Únor 2010

Zamlčené dějiny - recenze

Ernst Korn

Název tohoto díla poukazuje na skutečnost, která by sice měla být všeobecně známá, většinou se ale cudně skrývá za závojem oportunismu. A povolaní, kteří by jako historikové, žurnalisté, učitelé a dokonce politikové měli skryté i veřejné nepravdy o dějinných událostech už z důvodu informovanosti občanů odkrývat, setrvávají v mlčenlivosti politické korektnosti. Přitom by ale měli z důvodu poctivosti, ale i lásky k pravdě falešné informace pranýřovat.

Neboť: „Při zacházení s dějinnými událostmi může pomoci pouze nenalíčená pravda“ (R. Herzog)

a „Kdo se chce dostat až k pramenům, musí plavat proti proudu, neboť jenom tak se dokáže osvobodit od nařízené dějinné ztráty paměti.“ (G. Radnitzky: To zatracené 20. století).

Toto platí přirozeně také a především pro české dějepisectví. Je zarážející, jak dokonce čeští církevní činitelé nebo česká inteligence, ale i rozumná a rozvážná, ke křesťansko-západní civilizaci se hlásící část obyvatelstva je dodnes nakloněna se úředními, často falešnými, překroucenými a z kontextu vytrženými historickými informacemi spokojit. Proč bylo dosud tak málo hlasů slyšet z řad těch, kteří se považují za potomky svatého Václava nebo Komenského a cítí svou povinnost k humanitě, nepokusili se historické události jako jsou zbavení práv, potupa a vyhnání Němců literárně dokumentovat? Ba ani nějaké politování nebo omluvu od vlastní vlády se dosud nikdo z jejich řad neodvážil požadovat.

Možná, že v dřívější „zemi koruny sv. Václava“ je tradicí se držet spíše narychlo vykonstruovaných mýtů než historické reality a pomocí zahraničních médií podporovaných penězi nejasného původu, si mohla zřejmě státní česká propaganda neustále získávat publicitu a přízeň a tak zajistit šíření zfalšovaného dějepisectví. Z dosavadních zkušeností nelze v tomto nějakou změnu očekávat. Dokonce ani sudetští Němci usilující neúprosně po smíření si nejsou jisti, zda jejich žebronění o nějaké „gesto“, o jednání bez předem stanovených podmínek není pro jednotné politické řady české arogance pouze bzučením obtížného hmyzu. Co by ještě mohlo odmítání jejich vstřícnosti způsobit? Vždyť přece byli, navzdory všem usnesením a verbálním bariérám bez jakýchkoliv ústupků vůči vyhnancům, které zbavili práv a páchli na nich genocidu přijati s otevřenou náručí do EU, do společnosti západních hodnot.

Zamlčené dějiny Tomáše Krystlika znamenají s ohledem na uvedené okolnosti odhalení. Autorův úvod musí čtenáře na české straně Šumavy šokovat, je ale těžištěm a vůdčí linií celého díla: „Česká historiografie slouží od roku 1918 požadavkům českého národního státu, nepříjemná fakta zamlčuje nebo překrucuje. A tak je tomu doposud.“

Krystlík se důrazně ohrazuje proti mýtům českých dějin a o vývoji české státnosti. Musí už působit revolučně, když poukazuje na tezi Emila Háchy, podle které české neštěstími vzniklo rozpadem c. a k. monarchie. Pletichaření vedoucích českých politiků při vzniku ČSR přimělo jednoho britského historika apostrofovat tento státní útvar jako „dítě propagandy.“

S bezohlednou otevřeností jsou zde předkládány způsoby této agitace, jejich kejklířské triky, špinavá a pomlouvačná politika a zamlčování pravdivých skutečností. Přitom je zbaven své glorioly i údajně velký humanista Tomáš Masaryk z důvodu jeho kontaktů k srbským nacionalistům a panslavistickým silám, které pěstoval už od začátku první světové války v roce 1914. Špionážní činnost Edvarda Beneše, Masarykova nástupce, a jeho pomocníků ve prospěch Francie z bezpečného exilu měla sloužit k dosažení československých nacionálních cílů.

Krystlík přesvědčivě líčí i selhání československých legií na Rusi, jejich rabování na Sibiři, jejich zradu na Bílých během občanské války. Oprávněně kritizuje mýtus, dle kterého byla ČSR “ostrůvkem demokracie“ – která se o práva menšin vůbec nezajímala, což se projevilo v mnoha pokořujících zákonech a šikanách. Především zákonem na ochranu republiky z roku 1923 byl tento stát degradován na formální demokracii.

Kniha kritizuje absenci jakékoliv dobré vůle ke krokům, které by mohly přispět k zabránění světového válečnému požáru. Vyvrací český mýtus o Mnichově, vysvětluje pozadí oněch událostí a především také podíl české politiky na tomto dění. Pranýřuje neschopnou strategii vedení státu stejně jako falšovaní dějinných událostí českými dějepisci.

Autor označuje takzvanou druhou republiku od září 1938 do března 1939 jako etapu, o které se raději mlčí, a jako jeden z důvodů pro to uvádí tehdejší tristní právní stav. V dalších kapitolách se Krystlík snaží o věcnost v atentátu na Heydricha, o Lidicích, o takzvaném protektorátním odboji, v „uchopení moci“ Benešem, jeho úslužnosti vůči Moskvě, nebo o Slovenském národním povstání, poválečnou republiku považuje za nacionálně socialistický stát. Nakonec vyvrátil i mýtus o roce 1968, když se Sovětskému svazu podařilo umístit svá vojska v ČSSR a upevnit komunistickou moc.

Samozřejmě, že je historik Krystlík napadán politicky korektními historiky, kteří se naučili zločiny svých spoluobčanů pouze přikrašlovat. Neboť: „Kdo zjevuje pravdu, se zlou se potáže.“ A také: „Neříkej pravdu do očí, sic na tebe kyj vyskočí.“ Krystlík je nejen nenávistně kritizován, dostává také výhružné dopisy. Zřejmě silně otřásl českým chápáním dějin. O to více se musí hodnotit jeho upřímnost a vůle k historické pravdě.

Tomáš Krystlík: Verschwiegene Geschichte. Band I. Pädagogischer Arbeitskreis für Mittel- und Osteuropa, Heimatkreis Mies-Pilsen e. V., Sudetenpost, Dinkelsbühl, Linz 2009, ISBN 978-3-9812414-3-3

(přeložil Josef Schima)