí, že to byl Jelcin v 1991 ]

Použitá literatura-

Ann and John Tusa - The Nuremberg trial

David Irving – Nuremberg : The Last Battle

Mečislav Borák – Vraždy v katyňském lese

Janusz Zawodny - The Katyn Forest Massacre: Morals in American Foreign Policy